Praha, Galerie Velryba, 7. 11. – 9. 12. 2006

Zatímco ještě před deseti lety se v české dokumentární  fotografii – na rozdíl třeba od britské nebo americké -skutečně nápadité a funkční uplatnění barev objevovalo jenom sporadicky, pro většinu současných domácích dokumentaristů mladé generace je už barevná fotografie něčím zcela samozřejmým. Patří mezi ně i dvaatřicetiletý Jan Dyntera. I když se fotografováním vážně zabývá až od začátku studia na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, dosáhl už nejednoho významného úspěchu a své osobité panoramatické barevné snímky představil na řadě skupinových expozic i na čtyřech samostatných výstavách, z nichž jedna byla zařazena i do programu Mezinárodního festivalu fotografie v Krakově.

Až dosud  vystavoval hlavně části svého rozsáhlého cyklu „Butterfly Age“, v galerii Velryba se však představil novým souborem „Middle of Homewhere“.  I když do něho zařadil některé práce z předchozího cyklu, v němž vyhledával přeludné okamžiky odehrávající se na ulicích různých měst různých zemí, na plážích, v autobusech a lodích, v kavárnách nebo v galeriích, celkové vyznění nového souboru s převládajícími novými fotografiemi je daleko intimnější a osobnější, je více o autorových vztazích k nejbližším lidem a jeho vlastních vizuálních zážitcích než o zobecňujících  úvahách o konzumním životě, globalizaci nebo ztrátě identity. Dyntera navíc tentokrát nevystavil jednotlivé snímky, ale triptychy, v nichž mezi fotografiemi vznikají nové vzájemné vztahy s rozličnými kontrasty a paralelami (z tohoto kontextu se však zbytečně vydělilo několik trojic snímků, které obsahovaly dvojice fotografií pořízenými v jenom nepatrných časových odstupech). Jeho fotografie nyní častěji než dříve vznikají v interiérech obývacích pokojů, hotelů nebo restaurací, v nichž autor téměř nevnímán a nepozorován zachycuje své přátelé a spolužáky v okamžicích, kdy se toho zdánlivě mnoho neděje. Ale právě z takových se ve skutečnosti skládá většina našeho života. V jeho fotografiích není drama, ironie ani zloba, ale vyzařuje z nich poklid, pohoda, štěstí, jemná melancholie. Sám Dyntera tvrdí, že se snaží „ukázat krásu všude kolem nás, v každém z nás, najít barvu v šedivých věcech a událostech, poukázat na lidství a jisté tajemno, které se vznáší světem. Jde o hledání „osobního Boha“ v každém gestu, o nacházení krásy v běžných věcech, v těch nádherných chvílích, kdy se člověk prostě cítí šťastný a třeba zrovna neví proč…“

Ve svých osobitě komponovaných panoramatech, působivě využívajících výrazné fragmentace reality, Dyntera invenčně propojuje rozličné paralelní děje, aby vytvořil vizuálně působivé snímky s metaforami. V pracích z cyklu „Modele of Homewhere“ ubyly ostré kontrasty výrazných barev a přibyly snímky téměř monochromatické s jemnými odstíny jedné barvy, v nichž často hrají důležitou roli těžké stíny. V záplavě jiných subjektivních dokumentů a vizuálních deníků se autor umí vyhýbat kompozičním klišé a rozmělněným motivům a postupně vytváří vlastní rukopis, díky němuž jsou jeho fotografie rozeznatelné na první pohled.

Vladimír Birgus