Arles-hlavní kurátor R. Depardon (foto V. Birgus)
	Arles - hodnocení portfolií
	Christophe Clark & Virginie Pougnaud, Anne Charlotte, Arnaud a Stéphane, 2006
	Guy Le Querrec, Američtí jazzmani, 1985
	Josef Koudelka, Saint Louis du Rhone
	Marina Gadonneix, z cyklu Televize
	Paolo Ventura, Tančírna v Miláně, z cyklu Scény války
	Philippe Chancel, Konference, Pchjongjang
	Wang Quingsong, Soutěž

Velkou roli v tom sehrála skutečnost, že organizátoři festivalu pod vedením agilního a vždy usměvavého ředitele Françoise Hébela, který dříve sám v Magnu pracoval jako ředitel, letos pozvali jako hlavního kurátora fotoreportéra, filmaře a člena agentury Magnum Raymonda Depardona. Ten pro velkou část výstav vybral klasické černobílé žurnalistické snímky svých souputníků, které pokračují v tradici klasické humanistické fotožurnalistiky, ale mnohdy jsou už značně vzdálené nejsoučasnějším trendům fotografické tvorby. Podařilo se mu sice do Arles přilákat početnější domácí publikum než v předchozích letech, protože většina francouzských zájemců o fotografii má ráda francouzskou živou fotografii, navazující na Henriho Cartiera-Bressona či Roberta Doisneaua, ale příliš nezaujal většinu zahraničních návštěvníků, neboť letošní Arles bylo spíše národním než mezinárodním festivalem. Téměř opomenuta tentokrát zůstala tvorba ze střední a východní Evropy včetně ruské fotografie, která přitom před dvěma lety měla velmi reprezentativní zastoupení (letos byla zastoupena jenom etnografickými snímky Ivana Bojka, česká fotografie měla reprezentanta jedině v Josefu Koudelkovi, který v Arles vystavil své další panoramatické krajiny, tentokrát z oblasti Camargue).

Depardonův výběr expozic vůbec ve srovnání s výstavním programem Martina Parra,  jenž byl pozvaným kurátorem v roce 2004, i s Hébelovou selekcí výstav loni, přinesl méně překvapivých objevů i ukázek nejsoučasnější tvorby. Program festivalu však byl i přesto velmi bohatý a kromě výstav zahrnoval také čtyři projekce (a také koncert Patti Smithové a nevídané pyrotechnické podívané skupiny F) v Antickém divadle, nespočet projekcí v různých zákoutích Arles při Noci roku, tvůrčí dílny, sympozia, soutěže, trh se starými i novými fotografickými knihami a letos poprvé zcela oficiálně organizované hodnocení portfolií (jeho účastníci však museli zaplatit, zatímco dříve se za možnost představit své práce předním kurátorům a kritikům na spontánních setkáních v hotelích nebo na nádvoří Arcibiskupského paláce neplatilo nic). Festival proto asi nikoho nezklamal, protože každý si na něm našel něco zajímavého a někoho zajímavého tam potkal. Arles nepochybně dále patří svou úrovní i přátelskou atmosférou k nejrenomovanějším, ale taky nejatraktivnějším fotografickým přehlídkám.

Raymond Depardon svůj výběr expozic rozdělil do tři části. Nejmenší z nich s názvem Vlivy zasvětil americké fotorafii, která tak získala letos v Arles nejreprezentativnější zastoupení hned po francouzské.  Skutečnou lahůdkou byla dvoudílná přehlídka amerických děl z francouzských sbírek, zahrnující proslulé i méně známé práce Lewise Hinea, Edwarda Westona, Ansela Adamse, Walkera Evanse, Heleny Levittové, Roberta Franka, Williama Kleina, Diany Arbusové,  Lewise Baltze, Charlese Harbutta, Mary Ellen Markové, Johna Sternfelda a jiných světoznámých autorů. Další výstavy představily dodnes svěží snímky, jež během  volební kampaně Johna Fitzgeralda Kennedyho v roce 1960 pořídil Cornell Capa, a starší cyklus Roberta Adamse Náš život a naše děti, notně se lišící od jeho současných krajinářských snímků.

Značné diskuse vyvolávala série výstav, kterou Depardon sestavil z prací svých přátel z řad fotoreportérů, které potkával ve Francii i na zahraničních cestách. Někdy šlo o nápaditě připravené expozice, jako třeba v případě komparativní výstavy Dona McCullina a Gillese Carona, kteří často fotografovali dramatické události ve stejnou dobu na stejných místech od Izraele, Bistry a Severního Irska až po Kambodžu. Jindy to však byly zoufale nudné výstavy, jako třeba expozice barevných popisných portrétů Tuaregů, které pořídil Jean-Marc Durou. A někdy to byly expozice, jež by potřebovaly daleko kritičtější selekci, protože vedle výborných děl zahrnovaly příliš mnoho prvoplánových banalit, jako třeba retrospektiva Depardonova kolegy z Magna Guy Le Querreca. Naopak vůbec nezestárly jemně ironické momentky dívek svlékajících se před návštěvníky venkovských karnevalů, které v polovině 70. let pořídila v Nové Anglii Susan Meiselasová, dnes známá především svými vlečnými reportážemi.

