Barbora Krejčová, bEaUty

Když byl šéfredaktorem Pestrého týdne koncem 20. let minulého století Bohumil Markalous, zavedl rubriku Fotosport. Její autoři (mimo jiné i mladý Alexander Hackenschmied (Hamid) se zde nezabývali sportovní fotografií, ale zájmovým snímáním amatérů. Soutěživosti a soutěží (s podporou „lidové tvořivosti“) bylo  také v socialistickém Československu dostatek. Po roce 1989 se zdálo, že většina těchto akcí zanikne. Dostupnost digitální fotografie a komerční zájmy firem otevřely však soutěže nové, které většinou nepřekračují „sportovního ducha“ svých obesilatelů.

Cen, které by si získaly u odborné veřejnosti alespoň trochu vážnější prestiž u nás nebylo a není mnoho, ačkoliv pokusů o jejich otevření byla jistě celá řada. Stále nenalezneme pro mladé autory cenu, která by se svým významem přiblížila k již „zavedené“ ceně Jindřicha Chalupeckého (kde je fotografie pouze částí širšího výtvarného záběru). Za všechny postupně zaniklé nebo utlumené stojí za zmínku Cena Jana Hudečka (iniciovaná Jánem Šmokem), Nová Jména či Talentinum.

Nově otevřená soutěž FRAME 005 programově nenavazuje na žádný z těchto pokusů a je koncipována odlišně od nedávno otevřené (a zatím nejvýznamnější) Ceny Jaromíra Funkeho pro autory do 35 let (na níž se podílel i časopis Ateliér). Zatímco v Ceně Jaromíra Funkeho přinášejí své nominace oslovení teoretici kritici a publicisté fotografie (a autor, který uspěje, musí být nutně odborné veřejnosti známý) do soutěže FRAME  může vstoupit kdokoliv. Organizátorům Evženovi Sobkovi a Ondřejovi Žižkovi se nicméně podařilo zvolit již v zadání podmínek dostatečné nastavení „filtrace“ pro banality, které zaplavují většinu komerčních „fotografických soutěží“. Ačkoliv vyhlášená témata nabízela dostatek prostoru (100% život, Komunikace, Domov) byla zároveň upřesněna podrobnou anotací. Úvodní ročník obeslala téměř stovka autorů, převážně studentů a nedávných absolventů vysokých fotografických škol, počet přihlášených portfolií byl 130. Po shlédnutí všech těchto portfolií mohu říci, že minimálně s třemi čtvrtinami autorů bych za jiných okolností rád kurátorsky pracoval. 

Porota (která se bude každý rok obměňovat) byla vybrána tak, aby zde byla vyváženě zastoupena většina škol, spolu s rovnováhou kritiků a kurátorů z výtvarné i dokumentární oblasti. Vyhlášení výsledků proběhlo na konci prosince v Barokním sále Moravské galerie v Brně, kde byla instalována také úvodní výstava. Je sympatickou snahou představit výběr oceněných prací také na dalších místech republiky (Galerie Měsíc ve dne v Českých Budějovicích - únor či v Galerie Fiducia v Ostravě – červen, v jednání je i repríza v Praze a Bratislavě. K výstavě byl připraven kvalitní katalog s textovými vstupy většiny porotců a především oceněných tvůrců, kteří zde bezprostředně komentují svá portfolia. Následující ročník bude letos otevřen i pro mladé autory z několika dalších evropských zemí (kupř. Polska, Maďarska a Slovenska).

Premiérová expozice v Brně nepůsobila dojmem poslepování jednotlivých oceněných fragmentů, ale překvapivě utvářela téměř programově připravený celek. Hlavním kladem soutěže je především skutečnost, že kromě autorů, kteří se patrně objeví také jako laureáti v Ceně Jaromíra Funkeho (Tomáš Pospěch, dvojice Hynek Alt a Aleksandra Vajd či Milan Jaroš) zde můžeme vidět také velmi kvalitní práce fotografů téměř neznámých. Pro mne byla největším překvapením velmi výrazná současná tvorba fotografek a kurátorek experimentálního prostoru NOD v pražském ROXY Zuzany Blochové a Dity Lamačové.

V expozicích dalších oceněných nalezneme  aktuální tvorbu studentů a absolventů ITF SU v Opavě, FAMU i Vysoké školy umělecko-průmyslové. Průhled různými oblastmi je velice široký. Od fascinačních  počítačově manipulovaných fantaskních obrazů Barbory Prášilové (inspirujících se v sentimentu dětských ilustrací na počátku secese) až k přímočarému černobílému dokumentu o ženách v psychiatrické léčebně v Bohnicích thaiwanského autora Simona Changa, studujícího nyní v Praze.

Celek výstavy je přirozeně limitován skupinovým vědomím poroty, přesto je možné získat poměrně ucelenou a vyváženou představu o aktuálním směrování média v našem prostoru. Osobně se domnívám, že první polovina nové dekády kupodivu přinesla (na rozdíl od nepříliš výrazných 90. let) značné oživení
a velké množství originálních a důsledně prozkoumávaných impulzů. Nalezneme je v souboru bEaUty architektky a fotografky Barbory Krejčové se záblesky jakéhosi novodobého folklóru, vznikajícího samovolně v životním prostředí v anonymní evropské metropoli. Podobně, ale s veristickými velkoformátovými printy pracuje také Andrzej Kramarz s Weronikou Lodziňskou, kteří se sběratelskou precizností zaznamenávající často obtížně utvářená místa domova. Tomáš Pospěch velice vtipně realizuje tradiční černobílou technikou velkoformátovým přístrojem (podobně jako Sudek či Reich) snímky romantických virtuálních zákoutí našeho počítače, Ondřej Přibyl snímá otisky televizních programů na tvářích portrétovaných. Zuzana Blochová a Dita Lamačová prostupují navzájem svou identitou (ovšem ve zcela jiných kontextech, než je tomu u Hynka Alta a Aleksandry Vajd, jež podrobují svůj průzkum vzájemnému dialogu).

„Naše veskrze banální realita mně nepřestává překvapovat svojí neskutečností.“ říká ve svém komentáři v katalogu Milan Jaroš. Podle celku expozice se však zdá, že nám neproklouzne mezi prsty.

Aleš Kuneš