Toto jsou slova plná melancholie vyslovená Tuiavegem, náčelníkem jednoho z ostrovů Samoi: "Čas je možné zkazit, jak umění plátna. Bílý člověk se rodí s dobrým, neprošoupaným, celým časem mezi východem a západem slunce, mezi dětstvím a stářím, a hned, aniž by stihl odrůst od země, začíná dělit, stříhat, měřit, sešívat, opět dělit, ztrácet a vyhazovat jeho bezcenné odřezky. Dospělí přikládají dětem k uším malé železné mašinky, aby své ratolesti získali pro odečítání a dělení času."

Z dnešního pohledu se zdá být dělení času na rovnoměrně trvající fragmenty zákrokem neobyčejně sporným. Přirozeně jde o čas, chápaný jako psychologická kategorie, která je svázaná s cítěním a způsobem prožívání světa. Mnohosměrné transformace takto popsaného pojetí času začaly před 150 lety se samotným vznikem fotografie a její rychlou expanzí do role společenského fenoménu. Jestliže budeme souhlasit s Rolandem Barthesem, jenž píše, že "důležité je totiž to, že snímek má moc konstatování a tato moc fotografie se nevztahuje k předmětu, ale k času", tak v konfrontaci s mnohamiliardovou přítomností snímků ve společenském oběhu civilizovaného světa je jednoduché vysvětlit fakt vlivu fotografie na způsob cítění času. Jestliže se máme ještě jednou vrátit k Rolandu Barthesovi a přijmout, že "...fotografie je míněnou skutečností", pak toto míchání různých takových skutečností, byť třeba na jedné stránce ilustrovaného časopisu, musí vést k rozechvění pocitu kontinuity času a jeho linearity. Tím spíše, že dnes snímky nejenom vytrhávají a arbitrárně umísťují torza času - stačí si připomenout Teleexpres (Pozn. překl.: Teleexpres je polská obdoba našeho televizního zpravodajství "Události plus".) Člověku žijícímu a vymezenému současnou civilizací se jeví emocionální vzpomínání přirozeným. O jeho existenci rovněž svědčí příklady prostých lidí, kteří mívají výrazné problémy s rozlišováním událostí prožitých od událostí viděných na televizní obrazovce. Tito lidé přenášejí nechronologičnost přijímaných událostí, typickou pro televizní zprávy, také na vnímání běhu událostí vyskytujících se v jejich každodenním životě.
Co psal o vynálezu fotografie Jules Janin, současný vlivný novinář? "Konečně, na vlastní oči můžeme uvidět a dotýkat se vlastníma rukama - tehdejšího převratného vynálezu Daguerra. Už nepotřebujeme trávit tři dny na tom samém místě na zemi, při stejném počasí, aby jsme získali zdeformovaný náznak stínu. Zázrak se odehrává během vteřiny - stejně rychle jako myšlenka, náhle jako svit slunce házející paprsek na horský hřeben nebo na skoro rozvinutý květ. V Bibli najdeme pěkný úryvek: Bůh řekl - Budiž světlo - a světlo vzniklo. Dnes můžete říci věžím Notre Dame: sestupte sem - a věže poslechnou. Takto také poslouchaly Daguerra, který je jednoho krásného dne přenesl k sobě..." Henri Fox Talbot, jeden z průkopníků fotografie, si poznamenal důležitou větu: "Rychlost, s jakou získáváme obrazy na světlocitlivé desky je tak velká, že ji pro sebe můžeme nazvat až momentální."
Nemělo by nás udivovat, že tento nezvyklý vynález byl použit k rozpitvání konkrétní záhady, kterou bychom dnes nazvali problémem černých děr v malířství. Jeden novinový článek, popisující chování koně během běhu, vyvolal v roce 1872 ve Spojených státech spor, který byl rozřešen praktickým pokusem. Gubernátor státu California Leland Stanford se vsadil se svým přítelem o dvacet pět tisíc dolarů, že závodní kůň se během běhu odráží od země jen jednou nohou. Šlo o nevšední sázku a oba přátelé se rozhodli pozvat k jeho rozřešení fotografa Edwarda Jamese Muybridge. Jak víme z historie fotografie, Stanford měl pravdu. V roce 1884 se o práce Maybridge začal zajímat Thomas Eakins, jeden z nejslavnějších amerických malířů 19. století. Výsledkem této spolupráce bylo album s několika desítkami tisíc fotografií fází pohybu různých objektů, hojně využívaných při jejich malování v příliš rychlém pohybu na to, aby lidské oko stačilo tyto momenty bezchybně zachytit. Vyplnění těchto mezer Muybridgem umožňuje v našem vnímání hlouběji uvědomit, že námi prožívaný čas má nějaké přestávky, je jakoby zkvantovaný fyziologickými mírami. Pokrevný příbuzný fotografie - vynález filmu - potvrdil tuto nevnímanou nekontinuitu proudu času, a jeho "kvanty" se staly jednotlivá filmová políčka.
