30/12/2006
Měsíc fotografie v Bratislavě 2006
 Měsíc fotografie v Bratislavě - Jindřich Štreit na zahajovací recepci
|
||||
Bratislavský Měsíc fotografie probíhal v listopadu 2006 už po šestnácté. Ze skromných začátků se stal jedním z předních fotografických festivalů, což loni potvrdilo i jeho zařazení do Evropského měsíce fotografie spolu s festivaly v Paříži, Vídni, Berlíně, Lucemburku, Římě a Moskvě. Novinkou byla i sekce „Na východ od východu“, zaměřená na fotografie z Koreje a Číny. Jinak však šlo o standardní ročník festivalu, jaký u nás bohužel stále ještě nemáme.
Jestliže v minulých ročnících největší zájem diváků přitahovaly výstavy slavných osobností světové fotografie Michalse, Salgada, Kleina, Cartiera-Bressona, Leibovitzové, Witkina nebo Nachtweye, tentokrát největší nadšení vzbuzovala retrospektiva Jindřicha Štreita ve dvou podlažích Slovenské národní galerie. Byla zdaleka největší z neuvěřitelného množství více 600 výstav, jimiž se tento přední český dokumentarista dosud prezentoval. A byla také z nich nejkvalitnější. Štreit touto expozicí, premiérově uvedenou v menším rozsahu na jaře v Ostravě, oslavil své šedesátiny. Výběr snímků na výstavu i pro doprovodnou knihu z nakladatelství Kant však tentokrát neudělal sám, ale svěřil ho Tomáši Pospěchovi. Bylo to dobré rozhodnutí, protože Pospěch se nebál nerespektovat chronologickou posloupnost cyklů či eliminovat podružnější práce. Vybral tak - a v mnohdy překvapivých souvislostech představil - skutečně nejlepší díla, byť některá z nich do té doby existovala jenom v negativech. Především syrové a přitom vizuálně silné snímky z každodenního života vesničanů na Rýmařovsku a Bruntálsku, v nichž Štreit mistrovsky propojil obraz konkrétní skupiny lidí v určitém prostředí a čase se zobecňujícími nadčasovými hodnotami. V Bratislavě se to povedlo ještě více než na jarní premiéře výstavy v poněkud stísněných prostorách ostravské galerie, kde některé obří zvětšeniny neměly dostatečný prostor. Expozice tak skvěle představila nejenom ohromný rozsah, ale i mimořádnou kvalitu a historický, sociologický i filozofický
význam Štreitova díla.
Určitý pandán ke Štreitovým humanistickým dokumentům v Bratislavě tvořila díla mezinárodně proslulého litevského fotografa střední generace Romualdase Požerskise, jenž ve svých černobílých snímcích (obzvlášť patrné to bylo na fotografiích z náboženských poutí) také dovede odhalovat velká obecná témata v nejobyčejnějších životních situacích a spojovat autenticitu s lyričností. Na festivalu však bylo možno porovnat Štreitovy slavné fotografie i s ještě nedávno téměř neznámými snímky pětasedmdesátiletého krnovského fotografa Gustava Aulehly, který před půl stoletím začal s velkou otevřeností, obrazovou vytříbeností a často s jemnou ironií dokumentovat ve svém městě a jeho okolí devastaci lidí i prostředí v době komunistické totality. Protože se fotografováním neživil a se tedy ohlížet na to, zda jeho fotografie budou zveřejněny nebo ne, podařilo se mu vytvořit neobvykle pravdivý osobní dokument, jenž daleko výstižněji ukazuje podstatné rysy tehdejšího života než stejně staré optimisticky laděné záběry Ericha Einhorna, Leoše Nebora, Václava Jírů a dalších představitelů poezie všedního dne. Jak výjimečné byly Aulehlovy snímky v kontextu československé fotografie 50. a 60. let bylo ostatně možno vidět v konfrontaci s řadou lyrických snímků z té doby, zařazených do výstavy a publikace Bratislava zadním vchodem.
