3/1/2007
Diplomové práce ITF
Kabinet fotografie Domu umění v Opavě, 28. listopadu – 30. prosince 2006
Je již dlouholetým nepsaným pravidlem, že Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě každoročně představuje diplomové práce svých čerstvých absolventů ve svém mateřském městě. Také letos předkládáme veřejnosti práce deseti studentů, kteří své volné bakalářské soubory obhájili letos v září. Tentokrát je ale situace výjimečná tím, že prezentujeme jen to „nejčerstvější zboží“, kdežto ty z letošních prací, které byly obhájeny již v lednu nebo v červnu, byly představeny v opavském Domě umění už v létě na rozsáhlé výstavě Absolventi. Tou Institut tvůrčí fotografie představil závěrečnými soubory svých nejlepších studentů za patnáctiletou historii školy. Mnohé z těchto snímků byly také k vidění na výstavě Institutu tvůrčí fotografie v Pražském domu fotografie v rámci projektu Šestka, kdy se během letošního podzimu a zimy postupně představují jednotlivé české vysoké fotografické školy. Nynější výstava tedy představuje opravdu tu nejčerstvější úrodu, práce, které jsou uvedeny vůbec poprvé.
Absolventské práce studentů jsou výhradně volnou tvorbou, ve které jsou studenti omezeni jen minimálním počtem snímků a vše ostatní – od tématu, technického zpracování, rozměru fotografií až po adjustaci – je otázkou jejich volby. Jen postup práce by měl být průběžně konzultován s pedagogem, kterého si sami zvolí. David Machač vytvořil jako součást dlouhodobého školního projektu Opava na prahu nového tisíciletí sociální studii portétů opaváků trávících svůj volný čas na zahrádkách. Gabriela Albrechtová fotografovala své přátele navštěvující stejnou českobudějovickou kavárnu. Jejich portréty pak doplnila o druhý snímek, místa, které mají rádi. V Opavě tradičně bohatě zastoupenou dokumentární fotografii tentokrát reprezentuje Klára Řezníčková nebo Jiří Žižka výrazně subjektivními snímky z Ostravy. Peter Javorík, který se v minulých letech zapsal do povědomí snímky na nejrůznější tabuizovaná témata spjatá s tělem, tentokrát vytvořil subjektivně dokumentární snímky z pohraničí české a slovenské republiky, kdežto Michal Luczak si dlouhodobě všímá druhé strany hranice – fotografuje bývalý hornický region polského Slezska. Jan Horník předložil jako bakalářskou diplomou práci neotřelé portréty známých českých herců a hereček, které snímá ve volných chvílích mezi natáčením. Neobyčejně osobní a intimní jsou snímky Miloše Vorla, který se v černobílých portrétních sekvencích a barevných fotografiích těla vyrovnává s těžkou nemocí blízké osob. Tomáš Tichý fotografuje nefotografovatelné. Po několika letech snahy o zachycení světa brněnské filharmonie se rozhodl pro odlišnou cestu: dokumentační surový materiál pořízený videokamerou ofotografovával z televizní obrazovky. Z toku obrazů si vybíral osobité fragmenty, které jsou výraznými znaky, ale přesto obecnými znaky reality. Vznikl tak podmanivý komorní soubor o prostředí, které všichni důvěrně známe.
Za jeden z nejzajímavějších souborů výstavy považuji fotografie Daniely Hrubé-Kroupové, za které již mezitím získala cenu v soutěži FRAME06. Jako bakalářskou teoretickou práci zpracovala krabici negativů nalezenou v archivu pražského Židovského muzea, snímky předmětů z domácností, židovského majetku, které tzv. Fotodílna pořizovala za války na pokyn nacistů. Tyto napohled banální fotografie, nevybočující nikterak z úrovně tehdejší reklamy a stylu nové věcnosti jsou velice závažnými snímky, pokud si uvědomíme, že se jedná o reklamní fotografie na nacistickou kořist. Tyto záběry obnošených šatů, osobních předmětů a čerstvě opuštěných bytů vytvářeli lidé, kteří snad doufali, že je tato práce od podobného osudu ochrání. Pečlivost a kvalita snímků nevypovídá jen o fotografickém umu těchto řemeslníků, ale vypovídá také o jejich strachu a víře v záchranu. Ve své praktické práci pak tento pozoruhodný příspěvek do dějin šoa dále rozpracovala a pořídila novodobé provokativní snímky svých oblíbených předmětů. Téma holokaustu tak přenáší do dnešní doby a trefně tím tématizuje současnou xenofobii.
Tomáš Pospěch
Úvodní slovo k výstavě
Ateliér