Fotografie Miroslava Tichého

Takto charakterizoval kurátor Moravské galerie Jiří Pátek v úvodu výstavy „Umělci pro Miroslava Tichého“ podstatu mediální bubliny. Prezentace Miroslava Tichého (nar. 1926) se odehrála na jaře 2006 paralelně v Domě umění a Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně. Centrem byla projekce mýtotvorného filmového dokumentu „Tarzan v důchodu“, od ní se jako kruhy šířily rané kresby a obrazy a  „fotografie z 60. – 90. let“. Pro pochybující Tomáše byla k dispozici monografie v renomovaném nakladatelství (TORST, 2006,  text Pavel Vančát, Roman Buxbaum) a především prezentace typu „tito proslulí umělci a teoretikové se přece nemohou mýlit“. Kdo by se snad mýlit odvážil, může si otevřít desítky webových odkazů, v nichž naši i evropští publicisté i teoretikové  jihnou před zázračně objeveným géniem osmdesátiletého podivína. Za zázrakem stojí kyjovský rodák Roman Buxbaum (1956), švýcarský lékař a konceptualista. Nejasnosti kolem autorských práv charakterizuje asi nejlépe titulek v „iDnes“ (7.8.2005) – „Jak zpeněžit podivína“ a pochybnosti části odborné fotografické obce.

Brněnské prezentace si umožnily učinit  úsudek na základě výběru z díla Miroslava Tichého. Dům umění představil ranou kreslířskou a malířskou tvorbu, vznikající v době nedokončeného studia na AVU i po návratu do Kyjova ve 40. a 50. letech. Autor se jeví jako schopný kreslíř, pěstující projev čapkovský, špálovský, a dokonce ovlivněný i Svolinským. Ze souboru se vymyká gestický barevný Akt. Podobně jako u Májovci – naskýtá se paralela s Richardem Fremundem anebo s jeho přítelem žijícím v blízkosti Kyjova, Vladimírem Vašíčkem – byl Miroslav Tichý zaujat příkladem Jana Baucha, Jana Kotíka, ale i Jana Zrzavého. Touto tradicí prošel, ale paralelně s Boudníkem a informelisty se od ní  odvrátil. Přesto jeho raná tvorba, po setření nánosů špíny a prachu, patří do sféry moravského nezávislého projevu 40. a 50. let s jeho tendencí k barevnosti, gestismu a dekorativismu.

Miroslav Tichý, Bez názvu

Není jasné, proč se poměrně úspěšný autor kolem třicítky odvrátil také od sociálních a hygienických konvencí. Může v tom být únik od reality komunistického režimu do chráněné pozice místního blázna. Podivín, šourající se s vlastnoručně vyrobenými fotografickými přístroji kolem míst, kde byly k vidění spoře oděné ženy, mohl mít i specifičtější, neprozrazené osobní důvody. Ty sublimují do nekonečných řad rozmlžených snímků většinou plnotvarých obyčejných dívek a žen, zachycovaných v nestřežených okamžicích. Dotváří je tužková kresba, která hraje roli retuše, anebo dekorující pasparty. Třicet let vznikající soubory mají ve vybraných „světu podobných“ okamžicích nehledané kvality voajérských domácích a špehovacích kamer současného internetu, ale zároveň nesou rafinovaný a výtvarně poučený záměr „posledního neoklasicisty“, za kterého se Tichý označuje. Přes tématickou obdobnost však nelze Tichého fotografické cykly  srovnávat s  ostrou, nekompromisní vizí Henry Dargera. Romantická mlžnost Tichého snímků  vznikla vlastnoručně broušenými čočkami a slepovanými fotoaparáty. Jeden polský blogger to trefně komentoval: kdyby si Tichý koupil flexaret, zdaleka by nebyl tak zajímavý.

„Zajímavost“ a Buxbaumova snaha propasírovala Tichého na mezinárodní festivaly, k pozici laureáta a bez vlastního vědomí, leč dobře se prodávajícího a vystavujícího klasika. Ve filmovém dokumentu se z asociála stal filozofující fotograf a kulturní disident. Pečeť kvality dodal vlivný kurátor Harald Szeemann. Na výstavě „Umělci Tichému“ jde o prezentaci významných jmen umělců, kteří si se švýcarskou nadací „Tichý oceán“ (čili nikoliv s autorem) vyměnili svá díla. Zafungoval i mýtus „správného českomoravského umělce“, který ostentativně ignoruje společnost a produkuje rozmlžené obrazy, vydávané za vize. Ty jsou po způsobu papežského dogmatu neomylné. Mýlí se patrně jen ti, kdo za jejich povrchem nic nevidí.

Pavel Ondračka (základní verze článku pro HOST)