Antonín Kratochvíl, Maďarsko, 1992, z cyklu Broken Dreams

Brno, Dům umění, září-listopad 2005

 Hudebně pojatá vernisáž zahájila v brněnském Domě umění dne 14. září retrospektivní výstavu fotografií již osmatřicet let v emigraci žijícího Čecha Antonína Kratochvíla. Expozici, čítající téměř 120 černobílých fotografií, rozděluje několik tematicky diferencovaných okruhů, jimž koresponduje vhodná prostorová instalace děl, naznačující tak tvůrcovo zaměření.

Výstavu otevírají snímky s „běžnými náladami ulice“a se společenskými událostmi, pojaté nevšedním způsobem, ve kterém je do určité míry spojeno ovlivnění autora odchodem z Československa s jeho kosmopolitním cítěním. Z některých obrazů dýchá atmosféra „turnerovského předimpresionismu“, který střídají chladně konstruktivistické diagonály. Autor má schopnost určité nálady kolem sebe velmi uceleně přetransformovat a jednorázově zachytit. Zobrazení průběhu, nebo výseku daného děje se podobá fragmentu či záblesku určité myšlenky nebo nálady, která je ovšem přesvědčivě transformována do vizuální roviny. Fotografie pak působí jemně prchavým dojmem myšlenek nebo snu, jenž by se měl náhle kamsi vytratit, čímž je silně zvýšena imprese celého výrazu.

Některé portréty více či méně známých osobností pojímá Kratochvíl formou hry světla a stínu. Osoby jsou ukryty ve svém stínu suplujícím jejich intimní svět a někdy jen skrze úzké světelné paprsky plasticky vystupují ven a poodhalují nám část svého ega, svého vnitřního života. Jedním z takto zpracovaných zobrazení je portrét Davida Bowieho, který k nám prostupuje skrze diagonální stínové pruhy. Je tím navozen pocit civilního tajemna. Autor v žádném případě dotyčné neglorifikuje, pouze naznačuje jejich zvláštní psýché. I přes užití černobílého kontrastního provedení působí díla někdy teplým a melancholickém dojmem (např.Jean Reno,William Dafoe, Johny Depp aj.). Jiná portrétní díla mají „corbijnovsého“ ducha , kdy fotografované osoby upřeně hledí do objektivu, čímž intenzivně spojují svůj svět s divákovým a vzniká tak určitá telepatická vazba diváka se zobrazeným dějem nebo subjektem. Portréty v exteriéru mají dynamičtějšího ducha, naopak interiérové snímky působí poněkud kontemplativněji, např. fotografie kytaristy Keitha Richardse, který téměř splývá jak psychicky tak fyzicky s monotonálním pozadím, divák má dojem jakési „prázdné chvíle“.

Značná symbolická role je přikládána ve většině témat rukám. Ve svém portrétu nám herec William Dafoe chce rukami nataženými k fotoaparátu vtisknout svoji duši a zpěvačka Blondie podobným způsobem naznačuje nezištnost svého jednání a úmyslů. Určitý kontrast k tomuto lze spatřovat na snímku ze Sovětského svazu, kde si fotografovaní na ulicích zakrývají dlaněmi tvář ve snaze uniknout tak bližší identifikaci, čímž je dobře vykreslena paranoidní klima tehdejšího totalitního Ruska. Na scénách z přírodních katastrof evokují lidské ruce otočené dlaněmi nahoru bezradnost, pocit nejistoty z budoucnosti, chudobu, nebo očekávání pomoci. Ruce zapřené o zemětřesením spadlý betonový sloup naznačují, že vše není ještě zcela ztraceno. Patetická gestikulace rukou na fotografiích válečných konfliktů, tvořících největší část výstavy, zdůrazňuje napjatou a dramatickou situaci vzniklou v daném prostředí. Les vztyčených končetin k nebi jakožto k Bohu znázorňuje naději a současně imaginární motlitbu k vyšší moci za ukončení války, nebo přivolávání nějakého „deus ex machina.“ Ruce direktivně trčící do obrazu děje se usilovně snaží řešit danou situaci a scéna se tak stává více narativní.Spleť prstů dynamicky ukazujících všemi směry naznačují složitost a vágnost dané krize.

Kratochvíl není válečný fotograf v pravém slova smyslu a proto se v tomto tématu soustřeďuje spíše na bojem prosáklou atmosféru a z ní vyplývající důsledky. Nenajdeme zde přímo zachycený „bressonovský“ moment rozhodujícího okamžiku, ale spíše autorův záměr o rozšíření a prohloubení prostoru kolem něj. Časté je metaforické vyjádření samoty a dehumanizace v podobě fotografií prázdné pustiny s dominantou ohořelého pahýlu stromu, stařecká berle pohozené v prostoru apod. Užitím náklonu horizontu autor vyjadřuje napětí a neklid, které v kraji přetrvává. Stopy od tankových pásů v zemi symbolizují šrámy na duši válkou sužované země a jejích obyvatel. Morbidní zátiší s hromadami lidských lebek a kostí v Kambodži nám připomínají kostnice v Evropě, jež byly běžností v období středověku po velkých morových ranách a působí o to hrůzněji s vědomím, že tento výjev byl k vidění ve 20. století jako součást života ve městě. Výjev ze shromaždiště mrtvol ve Rwandě je vizuálním synonymem poválečných fotografií koncentračních táborů. Záběr na umírající sirotky v Zairu, jímž jsou odhaleny pouze části dolních končetin, symbolizuje krátké období, které jim do konce života zbývá. Tvůrce nezřídka umísťuje do prvního plánu obrazu z poloviny zobrazenou lidskou tvář, jež upřeně hledí do fotoaparátu, čímž je expresivně vyjádřena vážnost situace. Skrze pronikavost pohledu zúčastněného jako by se koncentrovala všechna tíha událostí. Celek zničeného a liduprázdného náměstí v Bejrútu z pohledu hlavy sochy stojící uprostřed připomíná poválečnou fotografii skulptury svatého nad rozbombardovanými Drážďany. Momentky z událostí v iráckých městech snímané přes skla obrněných automobilů propojují dva a více paralelně probíhající děje, působí mnohoexpozičně a mají surrealistický ráz.

Zaznamenáváním okamžiků ze střední a východní Evropy Kratochvíl nahlíží a pozoruje domovské zázemí, odkud byl kdysi sám nucen odejít. Snímky nepůsobí nostalgicky, autor spíše poukazuje na paradoxy a absurditu totalitního bloku. Na snímcích z Rumunska nebo z Ostravy ukazuje průmyslem a nevhodným hospodařením zdevastovanou krajinu a v ní žijící obyvatele působící obdobným dojmem. Je zde cítit rezignace vůči okolnímu světu a postavy se v krajině podobají pahýlům, z nichž minulá doba vysála veškerou radost ze života i energii a současnost jim nedovoluje volný pohyb či náznak gesta. Fotografie z Ruska a Polska působí smutně humanistickým tónem. Ponurá atmosféra snímků konvenuje duchu odkazu minulého režimu.

Kratochvílovy práce jsou v mnoha případech absolutně dokonalé a někdy nelze z dané situace vytěžit více. Po řadě četných světových ocenění je Kratochvíl právem řazen mezi sto nejvýznamnějších osobností světové fotografie.