Tak, jako je v těchto dnech představováno v Císařské konírně na Pražském hradě dílo Josefa Sudka, většina obdivovatelů tohoto světoznámého českého fotografa asi nezná. Výstava Smutná krajina připravená Správou pražského hradu ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně přibližuje dodnes nepříliš známý soubor, panoramatické krajinářské snímky z Litvínovska a Mostecka, pořízené Sudkem mezi léty 1957 – 1962. Malíř Bohdan Kopecký přivedl Josefa Sudka do Severozápadních Čech v době zániku starého Mostu, jednoho z našich nejstarších a památkově bohatých měst. V sousedství se na bývalých skrývkách stavěl Most nový, ale Sudek sem přišel také ve zlomovém čase, kdy se teprve proměňoval rolnicko-hornický charakter krajiny, před masivní povrchovou těžbou následujících desetiletí, která přivodila zánik mnoha obcí a zcela proměnila ráz tohoto kraje.

V kontextu Sudkovy lyrické fotografické tvorby mají jeho krajiny z hnědouhelné pánve zvláštní pozici. Namísto tajemných intimních zahrádek „architekta“ nebo „sochařky“, skvostnosti pražských veřejných zahrad, historické velkoleposti pohledů na Prahu, bukolické noty Janáčkových Hukvald nebo divoké romantické krásy beskydského pralesa Mionší zde programově fotografoval zdevastovanou a převážně plochou otevřenou krajinu. Jistě si byl vědom její pomíjivosti, vždyť na místech mnohých vesnic nacházel hluboké těžní jámy, cesta mezi Mostem a Teplicemi ze dne na den vedla jinudy a starobylý Most se ztrácel doslova před očima. Ale navzdory nepochybné potřebě „vydat svědectví“ nebyl Sudek jen dokumentátor. Nalezl zde krajinu mlh, kouře a smogu, tedy rozptýleného měkkého světla, pro Sudka tak významného, krajinu, kde příroda prohrávala boj s městem, ale podivuhodně se s civilizací snoubila v křehké dekadentní kráse.

V košatosti Sudkovy tvorby se u diváků těší přízni především lyričnost. Poněkud se proto zapomíná, že ve dvacátých letech byl také autorem industriálních snímků z holešovického přístavu, že o deset let později fotografoval na zakázku kolínskou elektrárnu od Jaroslava Frágnera, moderní architekturu Hradce Králové a Baťova Zlína nebo že paralelně s Litvínovskem a Mosteckem vytvářel i panoramatické snímky pražské periferie. Právě jejich prostřednictvím vyvstane nejlépe poetika Smutné krajiny, vnímatelná příhodně přes malířskou, literární i fotografickou tvorbu umělecké Skupiny 42. Můžeme zde sledovat svár lidského a přírodního, jak se poživačné, rozlézající město pomocí zvláštních „příměstských“ útvarů a prapodivného estetična sloupů, ohrad, kůlen, garáží, skleníků a zahrádek zakusuje do okolní volné přírody.

Sudkovy Smutné krajiny nejsou ekologickými snímky, ale můžeme je takto z pohledu ekologie vnímat. Jím zachycená devastace dnes působí celkem poeticky a mile. Především když budeme tyto fotografie tolik zkoušené krajiny vstřebávat se znalostí hrozivě varovných, nepoetických, i když svým způsobem vznešeně krásných, panoramat z Černého trojúhelníku fotografa Josefa Koudelky nebo posmutnělé obžaloby dalšího dokumentaristy Ibry Ibrahimoviče. Sudek jen tuší důsledky; vznik desítek tepelných elektráren, chemických závodů, zničení rozsáhlého území, zpřetrhané vazby, tradice mnoha lidí osmisetleté historie mnoha zaniklých vesnic včetně zatím posledních Libkovic.

Josef Sudek od počátku zamýšlel vydat z těchto panoramatických snímků knihu Severní krajina. Takové téma si ale příliš přízně nezískalo. Nakonec prodal v roce 1973 maketu knihy se sto dvaceti osmi na kartonech nalepenými fotografiemi Moravské galerii v Brně, která část z nich pod názvem Smutná krajina vydala nejdříve v roce 1998 v Mnichově a o rok později ve spolupráci s Galerií výtvarného umění v Litoměřicích také u nás. K nynější výstavě v Císařské konírně v Praze připravilo už druhé vydání téměř devadesáti snímků ve výběru historika fotografie Antonína Dufka nakladatelství KANT. Zatímco v knize nám intimnost podélných kontaktů nevadí, na výstavě umocněny řazením do jediné „nekonečné“ horizontální linie vydrží jednotvárné pochodování podél těchto poměrně drobných snímků jen opravdu náruživý milovník Sudkova díla. Zůstává také otázkou, zda nebrilantní, mnohdy temné a tonálně nerovnoměrné snímky, restaurátorsky sejmuté z kartónů původní makety, odrážejí definitivní autorský záměr nebo jestli je Sudek pokládal pouze za pracovní verzi. To ale nic nemění na tom, že se Smutné krajině Josefa Sudka konečně dostává důstojného veřejného předvedení. Připomeňme si, že právě v době, kdy ČEZ žádá o opětné prolomení limitů těžby a ohrožuje tak další vesnice.