Mnou použitá stylizace záměrně navádí mysl na kvantovou fyziku a starší teorii relativity Alberta Einsteina. Ale vraťme se nejprve ke konstatování Siegfrieda Kracuera, že fotografie přispěla k rozkladu tradiční malířské perspektivy, že zpomalený a zrychlený pohyb, zpětná projekce a řada filmových metod nám dokazují relativitu času a zároveň schopnost pojmout jak pohyb, tak klid. Není překvapující a ohromující souběžnost dat vynálezu filmu a zformulování speciální teorie relativity s předstihem druhého data před prvním?
Einstein předpověděl zkracování a prodlužování času nejenom ve fyzikálním smyslu, ale také jeho zprostředkovaný vliv na prostorové míry pohybujícího se objektu. Vhodným ekvivalentem řešení tohoto fyzikálního problému, pocházejícího z tak vzdáleného oboru jakým je umění, může být práce Wojciecha Bruszewského z roku 1979 pod názvem "Horizont". Fotografický přístroj známé značky "Horizont" byl dán do rotace kolem osy objektivu. Výsledkem tohoto pokusu byly do značné míry transformované rozměry zachycovaného objektu na snímku. Z dalších hypotetických rozjímání Bruszewského vyplývá, že v okrajových příkladech relativní úhlové rychlosti objektu ve vztahu ke skupině objektiv - štěrbinová závěrka, budou na snímku zaznamenané prostorové rozměry oscilovat od nulové délky do nekonečna. I přesto, že teorie relativity hovoří o fyzikálních rozměrech objektů a práce Bruszewského se týká rozměrů obrazu objektu, v obou dvou případech zůstal zpochybněn pojem času jako kategorie celkově autonomní, nemající vliv na prostorové rozměry.
Když Wojciech Bruszewski stvořil hypotézu o teoreticky nulové délce obrazu objektu na snímku, mimovolně se dotkl problému přítomnosti ve fotografii. Při vysvětlování přirozenosti fotografií si Edgar Morin povšiml: "Ve fotografii je nejviditelnější, že sama přítomnost je zdrojem života. Základní a překvapivou vlastností fotografie je to, že jsou na ni lidské bytosti a věci - a přece ve skutečnosti nepřítomné.... Nejobyčejnější fotografie tají nebo odkrývá přítomnost někoho". Když pomineme různé interpretace pojetí "přítomnosti", výše uvedená záhada odkryla své sepjetí s časem i v mé práci z roku 1985 pod názvem "Vypisuji svoje uspořádání světa", kde byl fotografický aparát použit k zachování momentu vzniku mnou vykonávané světelné kresby v plenéru. Toto je autocitace z mé výstavy v roce 1987 v galerii "FF": "Asistovali tomu podivné úkazy: na snímku se objevuje něco, co nebylo ve fotografované skutečnosti. Zato mizí něco jiného, co bylo. Kreslící osoba podléhá dematerializaci, podobná věc se děje se psem hledajícím stopu podél polní pěšiny. To vše se neděje v noci, která dává spoustu možností k podobným efektům. Zase v tom nejsou žádné fígle - prostě fotografie odkrývá obličeje, které nesouhlasí s naší představou o nich.“
Zpochybnění prvku étosu fotografie, hlásajícího, že fotografický obraz ukazuje všechno, co bylo ve skutečnosti a nic nad tento rámec, evokuje nutnost změny způsobu vnímání času. Jde o to, že už není možno považovat čas jako míru označující události, jako takový už nepůsobí na naše postřehy. Jestli jsme si zvykli, že nám fotografie vyplňuje černé díry mezi díly žitého času, musíme se konsekventně smířit i s tím, že při dostatečně dlouhé expozici fotografie nepoukazuje na všechno, co vidíme holým okem a současně dovede zaznamenat to, co nemůžeme spatřit bez ní. Svědčí o tom například fotografie slabě svítících hvězd. Fotografie jedinečným způsobem poukazuje na fakt existující bariéry našich smyslů výrazně se odkrývající během zkoušky explorace světa. Projevujíc se více obrazově, řetízek času nemůže mít příliš malé ani příliš velké díly, ze kterých se skládá.

