3/9/2005
JAK MYSLET ARCHITEKTURU FOTOAPARÁTEM
 |
|
| Tomáš Pospěch – Majitelé hradů |
ARCHITEKTURA BEZ ARCHITEKTŮ
Jan Bujnowski, Lukáš Jasanský – Martin Polák, Tomáš Pospěch, Tomáš Souček, Veronika Zapletalová, Krzysztof Zieliński
Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 8. září v 18.00
Výstavu zahájí její autoři Tomáš Pospěch a Lucia Lendelová
9. září – 23. října 2005, Výstavní síň Synagoga, Janáčkova 728, Hranice
Koncepce – Výstava Marginální architektura přibližuje projekty sedmi současných umělců z České republiky a Polska, kteří se prostřednictvím fotografie zabývají architekturou. Avšak oproti obvyklým okrašlujícím snímkům příkladné architektury a turisticky atraktivních památek, se tito fotografové soustředí na přehlíženou, okrajovou, tedy marginální architekturu. Vedlo je přesvědčení, že tato „banální“, „primitivní“ architektura „ničeho“, „architektura bez architektury“, je podnětná. Expozice představuje tu část současné fotografické tvorby, která prostřednictvím fotografií reflektuje ubanismus panelových sídlišt, předměstí, svépomocí budované stavby a nejrůznější drobnou stavební kulturu lidového kutilství, autobusové zastávky, ale v neposlední řadě také zahrádkářský a chatařský koncept, který se rozvíjí v široké škále projevů, vedoucích od chat a zahradních domků, přes altány, pergoly, skleníky, fóliovníky a pařeniště, ptačí budky, psí boudy, zahradní modely hradů, až k land-artovému vymezování záhonků. Tyto urbanistické mikrocelky bývají hojně akcentovány nejrůznějšími zelinářsko-ovocnářskými a sochařsko-kutilskými instalacemi svých majitelů, jako jsou ploty, totemy, strašáci, bandáže k ochraně stromků i roztodivná škála invenčních plašítek a podpěr pro plazivé výpěstky.
Neachitektura – Ve výběru autorů jsme se zaměřili na umělce, kteří žijí ve středoevropském prostoru a ve své tvorbě systematicky sledují, jak myslet architekturu fotografickým obrazem. Tito fotografové jsou bezpochyby přitahováni mocí nearchitektury a intenzitou s jakou určují a ovládají náš prostor každodenní drobné aktivity laiků a řadových projektantů. Právě tato „architektura bez architektů“ nás obklopuje nejčastěji, výrazně proto formuje naše cítění. Mnohdy jsme tvůrci takových staveb my sami. Naše výtvory limitované mírou vkusu, úsporností, improvizací a kutilstvím se stávají bezprostředním výrazem doby. Současně tato „marginální“ architektura nese četné odkazy na „velkou architekturu“, zvláštním způsobem na ni reaguje, vztahuje se k problémům architektury a sociologie, ale také přináší nejedna podnětná řešení, která mohou být pro vnímavého architekta přínosná. Kulturní rozměr této „nearchitektury“ je tak v mnoha ohledech vrstevnatější a vypovídá o nás daleko více, než „dobrá“ architektura.
Nefotografie – Zaostření na fotografii nebylo v této výstavě zvoleno z důvodu úzkého zahledění do světa jednoho sdělovacího média. Bylo vedeno zájmem o ohledávání těchto pomezí, z potřeby zkoumání prostupu fotografa v architekta nebo sochaře, obhlížení „nefotografie“ 1. Projekt spojuje „výtvarné fotografy“ a „fotografující výtvarníky“, jak bývá označován oboustranně nešťastný spor mezi umělci prostupujícími hranice médií a z nefotografických pozic užívajících fotoaparát na jedné straně, a více či méně poučenými fotografy spíše reflektujícími vlastní médium a jeho historii na straně druhé. Tato výstava je zvláštním způsobem architektonická a současně fotografická. Přestože zde zastoupení autoři míří hledáček svých fotoaparátů na architekturu, mějme na paměti, že exponují vždy obraz. Snímky se proto především zaobírají sami sebou, světem zobrazování a fotografie. Velká část vystavujících autorů těží z estetiky dokumentu nebo dokumentace. Jejich fotografování je většinou faktograficky věcné, osobnost autora ze ztrácí za dílem. Příhodná je zde metafora, že právě tak jako se zaměřují na „nearchitekturu“ je právě tak středem zájmů těchto fotografů „nefotografie“. Ne náhodou mohou některé práce připomenout „anonymní skulptury“ německé dvojice Hilda a Bernd Becherovi, aniž by však vycházeli z jejich minimalistické estetiky a principu typologických řad.
