Organizátoři letošního již dvanáctého ročníku Měsíce fotografie v Bratislavě se vrátili k pravidlu každý rok představit nějakou mezinárodní hvězdu pomyslného fotografického nebe. A tak se největším lákadlem letošního festivalu nepochybně stala retrospektivní výstava francouzského fotografa Henri Cartier-Bressona. Představovaný soubor prací letos již čtyřiadevadesátiletého Francouze vybrala agentura Magnum a zaplnil tři patra Pálffyho paláce. Výstava již byla uvedena v Bělehradě a Budapešti a i my máme konečně možnost vidět Bressonovy fotografie v takovém rozsahu.

Bresson začal fotografovat ve třicátých letech a po surrealistických pokusech v začátcích své tvorby se zaměřil na život obyčejného člověka. "V jediném snímku zachytit podstatu události." Měl úspěch a začal vystavovat v Madridu, New Yorku, Mexiku. V roce 1947 založil s několika přáteli agenturu Magnum, jejímž krédem se stal "Lidský pohled na svět kolem nás". Pro Magnum v následujících letech vytvářel fotografické eseje, v nichž ale nepřináší zprávy o konkrétních událostech na konkrétních místech. "Fakta samotná nejsou pro mě důležitá. Důležitější je hledisko, z něhož se k nim přistupuje." A tak z jednotlivých fotografií vytváří lidské příběhy.

Další významnou festivalovou výstavou je Česká a slovenská fotografie osmdesátých a devadesátých let 20.století, která byla v letních měsících k vidění v Muzeu umění v Olomouci. Máme tak možnost konfrontovat dění na fotografické scéně v uplynulém dvacetiletí, tedy v době plné zvratů. Totalitní osmdesátá léta, cenzura a rozpory mezi oficiální a soukromou tvorbou byly vystřídány demokracií, která s sebou přinesla odlišný způsob života, obnovování kontaktů se světem i rozdělení společného státu. Cílem výstavy bylo představit co nejširší spektrum děl, která byla vytvořena na území bývalého Československa a později obou stávajících států. Kurátoři ke koncepci výstavy přistoupili autorsky, nezachycovali určitá období, ale zaměřili se na jednotlivé osobnosti. Vytyčené cíle se jim podařilo úspěšně zvládnout a připravili tak strhující přehlídku, která tady tolik scházela. K výstavě byl vydán obsáhlý katalog.

Jeden směr v průběhu jednoho sta let. Tak by snad šla stručně charakterizovat rozsáhlá výstava Ruský piktorialismus 1898-1990 uvedená ve Slovenské národní galerii. Piktorialismus byl od devadesátých let devatenáctého století přibližně do poloviny dvacátých let dvacátého století dominantním proudem v ruské fotografii. Především prostřednictvím anglických, francouzských a německých časopisů přijímal cizí vzory a rušští piktorialisté se tak mnohem dříve než leckteří malíři stali mladšími současníky impresionistů. Jejich tvorba zahrnovala všechny fotografické žánry, od krajinek po psychologický portrét, akt a symbolistické kompozice. Účastnili se mezinárodních konkurzů, svá díla představovali na výstavách fotografie. Prvním, kdo získal uznání i za hranicemi Ruska, byl Alexej Mazurin a ocenění pro další ruské fotografy na sebe nenechala dlouho čekat. Mezi nejvýznamnější patří Sergej Lobovikov, Alexandr Grinberg, Jurij Jerjomin, Nikolaj Andrejev a Vasilij Ulitinov. Už v polovině dvacátých let dvacátého století, tedy dříve než byl socialistický realismus prohlášen za povinný; došlo k formální likvidaci společností sdružujících piktorialisty. Tito umělci se stali předmětem nevybíravé proletářské kritiky a jejich tvorba byla označována za buržoazní a škodlivou. Určitá demokratická diskuze o formách fotografie existovala až do roku 1935. V tomto roce se uskutečnila výstava Mistři sovětské fotografie, která byla na dlouhá desetiletí poslední prezentací piktorialistů. Množství fotografií se zachovalo pouze díky Michajlovi Golosovskému, který se navzdory oficiální doktríně věnoval sbírání piktorialistických děl. Následovaly zákazy a pezekuce. Ulitin byl trestně stíhán za hanobení sovětské vlády a za to, že údajně ve svém díle oslavoval ruské předrevoluční rolnictvo, Grinberg byl odsouzen k osmi letům vězení za tvorbu pornografických fotografií. Další čekalo vyhnanství nebo stalinské lágry. Přesto v poválečném období na piktorialistickou tradici navázalo několik fotoklubů, např. fotoklub "Novátor" v Moskvě, který vedli Grinbergovi žáci. Ti se postarali o určitou kontinuitu v dějinách ruského piktorialismu.

Po loňském úspěchu Martina Kollára, který podal první Obrazovou zprávu o stavu krajiny, se Institut pro veřejné otázky rozhodl pokračovat v tomto projektu a udělil grant Jozefu Ondzikovi. Institut tak autorovi umožnil celoroční práci na dokumentární zprávě o slovenské společnosti. Jozef Ondzik je spolu s Martinem Kollárem a Andrejem Bánem zakládajícím členem sdružení Slovenská dokumentární fotografie a dlouhodobě se věnuje projektu o Rusínech. Do soutěže Institu pro veřejné otázky se přihlásil s projektem "Z dediny do mesta" a rozdíly mezi životem v hlavním městě a zbytkem země se původně staly jeho hlavním tématem. Postupem času se však jako ještě zajímavější ukázalo sledování protikladů v rámci jednotlivých oblastí. Jeho vidění i způsob práce na Obrazové zprávě jsou tak trochu podobné Kollárově práci, s lehkou ironií zachycuje každodenní a přitom zdánlivě absurdní situace. A nám nezbývá než se těšit na vydání katalogu a doufat, že se i jeho výstava, stejně jako Kollárova, časem dočká uvedení v Praze.

