„Retrospektivní výstava českého fotografa Antonína Kratochvíla představuje průřez vysoce expresivní, sugestivní fotografickou tvorbou jednoho z nejvýraznějších a nejvýznamnějších světových fotografů sociálního dokumentu a fotožurnalismu o povaze současné lidské společnosti,“ zní úvodní informace tiskového komuniké Galerie hlavního města Prahy k bilanci nazvané Fotoeseje. Podívejme se, do jaké míry odpovídá skutečnosti. 

Prostor gotického Domu U Kamenného zvonu v samém srdci Starého Města rozdělila kurátorka Pavlína Vogelová do čtyř sekcí: Člověk a příroda, Člověk a konflikt, Válka a Člověk a vize. Autor s kurátorkou se snaží dílo prezentovat v širším kontextu lidského vlivu na svět. Tedy nejen jako jednotlivé fotoeseje, užijeme-li termín z prostředí americké žurnalistiky. Úseky instalace jsou označeny jen příslušným názvem, neuvádějí je vysvětlující texty. Někdy zase není jasné, kde ta která fáze prohlídky začíná a kde končí, což přináší nepříjemný pocit zmatenosti při čtení výstavy – zejména v oddílech Člověk a konflikt a Člověk a vize. Texty, které v instalaci dle mého názoru bezpochyby chybí, obsahuje doprovodná kniha, jejíž koupí se však vstupenka zdraží asi o sedminásobek. Škoda, že nejsou k dispozici alespoň ve výstavním průvodci, obsahujícím výpis autorových ocenění, dalších údajů a mapu světa. Ta je užitečná, jelikož obsahuje Kratochvílovy fotografie a popisy míst: pokud nemáme přehled o současné situaci ve světě, umožní leták události dosadit k fotografiím a spojit je v širší okruhy problémů, jimiž je výstava koncepčně členěna. 

Problémy, na které chce jako žurnalista upozornit, přibližuje Kratochvíl citlivě, i když zároveň velmi syrově. Vedle 216 exponátů se nacházejí tři místnosti s projekcemi. Ty tvoří pravděpodobně nejzajímavější, rozhodně velmi silnou část výstavy. Dokládají autorův smysl pro naraci. Vyprávět příběhy totiž obrazy v jednotlivých oddílech nedovolují. Fotografická rekonstrukce o mučení iráckých vězňů Američany je samozřejmě subjektivní představou… Škoda jen, že husí kůži vyvolávající dojem kazí improvizovaně působící stojan projektoru. 

O portrétech slavných osobností není třeba pět ódu, známé portréty Davida Bowieho nebo Jeana Renoa a dalších mají na výstavě bezpochyby své místo. Naštěstí byly instalovány netradičně – jsou nápaditě spojeny s anonymními portréty z cest. Tím se dostávají do jiné roviny, mnohem zajímavější a hlubší než jako pouhé příspěvky ke kultu osobností. 

Jinde jsou k vidění různorodé náměty, podporující koncept výstavy a vedoucí společný dialog, anebo tvořící kompaktnější celek. Taková je třeba část s fotografiemi z bývalého východního bloku. Rozpačitá je ale editace ostatních záběrů. V sekci Válka je užito až příliš velké množství fotografií s vyobrazením dětí, například na jedné stěně je z 11 fotografií 7 s dítětem jako hlavním bodem pozornosti. Takto dohromady hrají fotografie na city – avšak prvoplánově a lacině. Tuto tvrdou realitu se nesnažím nijak od sebe oddělit, to by bylo nemožné. Myslím si však, že by prezentace tohoto problému šla vymyslet i mnohem nápaditěji… Velkorysý světlý sál s vysokými gotickými okny, ve kterém se část sekce nachází, přidává fotografiím jakousi nadpřirozenou auru a konfrontuje návštěvníka svojí idyličností s hrůznou skutečností války. 

Zcela mimo koncept výstavy je zakázka od Národního divadla, snímky baletu pověšené na chodbě mezi dvěma sály.

Výstava je označována jako retrospektivní, avšak podle mého názoru je spíše reinterpretací děl z pohledu kurátorky. A pokud jde o záměr autora, pak je přehlídkou čtveřice témat s námětem často zadaným, což ovšem není pravidlem, neboť Kratochvíl fotil i o vlastní vůli. Jelikož fotografovo dílo znám, chybí mi mnoho dalších snímků. Jsem-li zván na retrospektivní výstavu, byl bych rád, kdyby ukázala práce z dob, kdy tvůrce začínal, anebo jeho novější barevné fotografie. To by však do zvoleného konceptu nezapadalo…

Pokud se tedy vrátíme k úvodnímu úryvku: po návštěvě výstavy jsem zmaten, nevím, zda ke mně mají promlouvat samotné velice expresivní fotografie, které šikovně podporuje ztemnělé osvětlení s tmavými stěnami, nebo umělé naroubování fotografií do vytyčených témat o vztahu člověka k světu. Celkově mi přijde potenciál celoživotního díla Antonína Kratochvíla nevyužitý. Výstava i výběr fotografií jsou řešeny spíše jako geopoliticky korektní, zaměřené na současné neodborné publikum procházející letním horkem vypařeným Staroměstským náměstím. 

Antonín Kratochvíl

Celosvětově známý fotograf patří podle časopisu American Photo mezi sto nejvýznamnějších osobností oboru. Narodil se v roce 1947 v Československé republice, ve dvaceti se kvůli politické situaci rozhodl odejít do zahraničí. Přes utečenecký tábor v Rakousku, vězení ve Švédsku a francouzskou Cizineckou legii, se jako třiadvacetiletý dostal do Amsterdamu, kde mu bylo umožněno studovat bakalářský program výtvarné fotografie na Gerrit Rietveld Art Academy. Absolvoval jej v roce 1972.

Po dokončení studií odletěl do Los Angeles. V USA si založil vlastní fotoateliér a také se potkal s ředitelem LA Times Sunday Magazine, Hansem Albersem, který mu otevřel dveře světové žurnalistiky. Od té doby spolupracoval s významnými americkými časopisy, magazíny či novinami a s dalšími vlivnými klienty. 

Po získání amerického občanství a pasu přerušil rozjetou fotografickou kariéru a začal cestovat. Od poloviny 70. let se snaží zprostředkovávat svým specifickým fotografickým rukopisem osobní pohled na světové problémy. Mnohokrát byl oceněn významnými institucemi, například jen v soutěži World Press Photo čtyřikrát. Po celém světě měl nepočítaně samostatných i společných výstav a také vydal dohromady jedenáct knih, včetně nejnovější publikace k recenzované výstavě. Byl spoluzakladatelem fotožurnalistické agentury VII, z níž odešel, a v současné době je součástí i spoluzakladatelem skupiny 400 ASA. 

Antonín Kratochvíl: Fotoeseje / Photo Essays

Galerie hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu, 12. 6. – 18. 10. 2020

Kurátorka: Pavlína Vogelová

Monografii vydala: Galerie hlavního města Prahy, Praha 2020

Texty: Magdalena Juříková, Michael Persson, Pavlína Vogelová (ed.)

Grafická úprava: Filip Skalák

Pevná vazba, formát 29,5 × 29,5 cm

324 stran, česky, anglicky

Hiep Duong Chi