Nejrozsáhlejší a nejobjevnější část Depardononova výběru s názvem Fotografové politiky a společnosti zahrnovala podstatně více kvalitních expozic, protože kurátor v ní poskytl více prostoru současným tvůrčím trendům. Ty reprezentoval třeba mimořádně expresivní soubor snímků, který pořídil švédský fotograf Anders Petersen během dvoutýdenního pobytu ve francouzských městech Saint-Étienne a Gap. Jeho kontrastní, hrubozrnné a mnohdy i rozmazané fotografie fragmentů městského prostředí, věcí, psů a především lidí, zachycených v hospodách, na ulicích i v intimních chvílích v ložnicích, vytváří mimořádně sugestivní, intenzivní a také smutný obraz části současné společnosti, viděný velmi subjektivním pohledem. I když některé motivy Petersen použil už v předchozích cyklech a jeho široké interpretaci otevřené nervní vize mají mnoho společného s pracemi některých dalších členů agentury Vu (i v Arles to bylo možno vidět v dílech Michaela Ackermana, izraelského fotografa žijícího střídavě v New Yorku a v Krakově), jeho tvorba jasně ukazuje cestu, kterou prošla část současné dokumentární fotografie od všeobjímajícího optimismu, jednoznačné interpretovatelnosti a co nejpřehlednější obrazové skladby zlaté éry humanistické fotografie. Jiné svrchovaně současné pojetí dokumentu představily sugestivní barevné snímky Francouze Philippa Chancela, s jemnou ironií a vytříbenou formou ukazující tragikomické aspekty života v komunistické Severní Koreji, zbaveného jakýchkoliv prvků samostatnosti a individuality. Tuto vynikající výstavu bychom měli vidět i v Pražském domě fotografie. Velmi nápadité využití možnosti barevné nemanipulované fotografie bylo možno vidět v tvorbě jeho krajana Gillese Leimdorfera, jenž během svého putování po dálnici Nationale 7 fotografoval s citem pro objevování absurdních momentů všednosti mnohé typické aspekty francouzského životního stylu. Z řady politicky laděných výstav, zaměřených především na africký kontinent, vynikala retrospektiva jihoafrického fotografa Davida Goldblatta, který přes třicet let s velkou vizuální silou dokumentuje nelehkou koexistenci bílých a černých obyvatel své vlasti. V mnoha jiných expozicích z Afriky a Středního východu však vítězila snaha o „politickou korektnost“, tak typickou pro francouzskou oficiální politiku, nad vlastními fotografickými kvalitami.

V programu arleské přehlídky byla i řada výstav nevybraných Raymondem Depardonem, ale připravených různými spolupracujícími institucemi. K vrcholům se řadila výstava přízračně a současně melancholicky působících inscenovaných výjevů z Mussoliniho Itálie během 2. světové války od Paola Ventury, vytvořených z malých figurek a pomalované překližky po vzoru loutkových filmů (před Arles už byla uvedena na Měsíci fotografie v Krakově). Příjemným osvěžením byla přehlídka francouzské reklamní fotografie z období 1930-2006, sledující její vývoj od avantgardních  prací Man Raye a Françoise Kollara přes sexuálně vyzývavé módní snímky Guy Bourdina a Jeanloupa Sieffa z 60. let až po současné šokující výjevy Dimitriho Daniloffa, upravované v počítači. Naopak zcela nudně vyznívala většina souborů neinvenčních deskriptivních záběrů krajin a architektonických památek z oblasti Provence-Alpy-Azurové pobřeží, které nepomohlo ani to, že tamní agentura pro kulturní dědictví k jejich pořízení získala tak proslulé tvůrce jakými jsou John Davies, Bernard Plossu či Massimo Vitali. Skvělá zato byla rozsáhlá expozice fotografií iluzivních maleb a instalací v různých prázdných interiérech od multimediálního umělce Georgese Rousseau. K tentokrát málo početným kvalitním ukázkám současné inscenované fotografie patřily vedle už zmíněných Venturových děl snímky dvojice Christophe Clark & Virginie Pougnaudová, inspirované obrazy Edwarda Hoppera či filmy Jacquese Demyho, a díla laureáta jedné z pěti festivalových cen Wanga Quingsonga, který ve složitých kompozicích s desítkami postav metaforicky ukazuje ohromné změny, jimiž prochází současná Čína. Na to, jak důležité místo v současné fotografii hrají různé aplikace computerových úprav, bylo toho v Arles v tomto směru k vidění velmi málo. Ostatně i celá expozice kandidátů čtyř cen, nominovaných pěti kurátory výhradně z frankofonních zemí, přinesla v porovnání s minulými dvěma ročníky méně experimentálních a více klasických děl. Občas to byly zoufale nudné snímky (třeba zcela amatérsky vyznívající fotografie z rybářské slavnosti od Mamadou Konatého z Mali), ale v mnoha případech (například citlivé barevné snímky dospívajících dětí z jihoamerické farmy od Alessandry Sanguinettiové z Argentiny nebo svěží záběry z čínské provincie od Francouze Maxence Riffleta) nominované soubory přispěly k tomu, že letošní arleský festival nebylo sice možno přiřadit k nejlepším, ale určitě k těm velmi dobrým v jeho dosavadní historii.

Vladimír Birgus
Fotograf 7/2006