Romualdas Požerskis, z cyklu Venkovské slavnosti
Zuzanna Krajewska, z výstavy Nový polský dokument
Současná dokumentární fotografie je ovšem hodně jiná. Výborně to předvedla hlavně výstava Nový polský dokument, kterou sestavil varšavský kurátor Adam Mazur hlavně z děl mladých polských fotografů Rafala Milacha, Weroniky Łodzińské s Andrejem Kramarzem, Ireneusze Źjeździalky a dalších. Ti vytvořili silnou mladou generaci, kterou už nebaví neustále rozmělňovat práce polských průkopníků konceptuální a intermediální tvorby, jak se to stále ještě dělá na mnohých fotografických školách u našich severních sousedů, ani vytvářet další a další „citlivé“ sociální snímky z nemocnic, klášterů či dětských domovů . Svou inspiraci hledají hlavně v současných trendech subjektivního dokumentu, moderního sociologického portrétu či uhrančivě precizních fragmentů městských krajin a různých interiérů. Bratislavská repríza této zásadní expozice, původně uvedené v Centru současného umění ve Varšavě. ukázala překvapivě vysokou obsahovou i řemeslnou úroveň mnoha děl, jaká bychom ještě před pár lety marně hledali v polské fotografii.
Jak aktuální je tvorba mnohých polských dokumentaristů předvedla třeba komparace s díly skvělého kanadského fotografa Edwarda Burtynského, který se v posledních letech stal jednou z nejrespektovanějších postav současné světové fotografie. Odbytá instalace jeho výstavy v bratislavském Domě umění však musela nemile překvapit každého, kdo viděl Burtynského profesionálně připravené retrospektivy v Brooklynském muzeu v New Yorku nebo v Kanadské národní galerii v Ottawě. U jeho fascinujícího souboru snímků z Číny totiž nebyly respektovány tematické kapitoly a dokonce se v něm ocitly záběry rozebíraných vraků lodí z Bangladéše. A navíc fotografie byly alespoň v úvodních dnech festivalu představeny bez popisků, které jsou velmi důležité pro pochopení politických, sociologických a ekologických aspektů převratných změn v nejlidnatější zemi světa, jež Burtynského fotografie ukazují. Burtynsky se ve svých velkoformátových barevných fotografiích řadí do aktuálního proudu technicky dokonalých a vnějškově rezervovaných záběrů reality, ale v jeho fotografiích se v poslední době daleko častěji objevují lidé. Přízračné snímky tisíců stejně oblečených dělníků a dělnic v ohromných halách při nástupu do práce, šití bot nebo kuchání kuřat výmluvně ukazují ztrátu individuality i tisíciletých tradic a současný prudký nástup masové výroby a masového konzumu v zemi, v níž se tvrdá ideologie snoubí s ohromným ekonomickým růstem. Čína dnes láká mnoho předních fotografů, ale dosud žádnému z nich se nepodařilo ukázat tamní život a prostředí s takovou vizuální silou jako Edwardu Burtynskému. V Bratislavě to ještě podtrhla konfrontace jeho svrchovaně současných děl s tradičně pojatými cestopisnými záběry z Tibetu od Pavla Breiera.
Edward Burtynsky, z cyklu Čína
S jihokorejskou fotografii se v Evropě v posledních letech setkáváme stále častěji, i když zdaleka ne tak často jako s fotografií čínskou (například velkou přehlídku fotografické tvorby z jižní Koreje před časem uvedl fotofestival v německém Hertenu). V Bratislavě byla premiérově představena expozice Současná korejská fotografie, jejíž název nebyl příliš přesný, protože vystaveny byly i ukázky starších děl z 60. let. Je však pravda, že aktuální práce v ní převládaly. Bylo zajímavé vidět, jak se mezinárodní tendence (promyšlené využití barev i možností počítačových úprav snímků, technicky dokonalé velké zvětšeniny, renesance zájmu o portrét apod.) v mnohých dílech prolínají s vlivy tradiční korejské kultury či se zájmy o reflektování situace rychle se transformující jihokorejské společnosti či neprodyšně odděleného a na obou stranách neustále vyzbrojovaného národa ve dvou zcela odlišných státech. Možná však, že to s tou totální odlišností dvou Koreje tak úplná pravda nebude. Tak to alespoň naznačoval šokující výstup jihokorejského velvyslance během vernisáže, kdy po promítnutí několika záběrů ze Severní Koreje začal křičet na kurátorku a přítomné korejské umělce a stavět je do latě jako nějaký komunistický činovník.