Autoři
Krakovský sochař Jan Bujnowski použil v souboru Teritorium fotografii pro záznam specifického vnímání a dotváření architektury a prostoru. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vytvářel černobílé snímky zahrádek a sledoval, jak se při této zájmové činnosti formuje osobitý urbanistický prostor a vznikají zvláštní sochařské realizace: zahradní domky, netradiční tyčky k fazolím a rajčatům, vytyčování záhonků, ploty z náhražkových materiálů. Dobový zahrádkářský fenomén vnímal jako potřebu lidí z měst vlastnit svá osobní teritoria-zahrádky pro nalézání rituálního vztahu k životu, přírodě, půdě. Z autorů zastoupených na výstavě klade nejméně důraz na vizuální stránky i fotografický kontext díla a má tedy nejblíže ke konceptuálním tendencím.
Veronika Zapletalová je sochařka, která se systematicky věnuje fotografickým reflexím architektonických a sochařských jevů (soubory Rourouni, Chatařství, architektura Sýrie). V rozsáhlém souboru Chatařství (2001 – 2004) sledovala specificky český fenomén: pořídila tisíce snímků chat z celé republiky a z nejrůznějších období. Vnímala je jako odraz dobové společenské situace, současně projev „návratu k přírodě“ a jako výraz lidové tvorby. Jejich vzhled je výrazně určován jak světem „velké architektury“, tak podovuhodnými představami o romantice, ale také vlastní funkčností, laciností, sehnatelností a podivným zákonem improvizace a lidového vkusu. V osobité instalaci stále stejným, věcně a faktografiky snímaným motivem chat mozaikovitě zahlcuje plochu stovkami snímků.
Tomáš Souček fotografoval v podvečer nebo v noci bizardní drobnou architekturu, kterou akcentoval „improvizovaným“ světlem z reflektorů automobilu. V souboru Network (2002) exponoval staré venkovské zastávky. Fascinují ho jako uzly pomyslných komunikačních sítí a současně informační centrály venkovské pospolitosti. Přístřešky zastávek fotografuje jako tiché mohyly, které se v čase neustále proměňují.
Tomáš Pospěch v projektech Majitelé hradů a Hrady a zámky České republiky dlouhodobě sledoval osobitý fenomén vytváření zahradních modelů skutečných i imaginárních hradů a zámků a jejich užití jako estetického akcentu zahrady nebo veřejného prostoru: návsi nebo nádraží. Hledal vztah těchto staveb k jejich majitelům nebo k původním předobrazům: vlastivědným, oslavně patriotickým publikacím o českých hradech a zámcích.
Další autoři se více než na konkrétní stavební prvky soustředí na nevýrazný urbální prostor. Osobitě při tom vycházejí z estetiky banality nebo hnutí nové topografie. Polský fotograf, absolvent pražské FAMU, Krzystof Zielinski dokumentoval v souboru Hometown (2000 – 2003) banální urbanistický prostor Wabrzezna, maloměsta odkud pochází.
Autorská dvojice, Lukáš Jasanský – Martin Polák s ironickým podtextem pořizovala v souboru Pragensie (1986 – 1990) záběry na běžnou zástavbu Prahy, na místa, která stála dosud stranou zájmu fotografů a která na snímcích Prahy běžně nenajdeme. V rozměrných velkoformátových snímcích objevují zvláštní poetiku těchto banálních koutů, nepatřičných průhledů a nezajímavých dominant. Ve snímcích se důsledně vyhýbali dějovým situacím, jednotící linii nebo i jednoznačným konfrontacím. Akcentovali fotograficky řemeslnou preciznost, ostrost a věcnost vidění, aby s její pomocí prezentovali dobovou panelákovitost a urbální vykácenost současné zástavby. To co je z Prahy architektonicky nepodstatné, dosud nefotografované, nudné.... a provokující.
1/ Řezem napříč médii se vztah běžné architektury a její reflexe v současném umění pokusila zmapovat výstava Artchitektura, (Zbyněk Baladrán, CUDI, Günter Förg, Michiel Kluiters, Ján Mančuška, Tomáš Svoboda, Michal Škoda, Sofie Thorsen, Veronika Zapletalová), Galerie Jaroslava Fragnera, Praha, 13. 11. – 12. 12. 2002.
Nefotografie – Zaostření na fotografii nebylo v této výstavě zvoleno z důvodu úzkého zahledění do světa jednoho sdělovacího média. Bylo vedeno zájmem o ohledávání těchto pomezí, z potřeby zkoumání prostupu fotografa v architekta nebo sochaře, obhlížení „nefotografie“ 1. Projekt spojuje „výtvarné fotografy“ a „fotografující výtvarníky“, jak bývá označován oboustranně nešťastný spor mezi umělci prostupujícími hranice médií a z nefotografických pozic užívajících fotoaparát na jedné straně, a více či méně poučenými fotografy spíše reflektujícími vlastní médium a jeho historii na straně druhé. Tato výstava je zvláštním způsobem architektonická a současně fotografická. Přestože zde zastoupení autoři míří hledáček svých fotoaparátů na architekturu, mějme na paměti, že exponují vždy obraz. Snímky se proto především zaobírají sami sebou, světem zobrazování a fotografie. Velká část vystavujících autorů těží z estetiky dokumentu nebo dokumentace. Jejich fotografování je většinou faktograficky věcné, osobnost autora ze ztrácí za dílem. Příhodná je zde metafora, že právě tak jako se zaměřují na „nearchitekturu“ je právě tak středem zájmů těchto fotografů „nefotografie“. Ne náhodou mohou některé práce připomenout „anonymní skulptury“ německé dvojice Hilda a Bernd Becherovi, aniž by však vycházeli z jejich minimalistické estetiky a principu typologických řad.
