Když se dívám z vlaku cestou z Prahy do Zlína na sněhem beznadějně zasypané české a moravské vesnice, vybavuje se mi melancholická idyla Ladových zimních motivů, vlastně Ladovy celoživotní variace na jedinou vesnici – rodné Hrusice. A současně s nimi i další obrazy, které výrazně formují vizuální představu českého venkova: snímky Jindřicha  Štreita ze sudetských vesnic Bruntálska. Mnohokrát jsem přemýšlel, proč na jeho dnes už legendárních fotografiích socialistické vesnice z osmdesátých let nenajdeme ani náznak romantické idyly, odkaz na Arkádii, pastorále. Proč se na vesnice, kde vyrůstal a dodnes žije, nedíval očima, které byly tehdejším československém dokumentu přijímány s nadšením: s romantickým obdivem k „posledním rájům“, tedy prostém životu v tradici, harmonickém soužití člověka s přírodou a zvířaty, jak je tomu u fotografií horalů na Liptovsku Martina Martinčeka nebo u snímků poutníků Markéty Luskačové.

S dokumentární fotografií je to v našem prostředí vůbec zvláštní. Ostatně, obdobně jako s Ladovými obrazy, které jsou rovněž tak zdánlivě všem dobře srozumitelné, že je nebereme vážně a málokdo je ochoten se nad nimi zamýšlet. V kontextu současného uměleckého provozu zahlceného kontexty a komentáři se zdá, že dokumentární fotografie poskytuje oázu bezproblémové čitelnosti a všeobecného porozumění. Jazyk dokumentu je obecně vnímán jako bezprostřední, neproblematický. Nejenom, že tato lstivá zdánlivá srozumitelnost některé diváky a historiky umění přímo odpuzuje a znemožňuje fotografie patřičně vnímat, ale tato snadná klouzavost čtení selhává i v případě zakladatelských osobností fotožurnalismu, jako je Werner Bischof, jehož celoživotní tvorbu do 19. února představuje Obecní dům v Praze. Také já jsem měl představu přílišné popisnosti a tedy nudy. O to překvapivější pak byla návštěva výstavy.

U nás chybí pro dokumentární pojetí fotografie institucionální podpora. Grantů nebo reprezentativních soutěží je minimum, obrazoví redaktoři nejeví o dokument zájem, pro galerie, historiky umění a sběratele je na absolutním okraji umění. Ani ti nejlepší čeští dokumentaristé se svojí tvorbou neuživí. O to je překvapivější, kolika výraznými českými dokumentaristy se tato země může pochlubit.

Tomáš Pospěch
Autor je historik umění a fotograf
Reflex 29. prosince 2005