1/2/2005

Krajina studentů Institutu tvůrčí fotografie

Vojtěch Sláma, z cyklu Vlčí med, 2001
Tomáš Galle, z cyklu Light in the Hell, 2004

Studentům je v rámci tohoto předmětu umožněno projít (mnohdy s odřeninami...) širokou paletou chápání a zobrazování krajiny. Od tradičního pojetí krajiny, které má vesměs zachytit charakteristické prvky zvoleného místa při respektování osvědčených zásad při fotografování krajiny (plastické nasvícení krajiny, promyšlená kompozice, technická dokonalost provedení atd.), přes zcela subjektivní pojetí, kdy krajina může být pouze prostředkem k sebevyjádření a kdy klasické kánony, techické postupy a kompoziční pravidla lze úspěšně porušovat. Největší (zdánlivé) volnosti se dostává studentům ITF při vytváření tzv. imaginární krajiny, kdy mohou překročit hranice čisté fotografie a pracovat s prvky a prostředky, které jsou vlastní jiným médiím a výtvarným projevům jako. kupř. malbě, instalaci, akčnímu umění atd. atd. Nejen, že zde krajinářská tvorba (často již nelze hovořit jen o fotografii) může přiblížit studenty k aktuálním trendům a tendencím ve výtvarném umění, ale navazuje zde i na další předměty a cvičení na Institutu (Barevné skladebné postupy, Intermediální tvorba, Reklama atp.), které, jen zdánlivě, nemají s krajinou nic společného.

Je pro mne osobně potěšující, že krajina, v tom širokém slova smyslu tj. příroda i krajina civilizovaná, městská, klasicky pojatá i třeba zcela vymyšlená, nezůstala pro některé studenty pouhým cvičením či splněním kreditů. Pro řadu z nich se stala tématem osobním, stěžejním, pro některé pouze prostředníkem k další tvorbě, ale o to hlouběji prozkoumaným.

Výběr pro tuto výstavu se opírá o současné studenty nebo čerstvé absolventy ITF a zachycuje především tu škálu možností přístupu k tématu, kde se studenti mohli svobodně a nápaditě vyjádřit. Proto převažuje krajina viděná velmi osobitými prizmaty jednotlivých autorů: jako např. civilizační fragmenty a znaky v dotažených kompozicích Jiřího Kroula nebo v existenciálních fotografiích lidské ne-činnosti Jana Juránka. K originálnímu vidění vztahu člověk – prostředí dospěl v některých velmi pocitových snímcích Vojtěch Sláma. Jiný druh citlivosti pro podobenství a personifikaci krajiny je obsažen v něžně surrealistických fotografiích Zbyňka Pryse. Výstava také akcentuje zřetelnější příklon k barevné fotografii, ať jsou to již např. minimalistické kompozice fontanovského stylu Evy Vackové nebo fotografie Miloše Vorla, blížící se mnohem více grafice a těžící z lidské představivosti, která dává zvětšeninám z ústřižku konce filmů rozměr abstraktní krajiny. Mnohem civilnější je snímání krajiny z pohybujícího se dopravního prostředku Livie Romani, jejíž expresivní vyjádření je umocněno odlišným barevným tónem jednotlivých snímků. Výrazné barevné světelné akcenty uplatnil ve svých fotografiích David Kurc, zdůrazňujíc tak měsíční charakter povrchových dolů severních Čech. Luminografií, tedy světelnou kresbou, ilustruje svoje pohádkové vize lesních bytostí Jana Sadloňová. Podobnou cestou, ale se zřetelně odlišným poselstvím dochází ve svých nočních fotografiích města a odcizenosti jedince David Raub. Zcela specifickou hyperkulturu, představují počítačem upravené obrazy Tomáše Galleho, které nesou v sobě nejen inspiraci v sci-fi a cyberpunkové literatuře, ale snad i skutečnou vizi příštích civilizací. Naopak Branislav Neupauer hledá svou novou krajinu v lyricky laděných detailech evokující svět exotické flory viděné kdesi v meziplanetárním prostoru. Principy absurdního divadla exploatují imaginární, ve studiu vytvořené krajiny Pavla Webera. Záhadnou tektonickou činnost připomíná rozfázovaná instalace Ivana Fleischera balancující na pomezí land-artu a akčního umění. Zřetelně konceptuální rysy jemných posunů snímání krajiny mají barevné fotografie Petra Blažíčka. Jan Horník využívá podobný sekvenční, ale na větší náhodnosti založený princip nepřesného posunu filmu v kombinaci s precizním výběrem snímaných situací. Dvojice fotografií Tomáše Vodňanského, jsou již svým výrazem mnohem blíže k subjektivnímu dokumentu, ale dotýkají se svou výpovědí jistého druhu vnitřní, privátní krajiny, kterou protagonisté Vodňanského snímků nosí v sobě. K dokumentu lze také přiřadit panoramatické snímky Žižkova a jeho okolí od Petra Holuba, které snad nejvíce se na této výstavě blíží klasickému pojetí  krajinářské fotografie, ale nesou vždy zřetelný subjektivní autorský vklad.

Výstava Krajina studentů Institutu tvůrčí fotografie je možná pouze malým příspěvkem k rozsáhlým výstavním a publikačním aktivitám ITF i jejich pedagogů. Je však, dle mého názoru, důležitým připomenutím jednoho z elementárních vztahů: člověka a krajiny; je pohledem jedné generace studentů na toto téma - tedy přinejmenším hledáním a znovuobjevováním již zmíněného vztahu. V neposlední řadě je, myslím, zajímavým příspěvkem k zasloužené  rehabilitaci krajinářské fotografie, jako oboru.

Jan Pohribný