Dvanáctý ročník Měsíce fotografie v Bratislavě patřil k vůbec nejlepším v dosavadní historii tohoto festivalu, který už tradičně v listopadu připravilo bratislavské FOTOFO pod vedením Václava Macka. Zasloužila se o to především vysoká úroveň mnoha výstav i skutečnost, že mezi téměř čtyřmi desítkami expozic bylo tentokrát jen velmi málo vysloveně slabých. Ačkoliv doménou festivalu tradičně zůstala fotografie ze střední a východní Evropy, v programu se objevilo i několik expozic ze západoevropských zemí a z USA.

Největším diváckým lákadlem nepochybně byla velká retrospektiva letos už čtyřiadevadesátiletého Henriho Cartiera-Bressona ve třech podlažích Galerie města Bratislavy. Legendární průkopník fotografie „rozhodujících okamžiků“ byl představen nejenom slavnými snímky, z nichž se mnohé staly ikonami fotografie 20. století, ale i řadou méně známých záběrů především z počátků jeho fotografické tvorby ve 30. letech. Cartier-Bressonovy stále svěží fotografie nevšedně viděných a invenčně zobrazených všedních událostí, které často nezapřou inspiraci surrealistickou poetikou, zestárly mnohem méně než mnohé daleko popisnější a povrchnější snímky řady jeho vrstevníků z řad průkopníků humanistické fotožurnalistiky. Organizátorům výstavy z agentury Magnum se podařilo sestavit jednu z nejlepších Cartier-Bressonových retrospektiv.
Současná západní tvorba byla dobře reprezentována osobitými lyrickými fotografiemi Američana Keitha Cartera, plnými jemných metafor a vizuálních symbolů, působivými nostalgicky laděnými portréty lidí v jejich domovech od nizozemského fotografa Berta Teunissena, připomínajícími svými poklidnými kompozicemi a tlumenou barevností malby starých holandských mistrů, a technicky precizními sugestivními záběry Rakušana Stefana Liewehra, používajícího při fotografování návštěvníků různých vídeňských hospod, kaváren a barů obdobně těžkopádný fotoaparát na 4x5 palců a stařičký blesk, jaké před půl stoletím používal Weegee při fotografování nočního New Yorku. Mnoho svěžích nápadů bylo k vidění i na výstavě Vysoké školy vizuálních umění v La Cambre. Zklamáním naopak byly vyspekulované a přesymbolizované aranžované výjevy, v nichž se izraelský fotograf Boaz Tal fotografoval se svou rodinou v rozličných polopatistických parafrázích biblických témat, i většinou jen popisné snímky řeckých mnichů z hory Athos od Kostase Argyrise .
Největší expozice ze zemí bývalého sovětského bloku tentokrát představila v Domě umění českou a slovenskou fotografii 80. a 90. let. Šlo o reprízu výstavy, kterou loni na jaře sestavili mladí kurátoři Lucia Lendelová, Tomáš Pospěch a Helena Rišlinková v Muzeu umění v Olomouci z prací osmi desítek představitelů různých tendencí a různých generací. Příprava podobných přehlídek aktuální tvorby bez většího časového odstupu vždy nese nebezpečí: na jedné straně akcentování krátkodobých módních proudů a na druhé straně opomenutí autorů, jejichž tvorba kulminovalo už dříve, ale kteří stále vytvářejí kvalitní díla. Je samozřejmé, že i v případě této expozice by bylo možno diskutovat proč byli opomenuti například přední reprezentanti dokumentární fotografie Karol Kállay a Jaroslav Kučera a proč byli zařazen daleko méně výrazný Ĺubomír Vojtek nebo proč mezi výtvarníky pracujícími s fotografií chyběl Jiří David. Jenže takovým diskusím se stěží vyhne jakákoliv přehlídka aktuálních tvůrčích tendencí. Z tohoto hlediska se mladí kurátoři, o kterých nepochybně ještě mnoho uslyšíme, zhostili svého úkolu výborně. Výstava, doprovázená obsáhlým katalogem, podávala reprezentativní pohled na nejvýznamnější tendence, osobnosti i díla české a slovenské fotografie minulých dvou dekád. Sympatické bylo, že zahrnovala také řadu intermediálních děl, exploatujících fotografii (např. Magdalena Jetelová, Ivan Kafka, Michal Kern, Rudolf Sikora, Aleš Kuneš, Dorota Sadovská, Štěpánka Šimlová, Dušan Záhoranský, Veronika Zapletalová, skupina Kamera Skura) a že představila práce mnoha mladých talentovaných fotografů (Dita Pepe, Jiří Křenek, Evžen Sobek, Martin Kollár, Lucia Nimcová aj.). Téměř deset let po rozdělení Československa byla ojedinělou příležitostí ke konfrontaci fotografické tvorby ve dvou samostatných státech. Výstava by si nepochybně zasloužila i uvedení v zahraničí a její dávno vyprodaný katalog nové vydání.