---

Od samého začátku vynálezu fotografie byla dávána obecně do kontextu s minulostí, s minulou dobou. André Bazin přišel v širokém kontextu kultury s pojmem "balzamování času": "Poněvadž fotografie netvoří jako umění, věčnost, balzamuje pouze čas, zachraňujíc ho před samozničením." Při sledování magických vlastností fotografie si Edgar Molin všímá: "Zemřeli otcové a matky, bratr zabitý ve válce se dívá v rámu, stráží a chrání dům jako domácí bůžkové. V každém obytném sídle zaujímají fotografie místa dávných sošek nebo předmětů, okolo kterých byl celebrován kult zemřelých... Podle výše zmíněného způsobu nazírání může fotografie získat přesný název těsně odrážející její podstatu: památka.“
Úloha fotografie jako určitý druh vnější paměti je tak vznešená, že vyžaduje samostatné vysvětlení. Můžeme mluvit o cenzuře roku 1839 v podobenství s datem vynálezu Guttenberga. Chtěl bych zároveň upozornit na fakt, že člověk přítomný v současné civilizaci mnohem více, přesněji a vyhraněněji, si pamatuje svou minulost díky fotografii, která osvěžuje jeho paměť, umožňuje mu zapamatovat si detaily, kterých si dříve nevšímal a krátí odstup dávno přežitých událostí. Společenský oběh fotografie a čím dál tím více příbuzné video a televize způsobuje v naší mysli rozmývání a zatírání hranic mezi minulostí a přítomností, jakoby přestrkujíc vlákno té poslední, zase prožíváme obrazy míjejícího času. Můžeme také říci, že současnost do jisté míry vstřebává minulost a tím neustále prodlužuje období uznané za doménu přítomného času.
Expanze přítomnosti probíhá rovněž v opačném směru, k budoucnosti. Reklamní fotografie byla stvořena proto, aby jsme se okamžitě cítili majiteli nabízeného produktu, aby jsme fyzicky cítili chuť ještě nezkonzumované laskominy. A prožívání modelové virtuální skutečnosti podle zásad správných fotografií? O tom je úryvek z Gazety Wyborzcej pod titulem: "Neexistující realita": "Program Archicad, fungující na počítačích Macintosh, představila minulý týden firma Cortland. Největší předností tohoto programu je možnost vizuální prezentace projektovaného objektu. Díky Archicadu se můžeme procházet po neexistující stavbě, a obraz bude imaginativně připomínat realitu. (...) Kdo by nechtěl být důkladně seznámen s tím, jak bude vypadat jeho dům, dřív než bude postavený?" Všechno se zdá být současností. Prolínání času minulého, současného a budoucího rodí pocit jeho zastavení. Může být pocit bližší tušení, které se úplně opírá o vnitřní prožití, na intuici, způsobem neuvědomujícím si a instinktivním?
Na takto připraveném podkladu se v posledních desetiletích objevily úvahy o konci dějin, konci filozofie, ideologie, smrti umění a jiných katastrofických událostí v oblasti kultury a civilizace. Stačí například pročíst názvy titulků v antologii Stefana Morawského z roku 1987, která byla nazvána "Soumrak estetiky - myšlený nebo skutečný?". Jen některé z nich: Jean Galard, "Smrt krásných umění"; Ngo Tieng Hien, "O smyslu smrti umění"; Gyula Csehi, "Smrt estetiky? Její přežití? Její obroda?"; Fanchon Fröhlich, "Současné umění - jeho smrt nebo přerod?"; Evanghélos Moutsopoulos, "Současné umění: smrt nebo přetavení?" Miario Pernida, "Teze o smrti umění". Podotýkám, že výše zmíněné úvahy se dotýkají úplně jiných sfér, úrovní kultury a společenských mechanismů, jež neustále jakoby příslovečné vymývání skály přes kapky vody, působení miliard snímků, video nahrávek a televizních programů na naše vnímání času, a dokonce na vnímání, pochopení pojmu času. Tím neméně souběh nasměrování neuvědomovaných impulsů z druhé strany rozprav nejvyššího letu je přinejmenším zamýšlející se a budí chuť penetrovat alespoň jako úkazu objevujícího se na sklonku tisíciletí.
Fotografie, a ruku v ruce s ní sdělovací elektronická média, se do jisté míry přičiňují k ještě jinému, než dosavadnímu, vnímání pojmu času a dotaženo do důsledku mění postoje vůči životu. Rozmytí hranic mezi současností, minulostí a budoucností doprovází zvýšení důrazu na právě probíhající moment, na kladení akcentu na bytí tady a teď. Jakoby souběžně s expanzí pojmů současnosti spolu vystupoval opačný úkaz: zúžení, koncentrace myšlenek na důslednost, na tady a teď. V tomto kontextu se znovu objevila vzájemná souvislost mezi působením fotografie, teoretické myšlenky a dodatečně stavu hospodářství. Neustálá účast prakticky všech článků společnosti (v tomto směru patří Polsko ke světové špičce) při určitých rituálech souvisejících se zmáčknutím spouště fotografického aparátu, vědomí, že moment známého "cvak" rozhoduje o více či méně pro nás výhodném zafixování vzhledu situace, společenského postavení nebo stavu movitosti, aniž by to bylo postřehnuto, evokuje pocit důležitosti momentu tady a teď. Ještě jednou cituji Rolanda Barthese, který se ptá: "Proč žiji tady a teď, mohl jsem žít, když vznikla tato fotografie, proč fotografie mluví tak jednoznačně o skončenosti života? Jsou snad tyto otázky podsouvané nám fotografií hloupé?"
