Gustav Aulehla, Vojenská přehlídka v Krnově, 1960

Fotografie z 60. a 80. let

Kabinet fotografie Domu umění,
Opava, Pekařská 12, 2. 3. – 23. 4. 2006.
Výstavu pořádá Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Výstavu zahájí 2. 3. 2006 v 17 hodin Vladimír Birgus.  Repríza proběhne v květnu 2006 v Pražském domě fotografie.

Přestože Gustav Aulehla (nar. 13. 6. 1931 v Olomouci ) už fotografuje téměř šedesát let a ve svém archivu má na 90 tisíc negativů, jeho dílo je širší veřejnosti téměř neznámé. Přitom bychom u nás asi nenašli druhého fotografa, který by dokázal tak pravdivě zobrazit život v československém maloměstě na začátku 60. let.  Aulehlovy snímky se vymykají z tehdejšího optimisticky laděného trendu poezie všedního dne a svou syrovostí a  ironickou distancí, s jakou ukazují devastaci prostředí a lidí v době vlády jedné strany, připomínají spíše o téměř dvě desetiletí mladší fotografie Jindřicha Štreita z vesnic na Bruntálsku a Rýmařovsku. Ostatně většina Aulehlových fotografií vznikla v nedalekém Krnově, který po 2. světové válce podobně jako mnohé vesnice ze Štreitových fotografií zažil odchod původních německých obyvatel.  A také Aulehla nepochybně inspiroval Štreita v době, kdy se vydával na dráhu dokumentaristy.

Gustav Aulehla, Ve vlaku, 1960
Gustav Aulehla, V UNIMO buňce na stavbě, Šumperk 1982
Gustav Aulehla, Vojáci ve vlaku u Olomouce, 1960

Aulehlovy životní osudy připomínají laciný román. Narodil se 13. června 1931 v Olomouci jako nemanželský syn služebné Eleonory Greipelové, pocházející z Rakouska, a německého úředníka Gustava Lamela. Svobodná matka odmítla nabízené manželství, ale o dítě se nedokázala postarat, a tak už tři týdny po jeho narození hledala někoho, kdo by se ho ujal. Nakonec našla rozvedenou bezdětnou pradlenu Františku Aulehlovou. Gustav u ní a její matky vyrůstal v chudé olomoucké čtvrti Stará Víska. Vlastní matku už nikdy neviděl, otec ho několikrát navštívil během války. Později se k Františce Aulehlové vrátil její bývalý manžel a společně Gustava v roce 1949 adoptovali.

Ten se v té době už dva roky učil zedníkem a po praxi na stavbě se dostal na stavební průmyslovku do Brna. Stavařské profesi nakonec zůstal věrný celý život a i ve svých čtyřiasedmdesáti letech se úspěšně živí jako projektant. Současně se však intenzivně zajímal o umění, psal verše, jednoduchým fotoaparátem Lord začal fotografovat své příbuzné, sousedy a kamarády z Velké Vísky. Dodnes se z jeho fotografických začátků na konci 40. let zachovaly jenom čtyři malé kontaktní kopie prostě komponovaných skupinových portrétů.

Zvrat v Aulehlově životě znamenalo onemocnění tuberkulózou, operace a léčení v sanatoriu ve Dvorcích u Moravského Berouna. Dnes na to vzpomíná: „V obzvlášť vnímavém věku jsem pozoroval těžce nemocné pacienty i jejich konce, když na vedlejších postelích umírali. Tuberkulóza mě navždy poznamenala, už jsem se nikdy nemohl  rovnat se zdravými kluky, a tak se ze mne stával samotář.“

Nakonec se však vyléčil, dokončil školu, nastoupil do práce v investičním oddělení cihelen v Olomouci a krátce nato se oženil. Kvůli bytu se manželé v roce 1956 přestěhovali do Krnova, kde Aulehla nastoupil jako projektant u Okresního stavebního podniku. V té době už intenzivně fotografoval, nejprve Flexaretem, později si pořídil pohotovější kinofilmový aparát Wera a ještě později Leicu. V Československu po Stalinově a Gottwaldivě smrti  skončilo nejtvrdší období komunistické totality  a došlo k mírné politické liberalizaci. Ve reportážních a dokumentárních fotografiích  Ericha Einhorna, Josefa Proška, Miloně Novotného, Dagmar Hochové, Jana Lukase, Pavla Diase, Miroslava Hucka a dalších autorů už neobjevíme herojská témata nejlepších úderníků a dojiček z období socialistického realismu, ale spíše laskavě zobrazené motivy všedního dne ve stylu italského filmového neorealismu a zejména humanistické fotožurnalistiky, jak ji reprezentovala tvorba zakladatelů agentury Magnum ve stylu rozhodujících okamžiků.. Pro Aulehlu bylo velkou inspirací prohlížení katalogu legendární výstavy Lidská rodina a monografie Henriho Cartier-Bressona. Sám převzal některé Cartier-Bressonovy principy, například zásadu neovlivňování děje a nezasahování do výsledné podoby fotografie. Je přesvědčen, že dokumentarista nemá nic aranžovat ani provokovat lidi před kamerou k nějaké činnosti, ale že má být pokud možno nevnímaným pozorovatelem. Rovněž převzal Cartier-Bressonovo přesvědčení, že kompozice fotografie má být hotová v okamžiku stisku spouště, proto odmítá dodatečné výřezy při zvětšování. Samotnou obrazovou skladbu považuje za velmi důležitou a procvičuje si ji náčrty podle různých slavných malířských děl. V tom se nepochybně odráží vliv jeho dřívější spolupráce s malířem Milošem Jemelkou.

