Michal Tůma –

Klášter bratří Františkánů
Praha 1, Jungmannovo náměstí 18, prostor Ambitu
11.1. – 26.2.2006

Rozvolněný soubor velkoformátových černobílých portrétů jihočeského fotografa (ale také vydavadatele fotografických monografií) Michala Tůmy (1947) je v Praze reprizován  po nedávném uvedení v Českých Budějovicích. Ačkoliv je autor znám především jako tvůrce inscenovaných snímků „nové vlny“ 70. let z okruhu tvůrčích skupin Fotos, Profil nebo Setkání, věnuje se dlouhodobě také tradičním žánrům v oblasti krajinářské nebo zde představené portrétní fotografie. Z oblasti krajinářské práce zaujal především dlouhodobý projekt realizovaný od roku 1978 pro UNESCO na Sahaře. Tůma je absolventem polygrafické školy, v průběhu 90. let se mu podařilo v nakladatelství FOTOMIDA vydat několik velmi zdařilých monografií – mimo jiné kupř. brněnského klasika druhé vlny avantgardy Viléma Reichmanna či vůdčího fotografa skupiny Setkání Tarase Kuščynského.

Výběr snímků expozice v prostoru Ambitu nebyl podřízen žádnému předem vymezujícímu konceptu. Intuitivní snímání i řazení fotografií je pro Tůmu znovuobnovovaným dobrodružstvím v jeho stále se rozšiřujícím a neukončovaném cyklu. Portrétované sám oslovil jako lidi, které jej osobně z různých důvodů zajímali (ať už z hlediska jejich fyziognomie nebo jejich profese). „Jsou to pro mne všichni krásní lidé.“ Říká.

Ačkoliv záběry pocházejí z dosti širokého časového rozmezí posledních dvou dekád, sjednocujícím prvkem kolekce je dosti výrazný a autorský rukopis fotografa, vycházející v nejlepších ukázkách z pojetí tradiční černobílé ateliérové portrétní fotografie šedesátých let s využitím neutrálního šedého pozadí a ostrého světla zábleskových reflektorů  – kupř. v některých názvucích blízké pojetí části prací Richarda Avedona. Tůma nevyužívá zpravidla světelné modelace jako Yosuf Karsh ani naznačeného prostředí nebo (až na výjimky) výraznějších gest jako Arnold Newman. Objevuje a zaznamenává však také ve volném projektu i proměny lidí v čase, kdy je snímá v podobném stylu  řadu let. (kupř. snímky zpěvačky Ireny Budwaiserové).

„Nejsem schopen říct, podle čeho jsem soubor stavěl. Snad podle citu, podle výrazu tváře portrétovaných osob. Jsou to portréty lidí, s nimiž jsem se někdy setkal.“ poznamenává sám autor v rozhovoru k českobudějovické expozici pro rozhlasovou stanici Vltava. Na snímcích tak objevíme řadu známých uměleckých osobností, ale jsou rovnovážně řazeny vedle neznámých tváří z regionu. Mnohé z portrétů mají skutečně kvality, jež výrazně překračují dobře odvedený „oficiální portrét“. Výborný je kupř. snímek spisovatele Bohumila Hrabala, některé z fotografií Josefa Škvoreckého, či hudebního kritika Jiřího Černého. Krásný je také portrét avantgardního českobudějovického výtvarníka Karla Valtra z roku 1984. nebo fotografa, teoretika a pedagoga Jana Schlemmera ze stejného roku.  Mezi tyto portréty se dostávají i tváře lidí, které známe spíše z populární televizní kultury, někteří portrétovaní hlavně z této oblasti přehrávají svá gesta, jimž nechává autor zcela volný průběh a sami se tak vyčleňují do celkem odlišné skupiny. Myslím, že důslednější kurátorský výběr snímků by mnohem více akcentoval nespornou kvalitu, která mnohé portréty provází.

Aleš Kuneš