Najít to podstatné a udržet si je. S touto myšlenkou odcházím z výstavy Tišiny Jitky Hanzlové ve Veletržním paláci v Praze. Její tiché rozmlouvání obrazy mi zakořenilo v nitru a pevně doufám, že se již nikdy nevytratí. V natolik individualistické době, v níž se zájem získává ustavičným vykřikováním a ukazováním na sebe, se zdá být tvorba Jitky Hanzlové (1958) tolik potřebným zjevením.

Je s podivem, že se české rodačce v její domovině dostává větší pozornosti až nyní, léta po tom, co hojně vystavuje v zahraničí a co se etablovala jako uznávaná fotografka. Jitka Hanzlová odešla v roce 1982 do německého Essenu, kde na univerzitě vystudovala fotografii a kde stále žije a pracuje. Výstava Tišiny je její první velkou retrospektivou v Česku (tuzemskému publiku se představila pouze dvěma sólovými výstavami v letech 2001 a 2005 v Galerii Jiří Švestka a na několika skupinových výstavách. České prostředí o Hanzlové překvapivě převážně mlčí, přestože ona sama na něj nezanevřela ani ve své tvorbě. Po pádu režimu se začala vracet a fotografovat místa, z nichž před lety odešla. Ostatně sama vypráví v katalogu (z nějž pocházejí i další citace), jak si chtěla i v zahraničí uchovat vědomí toho, odkud pochází a co dobrého jí tu bylo dáno: „Touha po domově byla všudypřítomná. S návratem jsem si začala uvědomovat hodnoty této vesnice, které mi jako dítěti či dospívající jasné být nemohly.“

 

Život v exilu ovlivnil její tvorbu významně. Fotografii objevila právě až v době, kdy se ocitla v cizí zemi, jejímuž jazyku a kultuře dost dobře nerozuměla. Těžké začátky a pocity osamělosti se snažila přemostit vizuálně: „Zrak se v tomto období znovu stal mou první řečí.“ Publikovat začala během studií, která nastoupila v roce 1987. Její první zásadní prací se stal Rokytník (1990–1994), tiché rozmlouvání s krajem, jenž kdysi býval jejím domovem, s lidmi, přírodou, minulostí i právě zakoušenou přítomností mezi dvěma kulturami a na přelomu dvou historických období. Byla to také první práce, v níž začala soustavně pracovat s vertikálním formátem a s barvou.

 

Hanzlová do té doby fotografovala černobíle. Obdivovala práce Diane Arbus, Walkera Evanse nebo Lee Freedlandera. V odstínech šedé však nedokázala zachytit nebarevnost umdlévajícího socialismu. Barva jí pak už zůstala. Svůj podíl na tom měly jistě i publikace jako New Colour Photography nebo dílo Williama Egglestona, s nimiž se v té době seznamovala.

 

Soubor Rokytník otvírá také celou výstavu, jež dále pokračuje v chronologickém sledu. Hned zde cítíme klidnou, tichou přítomnost Hanzlové. Spolu s ní se díváme na subjekty, které nahlíží prostě a přímočaře, avšak s nehraným zájmem a vcítěním. „Prostě tam je, doprovází situaci, působí přitom téměř jako důvěrnice, jako společnice po cestě svých „subjektů“.“ Hanzlové pohled je soustředěný a hluboký, ohledává podstatu a skutečnosti, o nichž se mluví potichu – nikoliv křičí nebo vzrušeně debatuje. Její fotografie nejsou prchavými momentkami, ale jakýmisi otisky věčnosti, které mají přetrvat.

 

Podstatnou částí tvorby Hanzlové je portrét. Ve větší či menší míře jej najdeme téměř v každém souboru, dominantní je pak v cyklech Female, There is something I don´t know či Brixton. „Mě portréty prostě fascinují. Jsou i komunikací. Je to zájem, napojení se na svět, s důvěrou, potýkat se i s nejistotou, cesta do neznáma i zrcadlo… snažím se převést kousek viděné esence do obrazu v dnešní době, která jednou také bude patřit k dějinám,“ říká v rozhovoru se Zdeňkem Felixem. Nejen vertikální formát snímků ponouká diváka vnímat veškeré fotografie autorky jako portréty svého druhu. Ostatně takto tvorbu Hanzlové interpretovala už španělská kurátorka Isabel Tejeda v katalogu k její výstavě v Madridu. Jakoby Hanzlová všechny své subjekty pojímala jako individua, živoucí bytosti i v případě, že jde například o květiny nebo živel vody. Se vším vede dialog a všemu přisuzuje bytostnou identitu. Vše tiše a vnímavě pozoruje.

