Filip Singer, Tádžikistán

Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Čs. legií 14, Ostrava
28. 4. – 30. 5. 2006 

Výstavu pořádá Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě
ve spolupráci s Institutem tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Kurátoři Vladimír Birgus a Aleš Kuneš.

Galerie Opera v Divadle Jiřího Myrona poskytuje prostor především mladým fotografům. Častými hosty jsou samozřejmě studenti a absolventi Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, ale objevují se i mladí tvůrci z jiných škol. Obvykle se však představují v rámci tématicky uzavřených skupinových expozic, kde mají možnost ukázat jen užší výseč ze své práce.

Výběr z tvorby teprve pětadvacetiletého pražského fotografa Filipa Singera je však natolik vyzrálý, že se kurátoři rozhodli dát expozici dostatečný prostor. Mladý dokumentarista a reportér má za sebou od počátku milénia řadu vlastních projektů, výstav v zahraničí i v pražských galeriích a již v roce 2003 získal prestižní novinářské ocenění v rámci soutěže Czech Press Photo. Publikuje také prostřednictvím zahraničních agentur a časopisů (Der Spiegel, Photo, Central Asia Times, Spektrum Picture, REA, GranAngular atd.) V Ostravě tak nutně  uvádí jen malý průřez ze své tvorby z posledních pěti let.

Filip Singer, Sibiř

Fotograf se vydává za svými snímky do nejzapadlejších regionů Ruska, ale i dalších zemí bývalého Sovětského svazu, jimž věnuje spolu se svým přítelem Martinem Wágnerem pozornost prakticky od ukončení střední fotografické školy v pražských Vysočanech. Jeho práce od počátků překračovala tolik běžné cestopisné črty (vznikající po uvolnění hranic republiky od 90. let) s nimiž se běžně setkáváme v reportážních záznamech obrazových žurnálů. Singerova cesta za motivy není volena pouze podle atraktivity místa, je vždy podřízena dlouhodobému pobytu, kde se autor v nelehkých podmínkách dokáže velice rychle zorientovat. Daří se mu vyhmátnout podstatu celé zvolené oblasti. Nepodřizuje ji totiž pouhému snímání jakkoliv atraktivních, či pro nás exotických skutečností, ale (vzhledem k jeho věku) překvapivě vyzrálé reflexi. Je to dáno především tím, že na svých cestách žije běžný život lidí, které zobrazuje, jež vidíme v jeho fotografiích, s nimiž navazuje bezprostřední kontakty. Na vzdálená místa se dostává pouze s minimálními prostředky, není podporován profesionálním zázemím bohatých agentur. Zdá se být paradoxem mluvit u pětadvacetiletého mladíka také o životních zkušenostech. Přesto jeho snímky jsou právě těmito životními zkušenostmi modelovány a prostřednictvím svého pohybu světem tyto zkušenosti nepochybně přesahují obzor mnohých padesátníků.

Dramatické události pádu režimu na Ukrajině střídají dynamické záběry každodennosti ze Sibiře či Burjatska. V barevných, emotivně vypjatých a mimořádně obrazově silných  fragmentech se velmi často koncentrují postřehy, jež v souhrnu utvářejí velice působivé řetězení, žánrově blízké eseji. Expresivní práce s barvou střídají motivy, kde je barevná škála drasticky omezena až k téměř nebarevnému obrazu s velice jemným náznakem v akcentech. Filip Singer se na rozdíl od módní vlny inscenovaného dokumentu pohybuje uprostřed konkrétních, každodenních situací. Své obrazy však výrazně stylizuje úhlem snímání a precizní volbou motivů. Výsledkem jsou fotografie, z nichž nám nepochybně mnohé uvíznou v paměti a dokonce možná získáme i neurčitý pocit, že jsme byli „na cestě“ s autorem.

Aleš Kuneš