Tomáš Pospěch
Krajinky.jpg
Galerie VŠUP, Praha
1.2. - 25.2.2006

Trmácet se s těžkým velkoformátovým přístrojem, objektivy a stativem za snímky do kopců zapadlých koutů země a čekat na světlo nebo na vítr, co rozfouká mlžný opar, schovávat se před deštěm a mít jen pár posledních kazet s plochým černobílým filmem či dokonce skleněnými deskami, je jedním z „údělů“ klasické krajinářské fotografie. A neustále uvažovat, nad každým detailem záběru. Kdy nastala „TA chvíle“? Chvíle pro „založení, otevření, zatajení dechu a expozice“. Zpravidla pak všechno zmizí těsně před samotným snímkem a je nutné jít dál. Fotograf Josef Sudek o tom věděl své. A mnoho dalších před ním i  po něm, jež takto dokázali pracovat.

Tomáš Pospěch (1974) nyní proniknul s klasickou kamerou (a s tradičním velkoformátovým černobílým materiálem) dokonce až do divokých virtuálních zákoutí našeho počítače. Ani nevnímáme zmizelé okno monitoru. Všechna tato zákoutí nacházel na svých dlouhých toulkách s detailním průzkumem počítačových her. Fotografovo procházení jejich fantazijní krajinou připomíná v mnoha ohledech pohyb starých fotografických mistrů (bez promáčených bot z vysoké trávy).

„Snímal jsem zářící monitory se syntetickými virtuálními krajinami z wallpaperů a her.“ říká Pospěch. „V prostoru počítače jsem činil vše, co obvykle přináleží krajináři: dlouho vyhledával vhodnou krajinu, ovládáním autíčka, postavy, zaměřovače nebo jiným předprogramovaným postupem pečlivě volil kompozici, klávesnicí a myší nacházel nejvhodnější výřez, vyhledával vhodné počasí, ten správný okamžik…a pak dlouze exponuji masivním aparátem na velký formát negativu. Byl jsem tradiční poutník s kamerou, krajinář v prostoru internetového média.“

Jak se pohybují v drtivé většině návštěvníci - hráči tímto prostorem? Rychlou jízdou či průletem skrze okouzlující krajiny se střílením, údery, uhýbáním, přeskakováním (dle strategických specifikací). Probíjejí se hlubokými lesy i podzemními jeskyněmi, přeplavávají  řeky na pozadí úžasné krajiny zcela jednolitého a v propojení "nitro-aktivního" světa. A krajinu k tomu nutně potřebují. Čím fantastičtější může být konstrukce virtuálního světa, tím více se opět nutně proplétá se skutečností a dokonce s jistým  „labužnickým naturalismem“, protože teprve v této syntéze začíná být virtuální realita ještě fantastičtější. Soubor Krajinky.jpg Tomáše Pospěcha vytvořený v průběhu let 2002 – 2004 tvoří dvacet kontaktních černobílých fotografií formátu 12 x 16 nebo 12 x 24 cm.

Tomáš Pospěch je nesporně výjimečná osobnost části  prostoru soudobé české fotografie, jež komunikuje s výtvarným uměním, protože podstatná základna jeho tvorby patří čistému fotografickému dokumentu. A velkou část jeho času naplňuje také (kromě pedagogické a teoretické činnosti) práce kurátora projektů směrovaných rovněž k dokumentu (mnohdy do oblasti, jež lze spíše informativně označit vágním a nepřesným termínem „nový dokument“). Při zběžném nahlédnutí do soupisu všech těchto aktivit nás překvapí jejich šíře, aniž by se (pokud mohu soudit ty, jež znám) zpronevěřovaly nezpochybnitelné kvalitě. Je to dáno především tím, že dnes dvaatřicetiletý autor vstoupil dosti výrazně do české fotografie velmi brzy (již v první polovině 90. let).
 
U Pospěcha je prolínání dokumentu a výtvarné tvorby překvapivě určujícím prvkem. Tím spíše jsou zdánlivě nesourodé „odskoky“ k aktuálnímu výtvarnému umění ukotveny znaky dokonalé promyšlenosti, původnosti, originality, která je však stejnou měrou provázána i také s tradicí černobílé fotografie.
 
Začínal svobodovskými inspiracemi v minimalistických zátiších, kde se mu však podařilo tyto prvotní impulzy zvláštním sepětím tradicionalismu a aktuálních myšlenkových proudů 90. let zcela nově oživit. V tomto ohledu považuji jeho nevelkou instalaci v projektu Divusu v Bazaru nábytku na Libeňském ostrově (1995) za jeden z nejoriginálnějších počinů (ve srovnání s desítkami dalších zde pracujících výtvarníků a fotografů).        

Pospěchova nejnovější volba a následná cesta s kamerou po virtuálních krajinách je samozřejmě neopakovatelná pro něj samotného i pro kohokoliv jiného. Přesto jí nelze považovat za pouhý žertík uprostřed transformace média z vlhkých temných komor do vlídnějšího prostředí počítačů. Má v sobě zakódovány otázky vazeb tradičních a nových technologií. A příležitostní hráči (a dokonce ani pořádní pařani) se tedy nemusí obávat, že nadohled od nepřátelské rojnice během nabíjení nově získané zbraně náhle zahlédnou siluetu muže s aparátem.
 
Aleš Kuneš