V Domě umění máme také možnost shlédnout výstavu českého dokumentaristy Karla Cudlína. Je zde představen téměř identický výběr jako v loňském roce na Pražském hradě - tedy výběr, který se zaměřuje především na autorovu tvorbu po roce 1990 a tak kromě snímků z Prahy (Židovská obec, Ukrajinští dělníci v Praze), uvidíme fotografie z cest do Polska, Izraele či na Ukrajinu. Místo a čas nejsou pro snímky Karla Cudlína důležité, zajímá ho "obyčejný" lidský příběh, který se může odehrát kdekoli na zemi.

K tomu nejlepšímu co je letos v Bratislavě k vidění, patří bezesporu i soubor černobílých a barevných portrétů polského fotografa Krzysztofa Gieraltowského, který Poláky portrétuje již od šedesátých let.

Poctu Arthurovi Felligovi, známému pod přezdívkou Weegee, složil rakouský fotograf Stefan Liewehr, který v Rakouském kulturním fóru vystavuje své záběry vídeňských barů "Florida v Ottakringu". Liewehr pracuje stejným způsobem, jakým fotografoval Weegee ve čtyřicátých letech - používá sředoformátovou kameru a blesk upevněný na boku přístroje. A jak sám autor uvádí, snaží se zároveň hledat odpověď na otázku, proč se ve vídeňské čtvrti Ottakring nacházejí kavárny s názvy "Café Florida" či "Miami Vice", odkud pochází naše fascinace některými značkami jakou je například Harley Davidson, co nás láká na American Football, Baseball apod.

Samostatná výstava byla uspořádána teprve nedávno objevenému historikovi architektury Ladislavu Foltynovi. Jeho fotografické práce byly poprvé publikovány ve slovenském časopisu Imago v roce 2001 a byly představeny i na loňském Měsíci fotografie v rámci velké výstavy Slovenská fotografie 1925-2000. Fotografií se začal zabývat v roce 1929, kdy odešel studovat architekturu na Bauhaus, do Desavy. Právě tehdy tam vzniklo fotografické oddělení vedené Walterem Peterhhansem. Foltynovy snímky ve stylu nové věcnosti a konstruktivismu jsou jedním z nejdůležitějších dokladů moderny na Slovensku.

Ruští fotografové Taťana Arzamasovová, Lev Jevzovič, Jevgenij Sviatskij a Vladimir Fridkes sdružení ve skupině "AES+F" představili v Domě umění velmi zajímavý projekt s možná poněkud záhadným názvem "A.E.S.7+7". Autoři vytvořili celkem 14 barevných portrétů dívek, které ještě nedosáhly ani šestnácti let. Sedm z nich vzniklo v nápravně-výchovném zařízení pro mladistvé a zachycuje dívky, které si odpykávaly tresty za brutální vraždy. Dalších sedm portrétů představuje studentky moskevských středních škol. Neutrální pozadí, podobné oblečení a záměrně pomíchané portréty. Procházíme tedy mezi "Podezřelými", díváme se jim do očí a s mrazením v zádech si jen tak sami pro sebe vybíráme ty, které podle nás přestávají být jen podezřelými a stávají se vinnými. Autoři v tomto projektu chtěli pokračovat i v některé jiné zemi, a proto se v roce 1998 vydali do Francie. Jenže v pařížských věznicích nenašli jedinou mladistvou vražedkyni. Tato skutečnost ještě více podtrhuje význam takového projektu a nastoluje řadu dalších otázek. Otázek do jaké míry souvisí ženské či dětské násilí a agresivita s krizí ve společnosti a transformačními změnami, kterými Rusko muselo v poslední době projít.

Pod názvem Uchopení Venuše se skrývají poetické obrázky amerického fotografa Keitha Cartera, které sice vznikaly v Itálii, Francii, Irsku i Mexiku, ale v žádném případě je nelze označit za cestopisné a na cestování jako takovém vlastně vůbec nezáležejí. "Téma se liší, ale hledám stejné motivy ... tajemství lidského ducha. Snažím se vytvořit dialog se životem a zjistit, co to je být lidský." uvedl Keith Carter v jednom z rozhovorů. A tak fotografuje obyčejné věci, věci stokrát viděné a přece nebo právě proto jsou tyto věci na jeho obrázcích zcela jiné, magické. "Chci být povznesený. Chci si trochu poplakat. Chci se starat. Chci sepnout ruce. Chci být odhozený a chci odejít s pocitem, že jsem zažil něco lidské. To vyžaduji od umění."

V takové konkurenci hůře obstojí výstavy Izraelce Boaz Tala, Emila Christova, Dezsö Szabó či Povodně v Čechách.

Příjemný pocit z řady výborných výstav kazily "jen" organizační nedostatky. Jak bývá v Bratislavě špatným zvykem, řada výstavních míst byla nepochopitelně a nepropustně uzavřena, přestože podle programu mělo být otevřeno. Určitě by stálo za zvážení, do jaké míry má smysl rozšiřovat festival i za hranice Slovenska. Kdo nepodnikl výlet do Berlína a Vídně, přišel o jistě zajímavou výstavu slovenského dokumentaristy Andreje Bána, inscenované fotografie Pavla Pechy a Miro Švolíka.