Jindřich Štreit, Tak blízko, tak daleko. Muzeum Kampa, Praha, 25.3. – 29.5. 2005

Chlapec stojí na železné příčce jakéhosi plotu, přes který hledí k horizontu před ním se prostírající krajiny. Není zřejmé, jak vysoký plot je. Dá se obejít, podlézt, nebo jen zkrátka otevřít vrata, která jsou v něm možná jen pár metrů opodál? Co znamená ta bariéra? Ta velká chladná překážka, která své mohutnosti nabývá i díky kontrastu s křehkým dětským tělem. Očekávání umocnit první fotografií – chytrý tah. Tento výjev uvozuje nejen poslední knihu Jindřicha Štreita, ale i výstavu, probíhající od 24. března v pražském Muzeu Kampa.

Kniha Tak blízko, tak daleko přední osobnosti české fotografie získala v loňském roce ocenění Nejlepší fotografická kniha roku. Štreit v souboru dokumentuje život v uprchlických táborech v Ingušsku, kde našla útočiště řada lidí z válkou devastovaného Čečenska. Válka ještě nezmizela, její stopy, a nejen fyzické, jsou patrné doslova na každém kroku. Přesto, místní život pomalu získává kontury každodennosti. Právě tu se Štreit pokusil na svých fotografiích zachytit. Ještě jedna pohnutka stojí za těmito fotografiemi, Štreit jejich prostřednictvím upozorňuje na působení České katolické charity v oblasti.

Malá galerie Muzea Kampa nabízí výběr v podobě jedenácti velkoformátových zvětšenin. Do prostoru zavěšené obrazy jsou vhodným řešením, dojem z něj umocňuje i prosklená stěna galerie, díky které se tu mísí přirozené a umělé světlo. Zmíněný obraz chlapce je mapou k vnímání výstavy. Ta de facto začíná až ve vedlejší místnosti. První výjev je jejím předstupněm, a jak bylo řečeno, především prostředkem k vzbuzení očekávání.

Výstava je výběrem, tedy řekněme nejčistším vzorkem ze Štreitova posledního souboru. A to je patrné. Některé fotografie, i díky svému formátu (150 cm x 100 cm) donutí diváka k strnulému zastavení a čtení fotografie po dobu výrazně delší než skýtá letmý pohled. V určitých chvílích si dokonce uvědomí až bressonovsky dokonalé rozmístění postav, kde každá nějak osobitě promlouvá, vynikající nasvícení při expozici, vycházející přitom jen z přirozených podmínek, nebo až impresionisticky přesvědčivý dojem z pohybu.

Hned „za zdí”, oddělující vstupní obraz od samotné výstavy, čeká na diváka důležitý výjev. Kolem vojáka, držícího kulomet, si hrají děti. Je to příliš přímé, příliš kontrastní. Obrazy, působící svou myšlenkou jako mírné klišé, tu najdete i další. Těhotná žena mezi vojenskými stany ztělesňuje jen jedno z nich. To je věc, kterou by autorovi bylo možné vytknout, a možná se při tom opřít i o klasickou kritiku jeho nadprodukce – Tak blízko, tak daleko je už jeho dvacátou publikací. Přesto obtloustlá harmonikářka nebo malá rozevlátá tanečnice v pozadí propůjčují fotografii s vojákem duši a výraz. A podobný princip váhy detailu najdete i u těch dalších. To je něco, co dělá z otřelých motivů v kvalitním podání neotřelé výstupy.

Chlapci na první fotografii, prostřednictvím kterého se s výstavou seznamujete i loučíte, není vidět do tváře. Po zkušenosti z ostatními fotografiemi ale získává divák alespoň částečnou představu o jejím možném výrazu a možná i částečnou představu o odpovědích na začátkem vyřčené otázky o železném plotu, kterého se drží. Ve tváři není strach. Už není strach, chtělo by se dodat. Stejně jako on se i ostatní probouzí z noční můry války a za traumatem leží horizont zítřka. K němu se upírá nejen pohled chlapce, který je na plotě, v němž už tušíme překážku nikoli nepřekonatelnou.

Tomáš Sachr