Robert Capa, Barcelona, srpen 1936

29. 11. – 30. 12. 2005  Ostravské muzeum

„Fotografie nám neukazuje nehybnost minulosti, ale pravý opak. Je to chvění postupných událostí, nezakřivené paměti. Pouze fotografie nám říká po pravdě, že ti, kteří žili v minulosti, se nám podobají.“

Těmito slovy začíná unikátní výstava, která prostřednictvím fotografie mapuje minulost země, historické události i prostý život všech sociálních vrstev španělské společnosti za posledních 150 let. Celá výstavní kolekce je vyvrcholením dvacetileté práce kurátora Publio Lopéze Mondéjara, který se svou výstavou putuje po evropských metropolích, pouze v České republice udělali autoři výjimku a místo Prahy volili k expozici Ostravu. Na čemž měla nedílnou zásluhu kulturní atašé španělského velvyslanectví v Praze Victorie Gonzáles, která má k Ostravě vřelý vztah.

Výstava je rozdělena do třech částí podle časových období.

První část (1839-1900) mapuje prvopočátky španělské fotografie od daguerrotypie přes kalotypii až po bromolejotisk. Naprostou většinu exponátů zde bohužel netvoří dobové originály, ale reprodukce či pozdější zvětšeniny. Portréty ať od Clifforda nebo Lorichóna, pohledy na městské části fotografie cikánů, umělců i obyčejných lidí nás zavedou do 50. let 19. století.

Po krátkém začátku přijde pro diváka, neznalého španělských tradic, šok.Dvě fotografie od Rodriga – Otec s mrtvým synem a Mrtvé děvčátko. Divák se zastavuje a přemýšlí nad sdělením těchto fotografií – otcové sedí na židlích a v náručích chovají své mrtvé děti. Pohled do jejích očí se musí dotknout každého. Od těchto těžkých fotografií , které ulpí v paměti, se přechází k dílům dokumentujících stavby železnic, silnic, života v přístavu.. Závěr století nám ukazuje  život ve vojenském táboře, v přístavech , ve městech.

Druhá část z let 1900 až 1939 začíná opět portrétní fotografii. Jakoby autor výstavy chtěl divákovi ukázat všechny sociální vrstvy té doby. Začíná fotografii Franzena Portrét královny Marie Kristiny Habsburské a Alfonze XIII z roku 1900 přes Čtyřčata na tandemu až po snímek rybáře od Esquirola. Portrét nás zavede přes prostitutky, herečky až k piktorialismu. Díla od Vilatoba Kde v nebi tě najdu? nebo Masaneho Salome nás zavedou do doby, kdy ještě spousta autorů chtělo dokázat, že fotografie se může rovnat s malířstvím.

Pár dokumentárních snímků prostého života nemůže v člověku změnit názor, že druhá část výstavy chce vypovědět vše o politických bouřích, občanské válce a nástupu frankistického režimu. Tato temná kapitola španělských dějin začíná fotokoláži demonstrující sílu lidové armády, pokračujeme snímkem ženské nohy drtící hákový kříž až se dostaneme k fotografii roztroušených mrtvých vojáků na snímku Sancheze Portela Útok na kasárny Montaňa Madrid z r. 1936. Občanská válka je tady a sní vše co k ní patří. Plačící žena nad mrtvým mužem, slavná kulka tříštící lebku španělského republikána  na Capově snímku z roku 1936. Z následujících fotografií je už každému jasné, kdo válku vyhrál, a tak nás nepřekvapí hajlující mladé ženy z frankistických jednotek ve Valencii z roku 1939 ani  zubožení žebráci před restauraci v Madridu. Zástupy politických vězňů ve věznic Puerto de Santa Maria z června 1948 nebo hajlující zástupce náboženské moci vyvolává v člověku pocit beznaděje. Při posledním velmi sugestivním snímku M. Ferrola Loučení emigrantů, kdy plačící otec objímá svého syna , je v divákovi už tolik smutku, že je rád , že druhá část výstavy je u konce.

Během poslední části výstavy, kde už převládají autorské zvětšeniny, se divák konečně uvolní a začne ztrácet stísněný pocit ze všech těch mrtvých dětí a plačících otců. Cesar Lucas, Alberto Schommer, Xurxo Lobato, Humberto Rivas, Cristina Garcia Roderová, Rafael Navarro nebo Ouka Lee nám konečně ukazují fotografie, které konečně můžeme a chceme chápat – inscenaci, dokument, portrét, akt i vtip nám ukazují poslední léta španělské fotografie.

Spřízněnec fotografie, který navštívil v létě výstavu Česká fotografie 20. století, se nevyhne srovnávání těchto dvou výstav. Obrovská výstava České fotografie, na jejíž prohlídku jste si museli rezervovat minimálně dva dny a oproti ní výstava kterou projdete za hodinu. Nechce se mi věřit, že by se 150. let španělské fotografie dalo shrnout do sta exponátů. Těžko věřit, že by španělské fotografii chyběly takové projevy jako abstraktní fotografie, konstruktivismus, funkcionalismus, reklamní fotografie, celkově jsem postrádal více výtvarné fotografie.

Autor výstavy nám předkládá  jakýsi okleštěný soubor, kdy divák nemá tu možnost výběru z několika autorů stejného zaměření, je mu předkládán vždy jeden autor s maximálně dvěma pracemi. Divák by určitě uvítal alespoň malý katalog nebo průvodce výstavou, taktéž propagace celé výstavy se mi zdá poměrně nedostatečná, určitě by neuškodilo, kdyby na na reklamních plochách nebo v celostátních novinách byly upoutávky na tuto výstavu. Takhle se mnoho lidí o této významné akci nedozvědělo.

Roman Pecháček