Humanitární dokumentaristické dílo tohoto autora se za léta Koudelkovy nepřítomnosti, nepublikování a znalosti jen útržkovitých prací stalo legendou. Krátce po listopadovém převratu představila v pražském Uměleckoprůmyslovém museu průřez Koudelkovou tvorbou Anna Fárová, která jeho tvorbu sleduje dlouhodobě. Komorní výstavní prostory ale neumožnily rozsáhlou prezentaci se všemi souvislostmi, jak by si takové závažné celoživotní dílo zasloužilo. Samostatně zde v průběhu devadesátých let představil také projekt Černý trojúhelník, zachycující zdevastovanou krajinu pod Krušnými horami a snímky volně pořízené v rámci natáčení filmu Ulysses´ Gaze.
Výstava otevřená od poloviny listopadu ve dvou podlažích Veletržního paláce v Praze je dosud největší světovou retrospektivou Josefa Koudelky. Sestavena byla autorovým dlouholetým přítelem, známým pařížským nakladatelem Robertem Delpirem. Přestože měla být tato dlouho připravovaná výstava původně vůbec poprvé uvedena už letos v únoru v Národní galerii v Praze, vzhledem k málo vstřícnému postoji jejího generálního ředitele z těchto plánů sešlo a premiéru výstavy mohli tedy vidět letos v červenci návštěvníci festivalu v jihofrancouzském Arles. Expozice je koncipována chronologicky, vyzdvihuje hlavní etapy práce, soubory i jednotlivé práce přijaté autorem, ale i v tomto lineárním uspořádání nabízí volné vztahy mezi jednotlivými soubory a snímky.
Koncepce výstavy je víceméně shodná s koncepcí na jaře vydané Koudelkovy monografie z edice Fototorst. Vedle autorových slavných souborů Cikáni, Exily, Černý trojúhelník a Chaos je velká pozornost věnována také autorově divadelní fotografii i ještě starším a málo známým výrazně stylizovaným raným snímkům z konce padesátých a začátku šedesátých let. Vycházejí spíše z dobové estetiky a jsou víceméně formální, přesto v nich najdeme znaky charakteristické pro pozdější práce, úsilí o maximální výrazovou kultivovanost i panoramatické výřezy z negativů středního čtvercového formátu, zúročené opět v současné tvorbě.
Od roku 1961 se datuje Koudelkova spjatost s divadelní fotografií, spolupráce s měsíčníkem Divadlo, Divadlem Na zábradlí a od roku 1965 i Divadlem za branou. Především pro posledně jmenovanou scénu umělecky vedenou Otomarem Krejčou vytvořil Josef Koudelka originální expresivní a krajně stylizované divadelní fotografie, v tehdejším českém prostředí ojedinělé. Paralelně, od roku 1962 až do odchodu z Československa v roce 1970 pracuje na dnes již proslulém cyklu Cikáni. Je tak jedním z prvních, které toto vděčné téma objevují pro českou fotografii. V následující letech, velkou měrou právě díky Josefu Koudelkovi, se stane zobrazování této etnické menšiny spolu s tématem poutí a sociálních ústavů jedním z nejexponovanějších témat české dokumentární humanisticky orientované fotografie (z mnoha autorů jmenujme alespoň Evu Davidovou, Jána Cifru, Jindřicha Štreita, Tibora Huszára, Pavla Nádvorníka, Karla Cudlína, z nejsoučasnějších Víta Šimánka, Marii Kracíkovou, Milana Jaroše, Karla Tomana nebo Evžena Sobka). Oproti ostatním autorům, kteří v té době fotografují Rómy (Eva Davidová), nejsou jeho snímky v prvé řadě dokumentací, jsou osobní vizí autora a počítají s jeho licencí. Za Rómy jezdí především na Slovensko, ale také do Kadaně, na Jižní Moravu nebo do Rumunska. Uvedení souboru vedle paralelně vytvářených snímků z divadelních představení dokládá, nakolik se divadlo a rustikální život v Koudelkově tvorbě navzájem ovlivňovaly. Josefa Koudelku při snímání Cikánů nezajímá krátkodobý děj, soustředí se na "svátečnost" trvání a snímá portréty s pohledy upřenými do objektivu. Z dnešního odstupu je zřejmé, že téma i autorův osobní příklad a životní postoj výraznou měrou ovlivnili početnou řadu českých autorů mnohem více než snímky samotné.
Přelomový soubor Invaze s mnoha vypjatými reportážními záběry z okupace Prahy v srpnu 1968 ukončuje první část expozice a otevírá soubor Exily, podobně jako stály tyto snímky u počátku autorova exilového světoběžnictví i světové proslulosti. Subjektivně dokumentární fotografie z Koudelkova putování po světě v letech 1970 až 1994 jsou právem považovány za vrchol autorovy tvorby. Vytříbená obrazová estetizace, uvolnění obrazové skladby i přízračná metaforičnost zde nabývají vrcholu. Nejednou bylo upozorňováno na tajemnost těchto záběrů a jejich mnohovýznamovost. Prázdné městské kulisy, bezútěšné krajinné scenérie, opuštěná či bezmocná zvířata zde vypovídají prostřednictvím fotografického obrazu o politickém vyhnanství, vykořeněnosti i lidských hodnotách a svobodě.
Samostatné podlaží mezaninu Veletržního paláce bylo vyčleněno pro panoramatické fotografie z publikací Černý trojúhelník (1990 - 1994) a především Chaos (vydané 1999). V těchto subjektivních dokumentech krajiny i nadále nacházíme humanisticky angažovanou fotografii a zprostředkovaně i zobrazení člověka přítomného v jím devastované přírodě. Až mrazivá je paradoxní fotogeničnost této destrukce, podobně jako záběrů Berlínské zdi, válkou zničeného Bejrútu nebo Vukovaru a dalších míst. Tuto polohu tvorby a Koudelkových nejnovějších více než čtyřicet snímků pod názvem Kámen z vápencových dolů v Evropě a Spojených státech pak představuje druhá, souběžně probíhající autorova pražská výstava, připravená tentokrát Francouzským institutem v Galerii Štěpánská.
V lapidárnosti názvu Koudelkovy retrospektivy je obsaženo vše. Tento světoběžnický kráčivec s fotoaparátem se dobral k tomu, o čem hovoří tradiční historie umění v souvislosti s klasiky malby: nesmírné pročištěnosti výrazu a monumentalitě formy. Proto i v záplavě momentní fotografie až k obecné vizuální necitlivosti je na první pohled patrné, v čem je Josef Koudelka jiný a zarputile osobitý.

Josef Koudelka: Fotograf, Národní galerie, Veletržní palác, 15. 11. 2002 - 23. 2. 2002
Josef Koudelka: Kámen, Galerie Štěpánská - 12. 11. 2002 - 5. 1. 2003