Galerie Fiducia
25. 1. 2006 – 24. 2. 2006

Po ukázce špičky světového dokumentu newyorské školy let 20tých až 30tých WeeGeem, patří úvod sezóny klasikovi české současné inscenované fotografie Miro Švolíkovi (nar.1960, Zlaté Moravce). Autor patří spolu s Tonem Stano, Rudo Prekopem, Vasilem Stanko, Kamilem Vargou, Petrem Župníkem a Jano Pavlíkem (+1988) k „2.nové vlně československé inscenované (aranžované) fotografie“.

Linii československé poválečné inscenované fotografie otevírá koncem 50tých let Jan Saudek - zpočátku byly jeho práce aranžovány jen velmi nenápadně a blížily se bezprostředním momentkám. Témata – divadlo života – láska, dětství, žena, touhy a sny. Jako všichni tehdejší představitelé inscenované fotografie se nechává inspirovat módní fotografií. Oděvy jsou většinou situovány do minulosti nebo jsou nadčasové. Své fotografie většinou ručně koloruje.

V 60tých letech se objevuje se svými nápadně civilně pojatými akty-portréty Taras Kuščynskyj. S geniálním kompozičním citem aranžuje zvláště exteriérové křehké ženské akty. Většinou lesní zákoutí, břeh jezera nebo houští kapradin ve spojení s ženskou figurou podtrhuje obsahovou symboliku. Pro srovnání ve světě tou dobou kulminuje tvorba např. Helmuta Newtona, němce žijícího v Paříži, nebo angličana Davida Bailyho. Oba představují hlavní světový proud inscenované převážně módní fotografie - pracují pro Vogue, Stern, Playboy a další prestižní časopisy. Vytvářejí osobitý styl výběrem typu chladných žen v luxusních prostředích – často jde o akty. Upoutávají technickou kompoziční a barevnou dokonalostí obrazu s potlačením symbolické roviny. Bailey pracuje nápaditěji s kompozicí a častěji užívá detail.

Ale vraťme se na domácí scénu – počátkem 70tých let formuje celkový proud československé inscenované fotografie tzv. 1.nová vlna z Brna – skupina Epos. Studenti fotooboru LŠU pod vedením K.O.Hrubého a A.Hinšta jejichž inscenovaná tvorba nese společné znaky- R.Košťál, P.Sikula, J.Horák, F.Maršálek. Ve svých kompozicích často čerpají z výtvarného umění - romantizmu, impresionizmu, symbolizmu- R.Košťál přichází s přímou přiznanou citací obrazu Maxe Švabinského, tématicky nejednou vycházejí z existenciálních pocitů, pokoušejí se zachytit niterné psychologické procesy portrétovaných, zpracovávají civilizační a ekologickou problematiku, ovlivněni i hnutím „Hippies“, snažili se o alternativu oficiálního jednobarevného rozjásaného proudu umění. Kompozice – obvykle figura kontra expresivní plenér(ať už zřícenina hradu, továrna, betonový most či dálnice. Např. Petr Sikula zachycuje devastaci krajiny Ostravska(podobně jako před ním např.F.Gabčan aj.) připomeňme známý snímek éterické baletky v blátě na pozadí továrního komplexu.

Společným znakem těchto patetických plenérových záběrů bylo ztemnělé ponuře šedé nebe. Jakoby se do jejich tvorby promítalo těžké a nesvobodné celospolečenské klima po vstupu vojsk „Varšavské smlouvy“ na naše území a následné „normalizaci“.

Dobová inscenovaná fotografická tvorba se neomezovala pouze na skupinu Epos. Jako solitéři tvoří např. Pavel Jasanský se svými skrumážemi těl v bazénu, nebo Vladimír Židlický s nápaditými akty na pomezí grafiky na nichž hojně uplatňuje drásání negativu, dále např. Milota Havránková užívající jako jedna z prvních v Československu kreativně speciální techniky – serigrafie, montáže, práce s barvou, nanáší fotovrstvu na sklo, plech její přístup již můžeme označit jako intermediální.

Přichází rok 1981 a na přijímacích zkouškách na FAMU se schází P. Župník, V. Stanko a M. Švolík. Všichni absolventi slovenských výtvarných středních škol s fotozaměřením. Od počátku působí na škole jako zjevení – do nepříliš soutěživého prostředí přichází trojice mladíků, kterým jde o všechno. K nim se volně přidružují Tono Stano, Kamil Varga, Rudo Prekop a Jano Pavlík. Jejich ve své době velmi nekonvenční a svobodný fotografický projev umožňovala inspirující atmosféra na fakultě pod vedením prof.Jána Šmoka. Pro podobný hravý radostný pocit  absolutní kreativity a volnosti vycházející z jejich snímků období na FAMU a krátce potom se vžilo označení této skupiny jako 2.nové vlny pražských Slováků.

