Text pro časopis Fotograf, duben 2005

Ačkoliv se v devadesátých letech zdálo, že o slovenské momentní fotografii ještě dlouho příliš neuslyšíme (vedle nestora slovenského dokumentu Károla Kállaye se zde výrazněji profiloval jen Andrej Bán), počátek nového století nečekaně přinesl několik výrazných osobností mladé generace. Zasloužilo se o to především sdružení Slovenský dokument a bratislavský Institut pro veřejné otázky, který vedle každoročních sociologických zpráv inicioval i roční grantový program pro fotografování současného Slovenska. Už první ročník 2001 přinesl výrazný úspěch - osobnost Martina Kollára, který odklonem od tradičních témat a důrazem na barevnou fotografii a především na sarkastický humor, jenž byl pro tradiční humanistickou fotografii jen těžko akceptovatelný, předznamenal a výrazně ovlivnil i další: Lucii Nimcovou, Andreje Balca i Josefa Ondzika. Do té doby vytvářel barevné snímky s humorněironickým podtextem jen ve Spojených státech pobývající Slovák Mišo Suchý.

Lucia Nimcová není jen jedinou výraznou slovenskou autorkou inklinující k dokumentární fotografii, ale svou tvorbou si vydobyla svébytné postavení i v rámci slovenské fotografie. Velkou pozornost vzbudila už svými prvními dokumentárními fotografiemi na začátku studia na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě v polovině devadesátých let. Ve svých snímcích se vždy snažila budovat svébytný výrazový svět. S neobyčejným zájmem a upřímností fotografovala své nejbližší okolí na pomezí subjektivního dokumentu a výtvarné fotografie, ať už vytvářela fotografie o obci Miková, odkud pocházeli Warholovi rodiče, nebo soubory O sobě (1997 – 1999) a Amerika (1999). Projevovala zde ještě zálibu v poetice, metaforách a lehce magickém vidění skutečnosti blízkých filmům slovenských režisérů Juraje Jakubiska nebo Martina Šulíka. Do takto zachycené „osobní“ reality často zcela volně zasahovala, ať už kreslením, kolorováním, modrým tónováním, posunem barevné škály filmu, případně své snímky doplňovala o úryvky textů a básní. Později přesahovala oblast dokumentu a pořizovala fotografie z televize nebo přecházela ke konceptuálnějším sériím. Nikdy ale v pravém slova smyslu neusilovala o sociální ani subjektivní nebo narativní dokument, jak bylo mnohdy nahlíženo na její práce, i když někdy volně pracuje s tématy a vizuálním jazykem těchto tendencí. K fotografiím Lucie Nimcové bylo nutné přistupovat mnohem komplexněji.

Zaměření na rodové „Female“ je tématickou stálicí v rejstříku autorčiných fotografických zájmů, ať už reflektovala své osobní pocity a zážitky, obracela fotoaparát na sebe sama, všímala si řádových sester v pravoslavném klášteře nebo usilovala postihnout ženu v šíři jejího současného společenského určení. V letech 2001 až 2003 vytvořila konceptuálně laděný soubor Ženy, intimní snímky umělčiných přítelkyň v jejich privátním prostředí, slovy autorky „kde práve žijú s problémom, ktorý práve riešia, nahé do takej miery, jako sa chcú samy odhaliť“. Sekvence čtyř postupně odhalujících snímků o každé z – pro autorku –  „výjimečných“ žen nepoodhaluje nic z jejich problémů, jen v jemném tušení dává nahlédnout do jejich psychického světa a především vztahu žena – její partner. Láska, neporozumění, odevzdanost, domácí násilí, vše je tu namícháno ve chvíli intimního setkání fotografované a fotografky, portrétu a obnaženého těla, jen naznačeno bez příběhů a jasných soudů.

Pro dosavadní tvorbu Lucie Nimcové byl jistě zásadním soubor Ženy - Slovensko 003, projekt, který v roce 2003 Lucia Nimcová fotografovala jako vítězka grantu slovenského Institutu pro veřejné otázky. V neúprosně vymezeném čase mezi obdržením grantu a prezentací jeho výsledků v rámci Měsíce fotografie v Bratislavě sjezdila Slovensko, aby se nakonec zaměřila především na ženu současnou, bloudící v širokém rozsahu jí nabízených světů někde mezi stereotypy přijatých konvencí a představ o tom, jak má žít, obklopena instantními polotovary jaký životní styl sdílet a vlastními představami o svém osudu. Je to povětšinou žena zachycená někde mezi žehličkou, plotnou, kolébkou, laptopem, kalanetikou, kurzy angličtiny, profesní kariérou, shopingem. Navíc žena modifikovaná ženskými časopisy, oblíbenými televizními seriály, konvencemi i stereotypy a ekonomickou realitou současného Slovenska. Lucia Nimcová předkládá mozaiku možných údělů slovenské ženy, v podstatě středoevropské, avšak ženy spíše městské, než žijící na venkově, se zcela odlišnými sociálními vztahy, rolemi a prací.
Během dvou let, které uplynuly od vytvoření těchto fotografií, svůj zájem Lucia Nimcová rozšířila od žen slovenských k ženám středoevropským. Převážně ony jsou zobrazovány na fotografiích o vídeňských bálech Grüss Gott! (2004), na snímcích ze souboru Pride (2004) a tvoří také většinu v nejnovějším souboru Ossies (Východní Německo, 2004).

Výrazným prvkem jejich fotografií je deskriptivně ženské obhlížení detailů – oblečení, líčení, oděvních doplňků. Spolu s volbou prostředí, vztahem k fotografovaným ženám tak ze snímků vyvěrá odér spolusdílené důvěrnosti. Intimita se zde zpřítomňuje jako tradičně přisuzovaný ženský atribut, v konvenčně vnímané polaritě muž – expanze, vnější svět a žena – rodina, svět privátní. Přesvědčivost snímků se tak rodí z důvěry, že tou roztěkanou středoevropankou tápající mezi mnoha jen obtížně spojitelnými alternativami je i sama fotografka. Fotografie jsou především autorčiným intimním a spíše pocitovým hledáním rolí ženy ve světě. V době, do které se sama narodila jako žena.

Tomáš Pospěch