Vladimír Birgus, Skotsko, 1978

Vladimír Birgus ovlivňuje mnohostranně dění v české fotografii jako fotograf, publicista, historik fotografie, pedagog i organizátor řady výstav. Coby neúnavný propagátor české fotografie je autorem a spoluautorem řady knih o fotografii. Šíře a intenzita Birgusových aktivit se ještě prohloubila s devadesátými léty. Při tak rozsáhlé odborné činnosti se jeho fotografická tvorba, především posledního desetiletí, přirozeně ocitá ve stínu ostatních aktivit, rozhodně ale není neznámá.

Istanbul, 1977
Amsterodam, 2004
Rhodos, 2005

Snímky Vladimíra Birguse jsou obvykle označovány jako subjektivní dokumenty. Blízký tomuto pojetí je už jeho raný soubor Spáči, vytvářený během studia na FAMU v roce 1974. Od té doby až do současnosti, již třetí desetiletí, rozvíjí Vladimír Birgus soubor označovaný někdy jako Cosi nevysloveného nebo častěji a snad i příhodněji Cosi nevyslovitelného.

Fotografuje obvykle v zahraničí, neboť zde má čas a podmínky na práci. V prostředí velkoměst vytváří snímky s obecnějšími tématy, u kterých není často důležité, jestli vznikly v Londýně, Moskvě, New Yorku, Varšavě, Miami nebo v Praze. Tyto fotografie mají pro nepoučeného diváka všechna lákadla dobře nastražené pastičky. Fotograf mu předestírá momentní záběry lidí z daleké ciziny, často exotických zemí. Ale přestože snímky vznikají při zahraničních cestách, atraktivní prostředí zde nehraje významnější roli. Nevyhledává pohledy na známá místa a neusiluje postihnout „tvář“ dané země pokud možno v sumě jediné pohlednice. Birgusovy snímky jsou tak pravým opakem očekávání laického diváka. Oproti popisnému snímání krásných a romantických míst, se na nich rozehrává bohatá hra několika situačních plánů, monohovýznamová výpověď, ve které jsou tematizovány pocity vykořenění, osamělost člověka uprostřed anonymního davu, často prostřednictvím programového zachycování situačních momentů vydělujících konkrétní osobu od ostatních. Taková nesounáležitost jedince s okolím je vždy psychologicky dráždivý prvek. Zobrazení lidé jsou ponecháni sami sebou, bloudí, vrženi do tohoto světa. Bez kontextu k místu, vlastnímu prostředí, jsou přítomni se zavřenýma očima, s pohledem upřeným do dáli, cloní si oči aby ještě lépe viděli. Zasaženi, něčím mimo obraz, sledují to námi neviditelné. Se stejnou vážností a absurditou stojí na rukou nebo kráčí, jsou zachyceni v obecnosti chůze. Většinu snímků tak můžeme vnímat jako pocity z velkoměst – alespoň tam, kde je zdůrazňována konfrontace člověka s jím vytvořeným prostorem, kontrast osoby a monumentální velkoměstské architektury.

V této tvorbě, kontinuálně rozvíjené už od poloviny sedmdesátých let, se Vladimír Birgus vydal cestou vizuálního dobrodružství přetavování reality. Pod zdánlivě jednoduchými a na první pohled snad i motivicky nepříliš atraktivními záběry se skrývá bohatá řeč odkazů. Vše je potenciálním nositelem možných sdělení. Je přitom charakteristické, že na těchto snímcích jsou lidé zbavení prostoru, se kterým se mohu identifikovat, osobního příběhu a mnohdy i tváří. Obvykle stojí zády nebo jsou natolik vzdáleni, že jejich výraz zůstává divákovi utajen. V tomto potlačení individuální lidskosti jsou zobrazeni jako anonymní lidé bez konkrétnosti, gesty ani výrazem tváře nenavazují dialog. Autor se ale o to více soustředí na symbolický jazyk gest, sleduje jemné nuance údů a nachýlenosti těl. Specifické místo má v tomto bohatém světě významů častá práce s ostrým světlem a především se stíny, které nesou symbolický podtext.

