Jindřich Štreit Saint Quentin, 1992

Výstava se koná ve dnech 22. června – 29. července 2005
v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici u Kralovic
zahájení 21. června 2005 v 17,00 hodin
otevřeno Út-Ne 9,00 – 18,00 hodin
tel: 373 396 410, e-mail: mtynice@iol.cz
koncepce výstavy: Mgr. Václav Podestát

„Ne každé oko vidí stejně. Žádné však nespatří, co vidí jen čisté srdce. I svět kolem nás je jiný, než běžný pohled postřehne. Kouzlo může mít maličkost či stará věc a domov tvoří to, co nese stopu lásky všedních dnů. Kéž nevšední pohled umělce pomůže vidět za věci ještě dál... Na prahu tisíciletí je třeba pohled ducha zaostřit.“ Slova Jana Graubnera, metropolity moravského a arcibiskupa olomouckého, jsou úvodem publikace Brána naděje předního českého fotografa Jindřicha Štreita. Soubor fotografií stejného názvu ukazuje i výstava v Mariánské Týnici.

Bránu naděje si mnozí z nás mohou vysvětlovat v určitých odlišnostech. V případě zájmu fotografa jde o dlouhodobý projekt, mapující potřebu víry pro současného člověka. Na fotografiích, které měly výstavní premiéru v katedrále svatého Václava v Olomouci v roce 2000, nalezneme v převážné většině drobné střípky každodenních příběhů, jež umožňují zprostředkovaně vstoupit do života obyčejných lidí. Výstavní i knižní projekt je sestaven z fotografií snímaných v konkrétních regionech České republiky, Francie, Polska a Německa. Tak, jak to umí právě Jindřich Štreit. Umělec – empatický pozorovatel, jenž prostřednictvím fotografického obrazu nabízí divákům humanismem prostoupený příběh, který všichni vidět neumějí.

Soubor o víře je o lidských slavnostech, o době, která nás četnými atributy upozorňuje, že žijeme na přelomu 20. a 21. století. Je také o dlouhých poutích, které lidi podnikají několik dnů, aby ve společné modlitbě spočinuli v očistném rozjímání, je o životě v řádu, je o životě venkovských i městských lidí. Na Štreitových snímcích můžeme spatřit například ženu s dítětem na rukou, osaměle stojící uprostřed prázdného jiříkovského kostelíka, řádovou sestru s mobilním telefonem na cestě zahrady, kontemplativní portrét Anastáze Opaska v břevnovském klášteře, hru mladých ministrantů ve francouzském Saint Quentinu, početné procesí věřících v polské Čenstochové nebo Kalwarii Zebrzydowske. Fotografie se dotýkají radosti z narození člověka i smutku v důsledku jeho skonu. V druhém plánu, na pozadí fascinujících situací, vnímáme jako kulisy církevní objekty, zdevastované komunismem, v nichž věřící opětovně nalézají svoji naději i víru. Štreit neupozorňuje na společenské rozdíly ani na kulturní odlišnosti mezi Českou republikou a zahraničím. Není tím přesně vyhraněným, sociologicky orientovaným pozorovatelem ve snaze přinést exaktní výsledek. Jde mu o obecnou charakteristiku potřeby víry pro současného člověka bez rozdílu věku a prostředí.

Devastace morálky, na kterou bývá v současnosti nejednou poukazováno, souvisí také se ztrátou osobní odpovědnosti k vlastnímu životu, k staletí daným hodnotám. Víra v konzumní způsob života – být součástí proudících davů v „chrámech“ pestrých hypermarketů – je vírou pomíjivou a fotograf Jindřich Štreit to dobře ví. Souborem Brána naděje nám dává nahlédnout do optimistické víry v naši lepší budoucnost.

Václav Podestát

Tisková zpráva

Jindřich Štreit se narodil 5. září 1946 ve Vsetíně na Valašsku (Morava). V roce 1956 se s rodiči a sourozenci přestěhoval do podhůří Jeseníků. Vystudoval gymnázium v Rýmařově (1963) a pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova (1967). Je ženatý, manželka Agnes vyučuje hudbu, dcera Monika patří k nepřehlédnutelným interpretkám ve hře na flétnu.

Po absolvování univerzity začal vyučovat na Základní devítileté škole v Rýmařově, potom se stal ředitelem školy v Sovinci, později v Jiříkově. Od roku 1974 vedl galerii v Sovinci, od r. 1998 v Bruntále. Od roku 1981 úzce spolupracuje s progresivními umělci v Praze, Brně, Bratislavě a v dalších centrech České republiky i v zahraničí.

První impuls k fotografování dostal od otce, v roce 1964 jej k této činnosti podnítil prof. Jan Bukovjan. Od roku 1972 se koncepčně věnuje zobrazování vesnického života. V letech 1974 – 1977 absolvoval Školu výtvarné fotografie, závěrečnou prací byl soubor z divadelního prostředí.
V roce 1982 se zúčastnil jako jediný fotograf nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců na tenisových kurtech v Praze a jeho práce vzbudily zájem tajné policie. Byl vzat komunistickou policií do vazby a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky za hanobení republiky a jejího představitele. Byly mu zabaveny negativy, pozitivy i fotoaparát jako nástroje trestných skutků. Měl zakázáno pokračovat ve své trestné činnosti. Po svém propuštění nesměl učit. Pracoval v knihovně, později jako dispečer Státního statku Ryžoviště. Ještě intenzivněji fotografoval a organizoval kulturní osvětu. Po roce 1989 byl v letech 1991 – 1994 zaměstnancem okresního úřadu a také muzea v Bruntále. Od roku 1994 je samostatným fotografem. Je docentem a vyučuje dokumentární fotografii na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě a na FAMU v Praze. Vydal dvacet knih se svými fotografickými cykly.

Od roku 1991 pracoval na dokumentárních projektech ve Francii, Anglii, Rakousku, Německu, Japonsku, Maďarsku, na Sibiři i v České republice. Je rytířem DC a členem sdružení Q Brno, Spolku olomouckých výtvarníků, Aktivu volné fotografie při Pražském domě fotografie a Umělecké besedy v Praze. Jeho fotografie jsou součástí sbírek  významných  institucí  doma i v cizině jako je např. Moravská galerie v Brně, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Museum Ludwig v Kolíně nad Rýnem, The Museum of Modern Art v New Yorku, The Art Institute of Chicago,  The National Gallery of Art ve Washingtonu, Victoria and Albert Museum v Londýně, Bibliothéque nationale v Paříži, Metropolitan Museum of Photography v Tokiu a dlouhá řada dalších.

Soubor 66 černobílých fotografií pojmenovaný Brána naděje byl Jindřichem Štreitem vytvořen v poslední dekádě dvacátého století v České republice, Francii, Polsku a Německu. Je o dlouhých poutích, které lidé ve společných modlitbách podnikají, je o životě v řádu, je o způsobu života v městských i venkovských lokalitách, ale především o potřebě víry pro současného člověka bez rozdílu věku i společenského postavení. Svoji výstavní premiéru měl v roce 2000 v katedrále sv. Václava v Olomouci a k této výstavě byla vydána kniha. Uvedení výstavy v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici nabízí divákům duchovní propojení fotografií s ojedinělou architekturou Jana Blažeje Santiniho.