Povinná základní služba u nás skončila před několika roky. Kdo z mužů však toto období ve svém životě zažil, ten musí uznat že je to v životě významné období, na které má každý mnoho vzpomínek. Zpočátku možná nepříjemných, ale časem snad převládnou ty příjemnější. Dnešní kluci již toto období nezažijí. Nejen oni mají proto nyní možnost seznámit se s tím, o co přichází. Poslední vojáky odvedené na základní vojenskou službu u nás fotografoval Jan Schejbal a vytvořil tím významný cyklus s pohledem do vojenského života. Vznikly fotografie, které již není možné u nás nafotografovat.

Jan Schejbal je mladý fotograf, který se svému oboru věnuje už od počátku naplno. Je vyučený fotograf, absolvoval také bakalářské studium na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Tam také nyní po několikaleté přestávce pokračuje ve studiu v magisterském studiu. V minulosti fotografoval pro deník Prostor, magazín Koktejl a MF Dnes. Nyní pracuje pro Týden, Instinkt a Nedělní svět. Mimo své povinné práce pro média se ve své volné tvorbě věnuje fotografickému dokumentu, kdy se snaží zachytit v rozsáhlejších cyklech různé oblasti lidského života. Fotografoval tak například hasičské zábavy, bourání Libkovic, denní stacionář pro postižené děti Paprsek, výchovný ústav pro mládež, venkovské lékaře a zemědělce. Nedávno také dokončil rozsáhlý cyklus fotografií Život na okraji Prahy. Se svými fotografiemi získal již několik ocenění v soutěži Czech Press Photo. V letošním roce to byla například druhá cena v kategorii Aktualita (série) za Předvolební facku pro ministra Ratha.

V rámci plnění pracovních úkolů fotografuje Jan Schejbal barevně. Černobílé fotografie nejsou podle šéfredaktora „dost sexy“ a proto černobíle fotografuje pouze ve své volné tvorbě. Jedním z jeho posledních uzavřených cyklů jsou Poslední záklaďáci, ve kterém fotografoval poslední vojáky odvedené na základní vojenskou službu. Sám autor fotografií odůvodňuje vznik cyklu následujícími slovy: „Představa základní vojenské služby, dvouletého, v lepším případě ročního násilného odtržení mladých mužů od nejbližších doma, od práce, kamarádů, nedávno otevřeného světa dospělých s jeho lákadly i nástrahami, od zálib a koníčků, ve mně od klukovských let vzbuzovala smíšené pocity. Spíše horší než lepší. Nepatřil jsem k dětem, které si rády hrály na vojáky a s hlasitým hurá obíhají blok, až jim to zůstane. Vidina zelené anonymity, drilu, organizovaného čekání na naplnění mechanicky se opakujícího denního režimu, opepřeného stálým napětím mezi mazáky a bažanty, mě ale také svým způsobem přitahovala, dokonce fascinovala. Jako fotografické téma vhodné pro dokument. Chystal jsem se k němu a patrně bych s ním otálel, kdyby se situace nezměnila, nechystala se profesionalizace naší armády a jeden rok, 2004, nebyl tím posledním. Nemohl jsem už déle čekat, protože bych promeškal okamžiky, které tiše vstoupily do historie a které jednou budou vnukům posledních záklaďáků připadat jako pohádka.“

Jak jsem se dozvěděl na vernisáži fotografií v Liberci, má Jan Schejbal Modrou knížku, je tudíž nevoják a základní vojenskou službu neabsolvoval. Nejprve jsem přemýšlel nad tím, zda nemůže jít z hlediska zvoleného tématu o nedostatek, zda dokáže opravdu na fotografiích zachytit pocity těch, kteří se dostanou najednou do cizího prostředí, ve kterém se musí podvolit cizí vůli a vykonávat příkazy nejen svých nadřízených. I z tohoto hlediska, jako absolvent (tehdy ještě dlouhé dvouleté komunistické) základní vojenské služby, jsem si fotografie prohlížel. Musím ale uznat, že mě fotografie dokázaly vrátit o více než dvacet let zpět, kdy jsem i já musel zapomenout na svůj názor a vykonávat vše, co mi bylo mnohdy proti mé vůli nařízeno. Zároveň jsem asi ale také připomněl čekání a otázky, kdy to vše skončí a kdy přijde zpět běžný civilní život.

Fotografie zachycují několik rozhodujících oblastí vojenského života prvního měsíce v základní vojenské službě. Samozřejmě je to příjem odvedenců včetně (pro některé) potupného stříhání vlasů, kdy jen tuší, co je čeká. Následuje lékařská prohlídka stvrzující schopnost sloužit vlasti. Fotografie zachycují také vojenský výcvik na cvičišti v maskách i v zákopech. Všímají si ale také relativního klidu ve volných chvílích vojáků, které tráví sportem oděni v jednotných trenýrkách a vojenských teniskách. Jiní zase leží na vojenských železných postelích, čtou dopisy nebo erotické časopisy. Jedna fotografie ukazuje vojáka ležícího na posteli se samopalem, snad již smířeného se svým osudem. Z další fotografie sedícího vojáka se svěšenou hlavou je cítit čekání, co bude dál. Možné je také vidět pověstné rajóny, například s vojákem před otevřenou kanceláří s velitelem sedícím za stolem. Cyklus fotografií končí vojenskou přísahou.

Fotografie z vojenského prostředí jsou pro diváky zajímavé. Někdo si vzpomene na své mládí, jiný je zase rád že neměl možnost něco takového zažít. Svědčí o tom i zápisy diváků v návštěvní knize na výstavě, kde byly fotografie poprvé vytaveny:

- Možná i trochu lituji, že jsem na vojně nebyla.
- Škoda, že jsem dostal modrou knížku.
- Zamáčknul jsem slzu, byl jsem na vojně a to celé dva roky! Postřehy fotografa nevojáka jsou mistrné na vysoké profesionální úrovni, oceňuji zachycení vojáka v posteli včetně samopalu.
- Docela hustý
- Moc zajímavé, ještě že se mě to vyhnulo.
- Nechtěla bych to zažít, vojáci jsou chudáci.

Cyklus fotografií Poslední záklaďáci vznikl již v roce 2004. Poprvé je však vystavován v plném svém rozsahu v Liberci v Malé výstavní síni, už jen do 25.11.2006 v době od 10 do 17 hodin. Výstava se koná v prostorách, kde již dlouhé roky vystavují převážně regionální fotografové. Autoři mimo region jsou zde prezentováni jen výjímečně, zejména známá jména. Namátkou například Jan Šibík, Bohdan Holomíček, Václav Podestát, Karel Cudlín a Dagmar Hochová. Nyní je proto možné k nim přiřadit i Jana Schejbala, který dokázal v Liberci předvést fotografie, které dokážou zaujmout mnoho diváků různých sociálních a věkových skupin.

Petr Ozogán, http://www.fotoreporter.cz/