Můžeme zde spatřit ženu zasněně schoulenou na kraji lavičky, v nekonečné planině ji provází jen fotografův stín. Jinde je zachycena namalovaná kulisa domu a muž, který si s kornoutem sladkostí násobí svou slast vyhříváním v posledních paprscích slunce. Nebo muž ležící na chodníku v rohu snímku a v druhém koutě staří lidé, snad manželská dvojice, si cloní rukou oči a o její oči se dívají kamsi do nedohledna mimo snímek. V tomto světě je každý sám pro sebe, mnohé nás však spojuje: Stojka u stanů na náhorní planině Kirgizie je táž, jako mezi stěnami domku pobřežní hlídky v Miami Beach nebo v newyorském Central Parku na pozadí mrakodrapů. Najdeme zde četné míjející se chodce na ulicích, objímající se dvojice, trochu intimity a člověčenství uprostřed městského ruchu, každodenní situace, které se opakují tolikrát, že jsou vlastně nespatřitelné.

Přibližně od poloviny osmdesátých let fotografuje Vladimír Birgus vedle černobílé fotografie paralelně také na barevný inverzní film. O deset let později už v jeho snímcích barva zcela dominuje. Zdá se, že starší černobílá poloha snímků je nuancovanější. Spojuje v nich několik postřehů do jediného výsledného záběru, mnozí recenzenti v ní proto spatřují větší mnohovrstevnatost. Vladimír Birgus ale nefotografuje pouze na barevný inverzní materiál, zachází s barvou jako svébytnou obrazovou složkou, aby umocnil snímek o psychologické a emotivní použití účinků barev. Nenechá se nikdy svést pestrostí, spíše vnáší do barvy černobílý princip práce s bohatými valéry šedí a jedinou bílou vyhrazenou pro hlavní motiv. Pracuje většinou s jedinou barvou v jinak monochromně nevýrazném prostředí nebo nebarevné figury vkládá na tonálně výrazný, zpravidla červený nebo žlutý podklad. Snaží se neponechat barevnou skladbu záběru náhodě, ale podřídit ji výrazu snímku do té míry, že se výsledný vjem vymyká běžné optické zkušenosti – snímek je pak stejně tak málo reálný nebo pravděpodobný, jako abstrahující škála jasů fotografie černobílé. Jeho barevné snímky se tak do jisté míry stávají mostem mezi dokumentem a abstraktní výtvarnou fotografií.

Vývoj Birgusovy fotografické tvorby je neobyčejně myšlenkově celistvý. Charakterizuje jej plynulé budování metaforického jazyka směřujícího od jednoznačných a verbalizovatelných obsahů. V průběhu let postupně opouští dějovost, zbavuje se byť sebemenšího náznaku příběhu. Sdělnost obrazu omezuje se na stále menší počet výrazových prvků, soustředí se na několik málo osob a jen náznaky gest, které bychom ani při nejlepší vůli nemohli nazvat dějem. Výpovědní síla jeho snímků je stavěna stále důrazněji na výtvarných aspektech – barvě, světle a stínu, tvarech. Diváku je předkládáno chvění přísně ovládané plochy obrazu, pláň barev, ploch a linií. Z tohoto rejstříku pak vystupuje mlčenlivá řeč nevyslovitelného. Na důrazu zde postupně nabývají aspekty, pro které sám autor v českém prostředí na začátku osmdesátých let razil označení subjektivní dokument, tedy zobrazení pocitů a metafor, onoho "nic moc se neděje, ale je to zajímavé".

Tomáš Pospěch

Upravený text z knihy Vladimír Birgus: Cosi nevyslovitelného. KANT, Praha 2003.