|
|||||||||||||||||||||
Krakovský sochař Jan Bujnowski použil v souboru Teritorium fotografii pro záznam specifického vnímání a dotváření architektury a prostoru. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vytvářel černobílé snímky zahrádek a sledoval, jak se při této zájmové činnosti formuje osobitý urbanistický prostor a vznikají zvláštní sochařské realizace: zahradní domky, netradiční tyčky k fazolím a rajčatům, vytyčování záhonků, ploty z náhražkových materiálů. Dobový zahrádkářský fenomén vnímal jako potřebu lidí z měst vlastnit svá osobní teritoria-zahrádky pro nalézání rituálního vztahu k životu, přírodě, půdě. Z autorů zastoupených na výstavě klade nejméně důraz na vizuální stránky i fotografický kontext díla a má tedy nejblíže ke konceptuálním tendencím.
Veronika Zapletalová je sochařka, která se systematicky věnuje fotografickým reflexím architektonických a sochařských jevů (soubory Rourouni, Chatařství, architektura Sýrie). V rozsáhlém souboru Chatařství (2001 – 2004) sledovala specificky český fenomén: pořídila tisíce snímků chat z celé republiky a z nejrůznějších období. Vnímala je jako odraz dobové společenské situace, současně projev „návratu k přírodě“ a jako výraz lidové tvorby. Jejich vzhled je výrazně určován jak světem „velké architektury“, tak podovuhodnými představami o romantice, ale také vlastní funkčností, laciností, sehnatelností a podivným zákonem improvizace a lidového vkusu. V osobité instalaci stále stejným, věcně a faktografiky snímaným motivem chat mozaikovitě zahlcuje plochu stovkami snímků.
Tomáš Souček fotografoval v podvečer nebo v noci bizardní drobnou architekturu, kterou akcentoval „improvizovaným“ světlem z reflektorů automobilu. V souboru Network (2002) exponoval staré venkovské zastávky. Fascinují ho jako uzly pomyslných komunikačních sítí a současně informační centrály venkovské pospolitosti. Přístřešky zastávek fotografuje jako tiché mohyly, které se v čase neustále proměňují.
Tomáš Pospěch v projektech Majitelé hradů a Hrady a zámky České republiky dlouhodobě sledoval osobitý fenomén vytváření zahradních modelů skutečných i imaginárních hradů a zámků a jejich užití jako estetického akcentu zahrady nebo veřejného prostoru: návsi nebo nádraží. Hledal vztah těchto staveb k jejich majitelům nebo k původním předobrazům: vlastivědným, oslavně patriotickým publikacím o českých hradech a zámcích.
Další autoři se více než na konkrétní stavební prvky soustředí na nevýrazný urbální prostor. Osobitě při tom vycházejí z estetiky banality nebo hnutí nové topografie. Polský fotograf, absolvent pražské FAMU, Krzystof Zielinski dokumentoval v souboru Hometown (2000 – 2003) banální urbanistický prostor Wabrzezna, maloměsta odkud pochází.
Autorská dvojice, Lukáš Jasanský – Martin Polák s ironickým podtextem pořizovala v souboru Pragensie (1986 – 1990) záběry na běžnou zástavbu Prahy, na místa, která stála dosud stranou zájmu fotografů a která na snímcích Prahy běžně nenajdeme. V rozměrných velkoformátových snímcích objevují zvláštní poetiku těchto banálních koutů, nepatřičných průhledů a nezajímavých dominant. Ve snímcích se důsledně vyhýbali dějovým situacím, jednotící linii nebo i jednoznačným konfrontacím. Akcentovali fotograficky řemeslnou preciznost, ostrost a věcnost vidění, aby s její pomocí prezentovali dobovou panelákovitost a urbální vykácenost současné zástavby. To co je z Prahy architektonicky nepodstatné, dosud nefotografované, nudné.... a provokující.
1/ Řezem napříč médii se vztah běžné architektury a její reflexe v současném umění pokusila zmapovat výstava Artchitektura, (Zbyněk Baladrán, CUDI, Günter Förg, Michiel Kluiters, Ján Mančuška, Tomáš Svoboda, Michal Škoda, Sofie Thorsen, Veronika Zapletalová), Galerie Jaroslava Fragnera, Praha, 13. 11. – 12. 12. 2002.
