Jiří Ernest
Tomáš Dittrich

Galerie mladých
Radnická 4, Brno
Vernisáž v 17:00 dne 16. 5. 2006
Výstavu zahájí Aleš Kuneš
17.5. – 9.6. 2006

Propojení autorské tvorby Tomáše Dittricha a Jiřího Ernesta nepatří do koncepce utvářející jakousi společnou a jedinou možnou „galerijní“ identitu, ale v celistvé expozici výstavního prostoru můžeme postupně objevovat adekvátní reprodukci jejich dialogu. V tomto dialogu mají jistě mnoho společného snahou o pronikání k podstatě, aniž by různosměrné kombinace narušuvaly celistvou atmosféru tohoto obrazového (a v podstatě dramatického a dynamického) rozhovoru. Pokusíme se zobecnit výsledky srovnání současné tvorby obou autorů.

Nepochybujeme jistě o tom, že paměť kulturní krajiny je naším dílem podobně jako postupně utvářený prostor města, kde nalezneme možná častěji nekontrolované bujení než v řádu přírody. Obě „krajiny“ však člověk uzpůsobuje pro sebe.

Osobitý kontrast pojetí obou fotografů začíná už v postupech záznamu obrazů. Digitální „městský“ Tomáše Dittricha (který však využívá tradiční černobílou transformaci a softwarem vytvořené „šumy“) a barevný, analogový Jiřího Ernesta pro krajinu (jež se proměňuje optickou alchymií s nutnými chybami použitého primitivního aparátu na principu camery obscury).

Jiří Ernest
Tomáš Dittrich

Ernestovy krajiny se vracejí na samotný prvopočátek, neobjevíme zde téměř nic z modelace kulturní krajiny. Jde více o záznamy přírody jako nedělitelné součásti ohraničeného života a údělu než o čistou přírodní symboliku a tématiku. Motivy navíc Ernest objevuje v bezprostředním okolí svého bydliště, kde předpokládáme téměř s jistotou krajinu utvářenou člověkem. Tato zvláštní dynamika okamžiku zrození má svou zřetelnou vizi viděnou v bezprostředních tvarech. Symetrické prvky v ploše se nacházejí v opozici k inspirujícím asymetrickým až filigránským detailům.

Souběžná střídmost pojetí se uplatňuje především v barevnosti, ale zároveň fotograf opětovně snímá krajinu, aby mu neunikl jediný detail ve složité drobnokresbě. Chladivá úleva přechází z odstínů přírodnin, vystavených světlu a atmosférickým podmínkám. Barvy jsou tlumené, jejich tonalita je neurčitá; střídají se v nich měkká žluť, zeleň, hněď a přitlumený další zvláštní odstín sříbřitých nebo zlatistých reflexů, jež jsou jiskrou oživení v jinak velmi klidné polaritě.

V městských vedutách Tomáše Dittricha je scéna ve  vyhraněných konturách oproštěna od veškerých zbytečností. Architektonický objekt či jeho pouhý fragment předjímá v určitém kontextu okamžiku některé kvality, jež může v jiném nenávratně  pozbýt. V konečném a analiticky vyváženém řádu obrazu, jež má zcela odlišné zaměření a jiné pojetí než je tomu u snímků Jiřího Ernesta sledujeme jakousi transformovanou pouť nočního chodce. Z tradičního meziválečného a válečného moderního umění přejímá Dittrich jak sám říká „jakousi vizuálnost, ale přenesenou na současné téma a současné výrazové postupy a prostředky.“ Spíše než o konstruktivistická nebo funkcionalistická řešení (ačkoliv se v přísně vyváženém skladebném řešení tyto paralely nabízejí) jde o inspiraci v poetice hákovských nočních ulic a některých dalších přesmyček Skupiny 42.

Soubor vznikal v delším časovém horizontu a volně navazuje na autorovy dřívější snímky (kupř. z cyklů „Modrá /City/“, „Z deníku“ atd.) Útržky a fragmenty, náznaky a nedořečenost před jasnou formulací nebo dokonce realistickým popisem. Autor není urputným pozorovatelem detailů života prefabrikovaného města a přesto jsou jeho sondy součástí každodennosti. Důvodem je jeho setrvalá přítomnost v tomto prostoru, ale zároveň i určité stavy myšlení, plynoucí z nechtěnosti sevření okolní masou.

Je třeba opětovně připomenout, že stejná střídmost až askeze jakou autor volí pro snímání je požadavkem i při samotné  volbě způsobu záznamu. Překvapivá je odvaha ukončit práci tam, kde by jiný sotva začínal. Původní zřetelná struktura zobrazené panelové architektury je vědomě narušována umělostí virtuální reality s nově vytvářenými strukturamy v programu. Význam tohoto posunu se může zdát prvoplánově podružný, ale v této technické hříčce můžeme nalézat počítačovou regeneraci  lidských předmětů napodobující odvěkou regeneraci v přírodě.

V krystalizaci propojení Tomáše Dittricha je dalším nepostradatelným komponentem dynamika v projekci videozáznamu. Znovu otevírá znehybnělý okamžik. „Každá vteřina je zachycována, každý okamžik znehybněn a zaznamenán; v momentě se stal minulostí.“ říká Jiří Ernest. „Minulost jsou fragmenty našich prožitků, kde čas se stává naším souputníkem, který tyto střípky později dává v naší mysli znovu dohromady. Vytváří se vzpomínky časem proměněné do roztrhaných obrazů. Vizuální médium (fotografie a video) je prostředníkem – voyerem do naší přítomnosti v tomto životě.“

Tento volně ukotvený a pohyblivý most videozáznamu potvrzuje to zřejmé z obou atorských expozic. Čas se musí naplnit a vše ostatní je ponecháno v nejistotě.

Aleš Kuneš