I některé další expozice neměly v Bratislavě premiéru. Dvě byly přivezeny z Prahy. Tono Stano po nedávné pražské premiéře i v Bratislavě představil novější snímky nahých žen a mužů v rozličných přírodních scenériích. I když tyto fotografie nebyly většinou návštěvníků přijaty tak jednoznačně kladně jako autorovy starší dokonale komponované a nápaditě svícené ateliérové akty, je sympatické, že se Stano nespokojuje s opakováním a rozmělňováním již dosažených met a nebojí se hledat nové cesty. V expozici Karla Cudlína dominovaly jeho citlivé humanistické záběry z obyčejného života obyčejných lidí v Čechách, na Ukrajině, v Izraeli i dalších částech světa, které často nepostrádají jemný humor i špetku ironie.

Evropskou premiéru si v Bratislavě odbyla objevná výstava Ruský piktorialismus, jejíž první uvedení na FotoFestu v Houstonu vyvolalo malý skandál, když vedení banky, v níž byla instalována, nedovolilo vystavit několik aktů. Slovenská národní galerie k žádné podobné cenzuře nepřistoupila, takže v Bratislavě byly na rozdíl od Houstonu k vidění i z dnešního pohledu zcela decentní akty Alexandra Grinberga, které byly v prudérní atmosféře stalinistického Sovětského svazu 30. let příčinou autorova obvinění z výroby pornografií a uvěznění na gulagu. Expozice ze soukromé sbírky Michaila Golosovského, pečlivě připravená Jevgenijem Berezněrem (Yevgeniy Berezner) a Irinou Čmyrevou (Irina Tschmyreva) představila dnes téměř neznámé romantické piktorialistické krajiny, portréty, žánrové výjevy a akty od Mazurina, Lobovikova, Sviščova-Paoly, Grinberga, Ulitina a dalších tvůrců, jejichž díla byla v období převahy socialistického realismu v meziválečném Sovětském svazu považována za buržoazní přežitek a která dnes stojí ve stínu zájmu o ruskou avantgardu. Nespornou skutečností ovšem je, že mnohé vystavené bromolejotisky a uhlotisky z druhé poloviny 30. let byly značně opožděné za aktuálními tendencemi tehdejší světové fotografie.
