Lucia Nimcová, z cyklu Periferie, 2001

Již šestý ročník fotografického festivalu Funkeho Kolín 2005, jímž jsme se mohli procházet v říjnu 2005, byl tentokrát spojen s tématem města. Jak se uvádí již v informačním letáčku, „je pro naši společnost fenomén města a městského života určujícím prvkem civilizace a snahou festivalu je ukázat, jak současné město a městský život formuje (či deformuje) své obyvatele“ – v tomto případě koncepce a prezentace festivalu dala potenciálnímu divákovi možnost celkem dobře poznat historickou část města Kolína, neboť některé expozice bylo možné nalézt jen pomocí názvů ulic a čísel popisných udaných v informačním letáčku, který bylo možné sehnat v informačním centru města Kolína, případně na webových stránkách věnovaných tomuto festivalu.

Barbora Kuklíková, z cyklu GHOST, 2005

Přímo v exteriéru průchodu domu č.p.93 vystavoval své fotografie nalezených městských struktur Michal Škoda, a tak jsem se zde pokusila zjistit vnímavost běžného chodce. Přestože nápad vystavovat v průchodu byl zajímavý a obsah fotografií tímto podtrhl, během půlhodiny si bohužel expozice nikdo z procházejících nevšiml – měli své starosti, či byly snímky umístěny příliš vysoko, mimo potenciální záběr očí kolemjdoucích?

Dalším, svým způsobem půvabným místem s vlastním intimním prostorem pro fotografie bylo knihkupectví Arton s velmi nápaditými a oslovujícími fotografiemi Viktora Špačka, které se snaží svým způsobem přetvářet veřejné prostory holešovické periferie pomocí prostorově uspořádaných billboardů.

Po dobrém prostudování popisu míst s umístěním expozic zjišťuji, že stále zůstávám v blízkém okolí historického náměstí města Kolína a informačního centra – vypravuji se tedy za fotografiemi Lucie Nimcové do synagogy. V těchto krásných prostorách působí soubor maloformátových fotografií Lucie Nimcové velmi expresivně, tak nějak se dere dopředu a působí až nesourodě. Která fotografie by mohla zůstat v paměti? Jedna se cpe přes druhou, a tak není místo ani pro jednu – působí na nás město stejným způsobem? Naopak soubor barevných velkoformátových fotografií téže autorky vnímáme jako ucelenější, uzavřenější a až intimní výpověď městského člověka.

Nejenom v technickém ohledu, ale i způsobem prezentace mne poněkud zarazily fotografie Jiřího Thýna na zdi průchodu informačního centra – vnímám je jako tzv.„výkřik do tmy“, nejprve jsem měla dojem, že si někdo udělal legraci a připíchnul na zeď průchodu pár malých snímků horší technické kvality... Dotazem v informačním centru jsem nicméně zjistila, že i tento souborek patří do koncepce fotografického festivalu.

Těžko jsem se orientovala i při hledání další části festivalu, totiž fotografií Doroty Bylici v galerii a restaurantu Naivní Anděl. Jen velmi obtížně bylo možné prohlédnout si drobné a tonálně dost tmavě laděné fotografie při jejich umístění na obtížně přístupných a temných místech plné a zakouřené restaurace. Kvalitnější úroveň měly expozice v Regionálním muzeu, fotografie Josefa Sudka nikdy nezklamou, jedinou připomínkou je technická stránka adjustace fotografii – nekvalitní provedení paspart, místy i nevhodná struktura grafického papíru použitého k jejich výrobě, špinavá skla...V přízemí této budovy bylo možné zhlédnout i kvalitní velkoformátové fotografie dvojice autorů – Lukáše Jasanského a Martina Poláka – se záběry Petrohradu. Zřejmě úmyslně nejsou práce obou tvůrců autorsky označeny. Ze zápisů v knize návštěv jsem vyrozuměla, že ne pro každého návštěvníka je tento soubor „čitelný, pochopitelný“, spíše působí, zvláště pro mladší věkovou skupinu, nudně.

Poté, co jsem se dozvonila na zaměstnance Městského divadla, mne mile překvapila jejich ochota dělat mi průvodce tamější výstavou, především ale na mne udělal velký dojem sugestivní videoklip Markéty Baňkové „Šum města“. Ten bych sama pro sebe považovala – i kdyby zůstalo jen při něm – za nejintenzivnější zážitek svého výletu za fotografickým festivalem Funkeho Kolín 2005. Tento zážitek byl ovšem navíc umocněn i velkoformátovými barevnými fotografiemi Vladimíra Birguse. Ačkoliv části tohoto souboru jsem znala, ve spojení s videoklipem Markéty Baňkové získalo jejich vnímání další dimenzi.

Půvabné posezení mi připravila čajovna Setkání s Malou galerií Na Hradbách s fotografiemi Josefa Mouchy „Americký sen a ostravská realita“. Svým tajemstvím i dynamikou nabízejí jeho fotografie tzv. 3. prostor. Mají cosi do sebe, autor jako by nepotřeboval nutně samu fotografii, nýbrž jen jejím prostřednictvím sděloval. Celkový dojem je navíc umocněn vhodným prostředím a přirozeně působící nenásilnou adjustací snímků.

Své putování po městě Kolíně jsem zakončila návštěvou základní umělecké školy s galeriemi V Zahradě a Nahoře s již velmi známým souborem fotografií Barbory Kuklíkové „City v cizím city“, ale i jejím  fiktivním a dosud nevystavovaným „detektivním“ příběhem „Ghost“, a světelnými instalacemi Svatopluka Klimeše. A je jenom škoda, že i v tomto případě bylo nutné vědět, kam a za čím jdete.

Je město samo o sobě také tak nedostupné, nepřehledné a matoucí?

Festival na mne působil nevyváženě a také nevyrovnaně, co se týká kvality prezentovaných výstav, obzvláště v kontextu s prezentací na webových stránkách, kde se můžeme dočíst: „záměrem letošního ročníku je představit výrazné autorské soubory, v nichž se jako hlavní tvůrčí zdroj objevuje město, život v něm a zejména člověk a jeho vztah k městu jako k místu, které ho bezprostředně obklopuje“. Na druhou stranu je však také nutno nevynechat fakt, že město Kolín, ačkoliv je městem takových fotografů, jakými byli Josef Sudek, Jaromír Funke a Eugen Wiškovský, nemá vlastní galerii vhodnou k prezentaci fotografických výstav. A slouží ke cti organizátorkám tohoto festivalu, že si s touto situací v rámci možností poradily a i přes celkem  nízkou finanční podporu a chybějící výstavní prostory festival uspořádaly.

Celým 6.ročníkem fotografického festivalu Funkeho Kolín 2005 mi byl neocenitelným průvodcem celkem kvalitně a přehledně zpracovaný katalog, vydaný občanským sdružením Funkeho Kolín. Koncepce a organizace festivalu se ujaly Jolana Havelková, Naďa Kovaříková a Helena Musilová za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Středočeského kraje, Visegrád Fund a města Kolína.

Eliška Jílková