Romualdas Požerskis, Z cyklu Čtyři roční období
Romualdas Požerskis, z cyklu Venkovské slavnosti, 70. léta

Aleksandras Macijauskjas a Romualdas Požerskis, jejichž práce bylo u nás po dlouhé přestávce možno vidět v listopadu v ostravské galerii Opera, patřili tehdy a patří i dnes k nejvýznamnějším osobnostem litevské fotografie. Jsou z různých generací, ale oba se podobným způsobem věnují především dokumentární fotografii, i když v jejich rozsáhlé tvorbě bychom mohli najít také portréty, akty a krajinářské snímky.

Typická Macijauskasova expresivní forma se nejprve objevovala ve stylizovaných portrétech, své největší uplatnění však našla v rozsáhlém cyklu z venkovských trhů, který přinesl Macijauskasovi mezinárodní slávu. Autor se v něm připojil k řadě dalších fotografů, kteří se soustředili na postupně mizející tradice litevského venkova, staleté zvyky, blízkost lidí a přírody. Macijauskas a jeho kolegové Sutkus, Kunčius, Straukas a další tak také zdůrazňovali kulturní tradice a specifika litevského národa, násilně začleněného do Sovětského svazu. Macijauskas zobrazoval litevské trhy jako barvitá představení, hraná nespočetnými postavami. Dovedl vystihnout určitou bizarnost tohoto prostředí, kterou ještě podtrhl širokoúhlou optikou. Jednou svůj fotoaparát zamířil na kupce, prohlížejícího zuby prodávaného koně, podruhé na ženu se seletem v nákupní tašce, jindy třeba na muže, počítajícího utržené peníze nebo na harmonikáře, hrajícího před hloučkem přiopilých posluchačů. Jeho syrové dokumenty, akcentující absurditu a grotesknost a současně zobecňujícím způsobem ukazující  mezilidské vztahy a různé charaktery bodrých venkovanů, měly přímo průkopnické postavení v litevské fotografii 70. let, v níž stále ještě celkově převládal uhlazený lyrický tón.

O něco později začal vznikat další známý cyklus Na klinikách Veterinární akademie.. Z jeho záběrů s neobvyklou obrazovou skladbou přímo vyzařuje soucit s nemocnými zvířaty i obdiv k obětavé práci lékařů. V nejobecnější rovině cyklus vyznívá jako hold lidské snaze pomáhat těm, kteří pomoc potřebují.

I když na ostravské výstavy dominovaly tyto dva cykly, které jsou nejznámějšími Macijauskasovými díly a které vystavovalo třeba i Sanfranciské muzeum moderního umění nebo Muzeum umění Nového Mexika v Santa Fe, k vidění tam byly i ukázky fotografií z pláží, na nichž se objevují mnohé ženy i muži značně vzdálení ideálům krásy, a ze soubou dříve mnohdy nepublikovatelných záběrů z komunistických slavností. Přes veškerou syrovost většiny Macijauskasových děl je zřejmé, že jejich autor navazuje na tradici humanistické fotografie. I proto svou ostravskou výstavu nazval Život je krásný.

Romualdas Požerskis se stal společně se svým přítelem Virgilijusem Šontou nejvýraznějším představitelem nové generace litevských fotografů, která navázala na tvorbu průkopníků moderního litevského dokumentu. Od počátku své fotografické tvorby, tedy od poloviny 70. let, pracoval souběžně na několika dokumentárních cyklech, vrcholem jeho tvorby však nesporně je obsáhlý cyklus z náboženských poutí, který musel z ideologických důvodů publikovat pod neutrálním názvem Venkovské slavnosti. Požerskis doprovázel staré i mladé lidi, kteří se účastnili poutí nejenom z potřeby hledání víry, ale mnohdy i ze snahy demonstrovat svůj vztah k sekulárnímu sovětskému režimu. Nevyhýbal se však zobrazování i některých projevů náboženského fanatismu a ztráty individuality. Uměl mistrovsky vystihnout charakter prostých venkovanů, dovedl přesně vykreslit různé vesnické typy. Jeho fotografie pohotově zachycují prchavé scény, za vnějšími gesty a mimikou odhalují radosti, naděje, víru, nejistotu i bolest, přitom však ukazují i leccos trvalého a neměnného  Jsou prosté i patetické, komické i lyrické. Je signifikantní, že dávno předtím, než je Požerskis publikoval ve své monografii Atmindies sodai (2005) vyšly knižně v USA (l990).

Mnoho podobných rysů najdeme i v dalších Požerskisových cyklech, jak v procítěném souboru z prostředí starobince Poslední domov a v cyklu s tématem smrti, pohřbů a hřbitovů Zahrady vzpomínek, ale především v souboru Čtyři roční období, ukazujícím přirozený vztah venkovských lidí k přírodě. Jsou přesně lokalizovány prostředím, typy lidí i jejich oblečením a zároveň říkají mnoho i obecných tématech mimo konkrétní čas a prostor. Tak jako ostatně převážná část díla Romualdase Požerskise.

Od snímků Macijauskase a Požerskise ze 70. a 80. let jsou současné hlavní trendy fotografického dokumentu už značně vzdáleny. Přesto jsou to práce, které si i z časového odstupu udržely svou sílu.

Vladimír Birgus