 

Z jednotlivých snímků i z celkového pohledu na postupně řazenou třicetiletou tvorbu Jitky Hanzlové lze odečíst její snahu objevit esenci – místa, člověka, přírody, snad i existence jako takové. V Rokytníku (1990–1994) portrétuje malý svět vesnice zachycený v rozlomené době a jejích vzpomínkách. Ze svých cest do zahraničí vytváří jakési panoramatické podobenky míst, která navštívila (soubory Tonga, Brixton či Cotton Rose). V souborech Bewohner (1994–1996) a Hier (1998–2010) hovoří o odtažitosti a geometrické uspořádanosti krajiny města a způsobech, jak v nich objevit život (i sama pro sebe). Prostřednictvím cyklu Female (1997–2000) dokáže vyprávět o esenci ženství v jejích mnoha variacích a obměnách. Odhalí tajemství lesa a koně v souborech Forest (2000–2012) a Horse (2007–2014). Pátrá v hlubinách pohledů, aby ukázala, že něco neskonale magického se skrývá i v obyčejných a obrazově mnohokrát zpracovaných námětech. V posledních třech cyklech se zdá, že se Jitka Hanzlová snaží přiblížit samotné podstatě žití (There is something I don´t know, Vanitas a Water).

 

Každý vystavený soubor dostal svou specifickou kombinaci barvy panelu a rámu obrazu. Fotografie jsou vyhotoveny ve velikosti grafického listu a většinou jednoduše rozestavěny v pravidelných rozestupech. Malý formát nás vyzývá k blízkému dialogu s obrazy, chce nám zprostředkovat intimní zážitek blízký prohlížení knihy. Pocit, který by bylo těžké navodit, pokud by se snímky rozprostřely do velkoformátových tisků. Fotografie Hanzlové se nás nesnaží ohromit, ale zvou nás, abychom společně s autorkou zakusili její prožitky a existenci vědomé tichosti.

 

Obraz za obrazem má návštěvník možnost vplouvat do tohoto tichého světa. V závěru výstavy jej pak vytrhne poslední soubor z části instalovaný na oknech budovy, na nichž jsou nalepené průhledné snímky z cyklu Water. V jistém smyslu je to ovšem symbolické zakončení. Zatímco doposud se návštěvník nořil do snímků Hanzlové, teď se její fotografie skrze prosvítající světlo přes fotografované vodní hladiny pokouší proniknout pod kůži jemu.

 

K výstavě vyšla publikace doprovázená kurátorským textem Adama Budaka, esejí Urse Stahela a rozhovorem Zdeňka Felixe s autorkou. „Ticho není prázdnota, ticho je úplnost,“ cituje Adam Budak Živou vodu spisovatelky Clarice Lispectorové úvodem své úvahy o díle Jitky Hanzlové. A sám pak navazuje: „Její tišiny jsou spojenci, zesilovače, obrazy pulzují a nadechují se, šeptají si ticho a nekonečně je zrcadlí; těmto obrazům je třeba opakovaně znovu a znovu naslouchat.“

Kniha je velmi jednoduše provedená, na tyrkysovém textilním obalu je sotva znatelný šedý titul Tišiny a na zadní straně přebalu pak jméno autorky. Tichý nápis k tiché tvorbě. Papír, na němž je uvnitř vyveden text je jemný a průsvitný, fotografie jsou natištěny na matném papíře vyšší gramáže, zdůrazňujícím jejich jemnou barevnost. Reprodukce, zpravidla na pravé straně publikace, střídají prázdné stránky. Provedení knihy jde ruku v ruce s provedením výstavy. A stejně tak ctí dosavadní umělecké vyjadřování autorky a navazuje na její zvyklosti v prezentování své tvorby. Hanzlová totiž své knihy až na výjimky nechala vázat stejným způsobem – v jednobarevném přebalu s jednoduše zapsaným titulem. Provedení knihy i provedení výstavy je stejně tak průzračné, tiché a soustředěné, jako tvorba Hanzlové. Je snad třeba něco víc?

Dagmar Husárová

 

Jitka Hanzlová: Tišiny / Silences

Národní galerie Praha, Veletržní palác, 15. 11. 2019 – 16. 2. 2020

Kurátor: Adam Budak

Instalace: Pavla Melková, Kateřina Frejlachová, Miroslav Cikán, MCA atelier

Monografii vydala: Národní galerie Praha, 2019

Texty: Adam Budak, Zdeněk Felix, Jitka Hanzlová, Urs Stahel

Grafická úprava: Adéla Svobodová

Pevná vazba, formát 27,5 × 21 cm

224 stran, česky, anglicky