Vedle velkých expozic tentokrát v Bratislavě zaujala i řada komorních autorských výstav. K takovým patřila výstava modernistických snímků ovlivněných konstruktivismem a novou věcností od nedávno zesnulého slovenského absolventa Bauhausu Ladislava Foltyna, vynikající expozice jemně ironicky laděných subjektivních dokumentů ze současného Slovenska od Jozefa Ondzika (byla obdobně mimořádně úspěšným výsledkem velkorysého grantu bratislavského Institutu pro veřejné otázky jako loňská výstava Slovensko 2001 – Obrazová zpráva o stavu země, kterou jsme měli možnost na sklonku roku vidět v Praze a v Ostravě) a obdobně orientovaná výstava barevných snímků z různých zemí bývalého sovětského bloku od německého fotografa slovinského původu Romana Bezjaka. Vynikající úroveň měla rovněž expozice originálních expresivních portrétů mnoha významných Poláků od Krzysztofa Gieraltowského i nápaditě instalované meditativní snímky Rusa Svyatoslava Ponomareva, inspirované východními filozofickými a náboženskými směry. Zaujal i soubor portrétů Podezřelé od ruské skupiny A. E. S. 7 + 7, v němž měli diváci poznat, které z portrétovaných dívek jsou vražedkyně a které jsou „normální“, stejně jako řada citlivých záběrů s jemnými vizuálními metaforami od bulharského filmaře Emila Christova
Víceméně formální bylo zařazení několika mimobratislavských výstav do festivalového programu. Nejsem si jistý, zda někdo z početných návštěvníků festivalu skutečně jel do Berlína, aby si tam prohlédl výstavu dokumentárních a reportážních fotografií Andreje Bána. O málo větší šanci na diváky z Bratislavy měla výstava Rudo Prekopa ve Spišské Nové Vsi či expozice „Otvory a díry“ od Miro Švolíka a inscenovaných snímků z cyklu Mé intuitivní divadlo od Pavla Pechy ve Vídni. Z výstav, uvedených mimo slovenskou metropoli, tak mohla s větším počtem festivalových návštěvníků počítat snad jenom expozice expresivních subjektivních dokumentů z New Yorku od Josefa Mouchy, uvedená v nedalekém Šamoríně. Hlavním smyslem uvedení těchto výstav v rámci Měsíce fotografie patrně bylo jejich zařazení do kvalitního festivalového katalogu o 140 stranách, díky němuž se základní informace o nich dostanou na širokou mezinárodní scénu.
Součástí festivalu tradičně byla také zajímavá a dobře navštívená dvoudenní teoretická konference, na níž zaujaly zejména přednášky Lucie Lendelové o autoportrétu ve slovenské fotografii a Tomáše Pospěcha o české fotografii 80. a 90. let 20. století, několik tvůrčích dílen (několik dalších ovšem bylo zrušeno), jarmareční fotoateliér v prostorách Galerie F 7, v němž se kdokoliv mohl za pomocí moderní digitální technologie vyfotografovat v póze mediální hvězdy, soutěž portfolií (její vítěz Tony Kristensson bude mít výstavu nejenom na příštím Měsíci fotografie v Bratislavě, ale i na festivalu Foto Espaňa v Madridu) a už podruhé rovněž soutěž o nejlepší fotografickou publikaci ze střední a východní Evropy. Její mezinárodní porota pod vedením ředitele Elysejského muzea v Lausanne Williama Ewinga tentokrát ocenila více knih: skvěle vytištěnou reprezentativní monografii Emily Medkové od Lenky Bydžovské a Karla Srpa z pražského nakladatelství KANT, katalog Around Decade – Polish Photography of the 1990s z Muzea umění v Lodži a Národního muzea ve Wroclawi, maďarskou monografii Georgyho Klosze, knihu-objekt Imperfecto od Rusa Vladimíra Clavijo-Telepneva a krásnou knihu českého dokumentaristy Vojty Dukáta „A Sklice of Time“, která však v rozporu s regulemi soutěže nevyšla ve střední a východní Evropě, ale v nizozemském Haagu. Dobré bylo, že soutěžní knihy si tentokrát návštěvníci mohli prohlédnout po celou dobu festivalu, na druhé straně však renomé této záslužné soutěže neprospěly zmatky při vyhlašování cen, jemuž bylo přítomno jen minimum diváků a porotců, ani nedostatečná mediální propagace vítězných publikací. Takových organizačních nedostatků (k těm nejméně příjemným patřilo nepochopitelné uzavření Carterovy výstavy v Zichyho paláci po celé tři dny zahajovací dny festivalu se stovkami zahraničních hostů) ovšem nebylo mnoho a klady, k nimž je třeba připočítat i příjemnou přátelskou atmosféru řady neformálních setkání, tentokrát v Bratislavě vysoce převládaly.