Miro Švolík již v rámci školních cvičení pracuje technikami na hranici fotografie a grafiky po vzoru své učitelky ze střední školy Miloty Havránkové. Záhy definuje svůj výrazný styl ve kterém užívá lidské figury či jejího fragmentu jako stavebního prvku jiného kompozičního celku pomocí konfrontace perspektiv. Zpočátku pracuje s lidskou figurou ležící na ploše na které je dokresleno symbolické dvourozměrné pozadí, později začíná doplňovat barevnou a plošnou kompozici tohoto pozadí- scény, ještě později kombinuje siluety figur s políčky filmu s krajinným motivem, v sočasnosti kombinuje torza lidských figur mezi sebou nebo s citacemi slavných obrazů.

Nápad využít jako obrazového prvku lidské tělo, které  v dané kompozici zcela mění svůj význam- dva figuranti jsou oko, dáma se mění v mlsný jazyk, dvě lidské siluety obří tykadla není nikterak nový – ve 20tých letech používá lidských figur jako stavebního prvku např. K. Teige ve svých kolážích nebo ve společném cyklu s V. Nezvalem – Abeceda - kde lidský model představuje písmeno abecedy. Nový je pohled z ptačí perspektivy.

V Ostravě máme možnost shlédnout průřez autorovou celoživotní tvorbou. Výstava přináší reprezentativní ukázky souborů ze všech tvůrčích období. Z období na FAMU „Moj život člověka“ dvě lidské figury coby kouř na obřím dvourozměrném komíně, figurky ležící vedle sebe z ptačí perspektivy vypadají jako ženský klín, či anděl – figurka ležící na ploše s dokreslenými křídly, další soubor z let 1994 – 97 „Fotíme to, čo nás baví“ fragmenty – siluety kombinované s políčky filmu. Jednotlivé celky souborů jsou proloženy obřími siluetami hlav s tykadly, dlouhým jazykem, nebo ženským klínem vloženým přímo v očích mužské siluety – ze souboru „Iný pohlad na vec“.

Neuzavřená série „Kvetiny slasti“ používá obrazové fragmenty ženských genitálií seskládané na způsob dětského kaleidoskopu – tedy na principu mnohonásobného souosého zrcadlení vzniká kruhový abstraktní útvar – okvětí slasti. Upoutá také vtipná adjustace do 6 cm hlubokých rámů, což „květinám“ dodává nádech monumentality. Ani tento nápad není nový- hojně užíván fotografy v 70tých letech. Výstavu uzavírá cyklus „Otvory a diery“ – neostré ženské akty s proříznutými nepravidelnými otvory a na způsob leporela jimiž vykukuje jiný naprosto ostrý fragment ženského aktu. Prezentaci provází katalog-kniha „Cesta do středu“.

Autor je zřejmě nejtypičtějším představitelem tvůrců 2. nové vlny. Hravost, poetičnost, kreativita, nadsázka, humor to jsou atributy obsažené v jeho snímcích i v pracech jeho souputníků v období studia na FAMU. Jistě by stálo za úvahu a rozsáhlejší studii porovnat obě nové vlny československé  inscenované fotografie. První nová vlna – tvorba charakterizovaná velkými nadčasovými tématy v nebo niternými psychologickými sondami do psychiky snímaných modelů, zpodobování existenciálních pocitů, apel, protest, patetické snímky zdevastovaných krajin s šedou oblohou ve srovnání s druhou vlnou – o pouhých 25 let později- humor, nadsázka až lehkomyslnost, hravost, náročné výtvarné řešení scén množství modelů na jediném snímku. Což mnohé vypovídá o proměnách naší společnosti.

Závěrem bych chtěl vyzdvihnout dramaturgický plán galerie Fiducia za tento skvělý výstavní počin. Miro Švolík se právem řadí k tomu nejlepšímu co nám československá fotografie může v současnosti nabídnout.

V Ostravě 13.2.2006
Vladimír Šulc

prameny:
K. Stojaníková: Fotograf Miro Švolík, Bc diplomka Slezské univ. v Opavě
D. Kurc: Nová slov. vlna na přelomu století, Mgr diplomka Slezské univ. v Opavě
Balajka, Birgus: Encyklopedie československé fotografie