Dne 26. dubna 2006 uplyne 20. let od katastrofy v Černobylu, která se zapsala do dějin jako největší jaderná havárie v dějinách lidstva. Jak to vypadá v Černobylu dnes? Na tuto otázku se snaží odpovědět výstava fotografií Modlitba za Černobyl. Je to Černobyl po dvaceti letech viděný očima tří různých fotografů – legendy světové fotožurnalistiky Antonína Kratochvíla (zakladatele fotografické agentury VII), bývalého mluvčího Greenpeace Václava Vašků a cestovatele a dokumentaristy Martina Wágnera.

Místo: Ambit kláštera Řádu menších bratří - františkánů, Jungmannovo náměstí 18, Praha 1
Datum: 6. dubna až 6. května 2006 (otevřeno denně od 10 do 19 hodin)

Projekt společné výstavy se zrodil jednoho podzimního večera v lesním srubu u krbu za praskání ohně a nepokojného pípání dozimetru jen pár kilometrů od Černobylu. Právě zde se tito tři fotografové setkali k nebezpečné cestě do zakázané zóny.

Jaké poselství přinášejí? Antonín Kratochvíl nazval své fotografie příhodně Beauty in Apokalypse (Krása v Apokalypse) odkazujíc tak na biblické Zjevení sv. Jana. V tomto prorockém textu najdeme pasáž, v níž se hovoří o hvězdě, již anděl srazí z nebe. Tato hvězda pak otráví třetinu vod a lidé budou umírat na podivné nemoci. „A jméno té hvězdy jest Pelyněk“. Jaká to podivná náhoda, že hořká bylina pelyněk se ve slovanských jazycích jmenuje Černobýl?

Proč ale krása? Přes všechnu hrůzu a tragédii má dnes Černobyl i své bizarně krásné tváře. Jednou z nich je zakázaná zóna otrávená radioaktivitou. Po havárii se zóna stala doménou vědců, kteří zde dychtivě studovali mutace na přírodě. Už 20 let je sem zakázán vstup. Díky tomu se zóna stala obrovskou rezervací, kde můžeme vidět i poetické výjevy, jako třeba stádo divokých koní Převalského klidně se popásající před černobylským sarkofágem.

Ale nenechme se zmýlit. Černobyl není tím druhem katastrofy, při níž lidé umírají vstoje. Při pozorném pohledu spatříme lidské utrpení, které se nedá vyčíslit ani jednotkami radioaktivního zamoření, ani počty dětských rakovin.

Tři fotografové vstupují do zóny jako Stalker z románu bratří Strugackých a každý po svém přemýšlejí, co pro nás Černobyl vlastně znamená. Je to varování? Poučili jsme se z černobylské tragédie dostatečně? Odpověď si již divák musí dát sám.