Samotné Aulehlovy snímky  jsou většinou komponovány velmi jednoduše, ale jsou v nich eliminovány rušivé podružné prvky a často je v nich kladen záměrný důraz na kontrasty dvou i více motivů a paralelních dějů. V záběru z prvomájových oslav se do protikladu dostávají povinně se smějící svazačky s májkou a křečovitě se usmívající místní funkcionáři v kloboucích s lhostejně přihlížejícími starými muži v dělnických čepicích, skupina vojáků s plnou polní by tak ráda navázala bližší kontakt s protijdoucí dvojící dívek, trojice starých mužů se spokojeně opaluje uprostřed ruin na hlavním krnovském náměstí. Aulehla chtěl být kronikářem své doby, proto se svým aparátem nechyběl na různých komunistických oslavách a manifestacích, u nichž skvěle odhaloval jejich oficióznost, prázdnotu, kontrast mezi jásavými hesly a smutnou skutečností, ztrátu identity lidí v davu.. Se svým fotoaparátem však chodil i do domovů důchodců a dětských domovů, hospod, na schůze i na pohřby, fotografoval tradiční zvyky početné řecké komunity v Krnově, horníky v Ostravě vojáky ve vlaku, posledního soukromého rolníka na Bruntálsku i nahou ženu, která za\ pár korun obšťastňovala zedníky v UNIMO buňce v Šumperku, ukazoval život svých přátel a spolupracovníků, s fotoaparátem vyrážel na služební cesty a na dovolenou. Úspěšně realizoval své tvůrčí krédo: „Fotografovat znamená pro mne  především učit se  být vnímavým ke všemu, s čím se v životě setkávám, zejména k lidem a jejich osudům. Umět to dokonale a s patřičnou formou zobrazit na celém políčku kinofilmu“.

I když jeho snímky patří do humanistického dokumentu, oslavují obyčejný život a nepostrádají humor ani lyričnost, jsou syrovější a nekompromisnější než tehdy u nás bylo zvykem. Gustav Aulehla měl oproti většině jiných českých představitelů takto zaměřené fotografie ohromnou výhodu: fotografováním se neživil a ani neprahnul po úspěších ve fotoamatérských soutěžích, proto se  nemusel ohlížet na to, zda jeho fotografie budou shledány jako ideologicky bezproblémové a budou přijaty k otištění v nějakém časopise nebo knize či budou vybrány na nějakou výstavu. Fotografoval  jenom z vnitřní potřeby a netoužil po okamžitém společenském uznání. A dokonce mu ani příliš nevadilo, že ani u většiny kolegů z krnovského fotoklubu se jeho fotografie nesetkávaly s velkým nadšením.

Přesto jeho fotografování nezůstalo vždy bez povšimnutí. V 70. a 80. letech, kdy v Krnově sídlila velká posádka okupační armády, Aulehla občas fotografoval sovětské vojáky a jejich rodiny. Neuniklo to pozornosti Státní bezpečnosti a možná i KGB. Aulehla i jeho spolupracovníci byli vyslýcháni, někdo se několikrát pokoušel tajně proniknout do jeho bytu, při jednom fotografování vojáků byl Aulehla zadržen a vyšetřován. Když odmítl předat neexponovaný film a před očima vyšetřovatelů ho osvětlil, stal se ještě více podezřelým. Nakonec mu nebyly při domovní prohlídce zabaveny filmy, které už byly dávno ukryty u sousedů, ale stavební projekty, které dělal po pracovní době. Před odsouzením ho zachránila až Husákova amnestie.

Po listopadu 1989 se Aulehla intenzivně pustil do projektování a na fotografii mu zbývalo méně času. Jeho mimořádně osobité fotografie se teprve v poslední době pomalu dostávají na veřejnost.

Vladimír Birgus