Barbora Krejčová: Vzpomínky na to, co se nestalo

Praha, Galerie Velryba, 8. 3. – 1. 4. 2006

Barbora Krejčová patří vedle Barbory Kuklíkové a Martiny Novozámské k protagonistkám tvůrčí skupiny Babis, která v posledních letech zaujala na výstavách v Brně a v Ostravě i na loňském Mezinárodním festivalu fotografie v Lodži. Ačkoliv všechny tři autorky používají ve svých cyklech poměrně rozsáhlý tematický i stylový rejstřík, spojuje je časté řazení několika snímků do krátkých sekvencí, v nichž se jednotlivé záběry vzájemně umocňují.  Sdružuje je také zájem o tvorbu na pomezí dokumentu a inscenované fotografie, o propojení reality a fikce, fúzi objektu se subjektem. Tedy o typ fotografie, který byl u nás zastoupen jenom okrajově, i když ve světě má dnes řadu výrazných představitelů.

V případě brněnské fotografky a architektky Barbory Krejčové se to netýká všech jejích dosavadních cyklů (Přijato, Procesí, Emil přichází ke mně ve snu, Narozen do země nikoho, Beauty aj.), ale nepochybně to platí o souboru Vzpomínky na to, co se nestalo, kterým nedávno absolvovala bakalářské studium na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě (společně s vynikající teoretickou diplomovou prací o fotomontážích Jiřího Krohy) a jenž nyní představuje na své první pražské výstavě v galerii Velryba. Autorka se v těchto triptyších rozhodla pohrávat si se skutečností podobně, jako to dělá paměť s našimi vzpomínkami, kdy starší zážitky jsou stále více překrývány a měněny novějšími vjemy a kdy často vznikají řady obrazů bez skutečné chronologie a s pozměněnými významy. Podle jejích vlastních slov jde o „podivnou směs pocitů a vizuálních zážitků vytvářejících surrealistický film“.

Ve skutečnosti je vliv surrealismu jenom jedním z inspirativních východisek, protože jde o fotografie zcela současné, patřící do oblasti těch vizuálních deníků, které zachycují spíše subjektivní pocity a nálady než konkrétní zážitky.  Krejčová se svých triptyších kombinuje většinou velmi expresivní autoportréty se snímky objektů, mezi nimiž zdánlivě není žádná souvislost, ale divák naladěný na podobnou vlnu jako autorka v nich může nacházet překvapivé tvarové i významové analogy a kontrasty. Vzhledem k důležitým rolím autoportrétů celý soubor vyznívá jako subjektivní zpověď, v níž fotografka poodhaluje svůj vnitřní svět, svou lásku, svůj smutek, své deprese, naděje, nálady i pocity, své vizuální zážitky, svou identitu. V cyklu se prolínají záběry autorky a jejího přítele s různými statickými objekty v interiérech i exteriérech, z nichž některé jsou snadno rozeznatelné a jiné poskytují větší možností variant identifikace nebo působí jako virtuální realita. Důležité místo má invenční využití neostrosti, sugerující mlhavost dávných vzpomínek, i barev, kdy většina trojic fotografií je laděna do jedné dominující barvy (výrazné jsou třeba různé odstíny červené, zelené a žluté) a jenom výjimečné dochází ke sloučení teplých a studených barev v jednom triptychu. 

I když různé formy obrazových deníků jsou dnes mezi mladými fotografy mimořádně oblíbené a častým opakováním stejných principů, témat a motivů v nich nezřídka dochází k rozmělňování a plagiování, cyklus Vzpomínky na to, co se nestalo dokazuje, že skutečně invenční autor v jejich rámci stále může vytvořit myšlenkově silné a vizuálně atraktivní dílo.

Vladimír Birgus