Kim Insook, Sladké hodiny, 2005
Tradiční dominantou bratislavského Měsíce fotografie, jako vždy připraveného malou skupinou organizátorů pod vedením Václava Macka, byla tvorba ze střední a východní Evropy, které takovou pozornost nevěnuje žádný jiný festival. Zájemci o historii fotografie mohli vychutnat na výstavě Skvosty ruské fotografie 1850-1950 ze sbírky Anatolije Zlobovského dobové originály děl známých (Karelin, Dmitrijev, Rodčenko, Zelma), méně známých (Langman, Děbabov, Chlebnikov) i téměř zapomenutých (Trapani, Lembergová) ruských a sovětských fotografů. Velkým zklamáním zato byla komorní expozice nových zvětšenin raných prací světoznámého maďarského fotografa Andrého Kertésze z let 1913-1919. Výběr Pétera Bakiho z Maďarského muzea fotografie opominul naprostou většinu zásadních děl, která z Kertésze dělají jednoho z nejvýznamnějších průkopníků moderní fotografie, zato zahrnoval celou řadu banalit ve stylu pohlednicových záběrů. Řadou prací na hranicí kýče, navíc často prezentovaných ve špatných reprodukcích, nepotěšila ani výstava Akt v chorvatské fotografii. Naopak zaujaly obě rakouské výstavy, jak soubor reportážních snímků Ericha Leasinga, ukazujících krátkou euforii a následné krvavé potlačení protikomunistického puče v Budapešti v roce 1956, tak kolekce fotografií Branka Lenarta, plná nápaditých her s perspektivou a odkazů na různá starší umělecká díla.
Velmi rozsáhle a kvalitně byla tentokrát zastoupena česká fotografie. Tu kromě zmíněných retrospektiv Jindřicha Štreita a Gustava Aulehly reprezentovala komorní expozice intermediálních děl Míly Prestové, putovní výstava nekonvenčních portrétů známých osobností od Antonína Kratochvíla, kterou v železničních vagonech předvedla bývalá Leica Galerie Praha, a výstava velmi osobních a často značně intimních fotografií Jiřího Davida, po řadu let zachycujícího svou ženu a dospívajícího syna. Zatímco v dřívějších cyklech Skryté podoby a Bez soucitu fotografie jenom realizovaly autorovy koncepty a nebylo důležité, kdo u nich stiskl spoušť, v Davidových zobecňujících a přitom tak subjektivních rodinných dokumentech má už fotografie roli autonomního díla. Z překvapivě skromného zastoupení slovenské fotografie zaujala hlavně výstava Stars, jejíž autor Pavel Maria Smejkal implantoval za pomoci počítače postavám vězňů z koncentračních táborů tváře současných celebrit. Nešlo mu o zpochybňování jednoho z posledních tabu, jakým v současném umění zůstává ironizující interpretace holocaustu (o to se s kontroverzními výsledky pokusil polský umělec Libera), ale jednak chtěl upozornit, že v koncentračních táborech zahynuly stovky tehdejších celebrit, jednak chtěl divákům položit otázku, zda by se i oni mohli dostat do podobné situace – a jak by\se v ní zachovali. Pro mnohé návštěvníky byla překvapením retrospektiva zapomínaného představitele slovenské inscenované fotografie 80. let Jána Pavlíka.
Výstava Jiřího Davida v Galerii města Bratislavy
Hodnocení portfolií
V Bratislavě bylo k vidění i mnoho dalšího, od možná až příliš rozsáhlé výstavy finského fotografa Arna Rafaela Minkkinena, po dlouhá léta fotografujícího fragmenty svého těla v krajině i v městském prostředí, přes přehlídku současné slovinské fotografie, zaměřenou na její konceptuální a inscenovanou část, výborný soubor barevných dokumentů z Kolumbie od holandského fotografa Hannese Wallrafena, zachycující atmosféru Márquezova románu Sto roků samoty, až po výstavu Mutace, na níž byla vybrána především počítačově upravené díla od sedmi autorů ze sedmi zemí, které probíhají festivaly zařazené do Evropského měsíce fotografie. Součástí bratislavského festivalu bylo také dobře zorganizované hodnocení portfolií, několik tvůrčích dílen, koncert nových skladeb vytvořených k projekci fotografií, přednášky, rozsáhlý katalog. A tak i když se šestnáctý Měsíc fotografie ve slovenské metropoli nevyhnul některým chybám při instalacích výstav a jeho pořadatelé stále nebyli schopni zavést pro hosty a novináře akreditace, které by jim zajistily volné vstupy na výstavy, většina návštěvníků asi byla spokojena s festivalovým programem i s příjemnou atmosférou malebného starého centra Bratislavy, v němž probíhá většina festivalových akcí.
Hannes Wallrafen, Svatba
Ředitelka Pražského domu fotografie Eva M. Hodek v První slovenské krčmě
Vladimír Birgus
Zdroj: Fotografie Magazín 1/2007