Odehrávající se světové změny signalizované kontrakulturou mládeže a vzpourami v roce 1968, následně ropnou krizí a ekologickou hrozbou zmíněnou v "Římské úmluvě" ze 70. let, zároveň s teoretickým myšlením zpochybnily pozitivistickou ideu postupu pojmu času jako progresivního vývoje, současná nestabilní situace po rozpadu sovětského impéria a vážně míněné prognózy o neodvratitelném konci naší civilizace za přibližně dvě tři generace, tyto okolnosti rovnou vybízejí k důslednosti a myšlení v kategorii tady a teď podle zásady zachraň se, kdo můžeš.
Umění jako dokonalý lakmusový papírek probíhajících proměn, přes ideu a právě dvacetiletou praxi postmodernismu, zdůrazňuje důležitost okamžiku tady a teď. Stačí připomenout vystoupení Alice Kepiňské z 80. let, její slova o zasunutém horizontu události, o absenci předvídatelnosti zítřka a současnosti tady a teď. Jak by jsme se mohli podívat na aktuální situaci, pokud jsme ve stavu všeobecného zániku uvědomělé schopnosti vnímání času? Čas můžeme vnímat jako kategorii svázanou s úhlem nazírání na svět, upřednostňující jako nejvyšší hodnotu bezohledný pozitivní charakter postupu a expanze. Na tomto místě mých rozjímání vyvstává otázka o bližším vymezení vlivu fotografie a elektronických sdělovacích médií na popisované změny v prožívání času, pamatujíc přitom na sílu působení pozůstalých vlivů. Možný je rozvoj vlivů těchto aspektů fotografie na urychlení krystalizace nového chápání času svázaného s pojmem tady a teď. Přesto by stejně dobře mohla fotografie zapůsobit na rychlost prorůstání takového pojmu do společenských struktur, a dokonce by mohla být jazýčkem na váze rozhodujícím o všeobecné akceptaci takového a ne jiného úhlu pojímání času. O různém přístupu k tomuto problému slouží příklad Aztéků, kteří se panicky báli budoucnosti a očekávali tragické katastrofy každých padesát dva let.
Navrhuji teď, majíc na mysli různé koncepce kulturního času, něco jako krátký přehled za sebou následujících epoch historie dominujícího pojímání času. Představte si, prosím, velké, neskutečné hodiny s jednou ručičkou a označme si je třeba "hodiny času".
Svítající ráno prehistorického času, ručička je nasměrována dolů, ukazuje šestou hodinu. Šestá je nejnižší bod na ciferníku hodin. To je základ, země. Poloha ručičky je totožná se směrem našeho zraku. Díváme se pod nohy, blízko, myslíme tady a teď.
V naší simulaci se ručička přesunula na devátou hodinu. Ukazuje jakoby zpět, dozadu. Víme, že tato metafora je svázána se směrem písma, přirozeným pro latinskou abecedu. Latina je antikvární, starožitnost. Pominul zlatý věk, zároveň s jinými jsme se s tím smířili, nadcházející léta můžou být ještě horší. Naplnění melancholií vzpomínáme na lesk minulých časů, žijeme minulostí.
Bijí zvony. Důležitý je jen duchovní rozměr a čas je pojímán jako eschatologický proces, je jen drobnou epizodou věčnosti. Upínáme uči k nebesům, je dvanáctá hodina, pravé poledne, středověk.
Ručička jakoby nabírala na rychlosti pod vlastní tíhou, klesla na třetí hodinu. Teď ukazuje dopředu, vše jde kupředu, spěchá stále rychleji. To je už novověk. Čas nám asociuje pokrok, objevuje se dokonalá perspektiva, myslíme na budoucnost, těšíme se na ni. Počítač neúprosně realizuje svůj simulační program.
Stmívá se, není vidět horizont, nastává večer. Náš pohled už nedosahuje tak daleko, pozorně hledíme pod nohy jak stoupat proti netušenému, byť možná hrozivému jitru. Soustředíme se na probíhající moment, žijeme současností, tady a teď. Současnost. Ručička dorazila k šesté hodině, na dno. Vrátila se zpět.
Někteří mají dojem, že se čas zastavil, možná se skončil program. A možná, že se ručička bude posouvat dál, až zase ukáže na devátou hodinu. Noc se stane příhodnou pro vzpomínky, pro reflexi o tom, co minulo. O minulém, zlatém čase.
Zlatém věku!



(Přeložil Martin Štěrba a Tomáš Pospěch)