Z radnice a vyhořelých domů na Staroměstském náměstí se ještě kouřilo, když je Josef Illík fotografoval. Zatímco z trosek padalo zdivo, vítali Pražané 9. května 1945 Rudou armádu, tančili v ulicích a těšili se z ukončení nacistické okupace… 

Kolikrát se jen za plameny a iluzemi Pražského povstání posléze ohlédnou?

Na průzkum následků bojů vyrazil do centra s fotoaparátem kdekdo. Dá se předpokládat, že profesionál Illík se zdravil s kolegy. Mohl potkat také nejnápadnějšího z nich, legendárního veterána Josefa Sudka. Ani ten si nenechal památnost dne ujít. Na Staroměstské náměstí dopravil těžký stativ a věkovitou kameru velkého formátu…

Čas sice zachycují fotografie i bezděky, právě Illíkovi se však míjení a minulost staly mimořádnou výzvou: ponejvíce byl přitahován prostředími, v nichž nezískaly moderní prvky vrch.

Zveřejnění Illíkových pragensií je objevem a rehabilitací zároveň. Tvůrce se prosadil především v kinematografii. Do příběhu české fotografie vstoupil na konci padesátých let 20. století knihou Praha zasněná. Dál pak fotografoval z osobního zájmu a od poloviny šedesátých let se věnoval výhradně práci kameramana.

S tím, jak dopadla jeho fotografická prvotina, se nikdy nesmířil. Lze pochopit, že nevzal za své ani polygrafické zpracování publikace, ani výřezy z leckterých záběrů. Nositel vytříbené obrazové kultury si byl jist klasicitou kompozic, jimiž vyznání rodnému městu ozvláštnil. Autorská vize ovšem nepřišla vniveč úplně.

Nechtěl-li Illík fotografie vystavovat a nabízet periodickému tisku, nemusel se řídit aktuálními požadavky socialistického realismu. Třebaže uplatňoval zájem o dokumentární charakter zobrazení, zvrat hospodářského a politického režimu vlastně neznázornil. Svůj postoj shrnul v magazínu Kino slovy převzatými do titulku interview: Syrová kamera, melancholie – to jsem já.

Na podněty italského neorealismu byl připravený znamenitě. Vybaven fotoaparátem na film středního formátu se o lidský živel zajímal docela přirozeně od začátku kariéry. Zdá se, že Illíkovy snímky obvykle vyzařují smír se sociálními jevy. Neúprosný pokrok si nicméně žádal inovaci optiky. Biografy a filmové časopisy šířily estetiku šedesátých let – minisukně, džíny, měkká roucha a účesy hippies… Pamatuji se na kouzlo, jímž očarovávaly mou dětskou duši. Zato z odstupu se nedivím, že Josef Illík od roku 1966 nefotografoval.

Dynamice euroamerické civilizace odpovídaly menší a pohotovější kinofilmové fotoaparáty lépe než Illíkův Rolleiflex. Jakkoli si autor uvědomoval, že technické prostředky, s nimiž pracuje, se neliší od těch, jež měl k ruce coby student Státní grafické školy ve třicátých letech, byl zvyklý odreagovávat se od proporcí stříbrného plátna komponováním do čtvercového formátu.

K nevyhnutelným údělům kameramanů patří volit stylizaci obrazu podle typů a potřeb námětů, které mají ztvárnit. Za rozhodnutím nefotografovat se vedle vytíženosti nejspíš skrývá to, co Illík změnit nemohl. Duch místa, do nějž se po první světové válce narodil, postupně ztrácel na odvěkosti. Ta se snad občas přihlásila o pozornost zbloudilým koňským povozem, pozapomenutým vývěsním štítem anebo stínem vzpomínky… Ale nepůsobily takové úkazy už jen jako přelud?

Vypadá to, že starosvětské nálady, zálibně Illíkem hledané a nacházené, vyvanuly. Vždyť lidé, kteří ho inspirovali k fotografování nejvíce, se měnili též. Válkou, transporty do nenávratna a tím, co následovalo, ustalo v českých zemích prolínání a vzájemné podněcování kultur obyvatelstva více národností… Jenže k určitým fenoménům zůstává médium fotografie slepé… Zato nezapře pronikání věcných novinek na scénu, ba do popředí: ulice a náměstí pojednou zatarasí automobily a dojmy pražských chodců ovládnou módní tvary jejich karoserií. A přece jako by měly starobylé architektury na Illíkových snímcích nakročeno do snových sfér. Vznášejí se nad dobové dění a míří do výšin nedostižně vzdálených shonu všedních dní… Alespoň na oko…

Na každý pád nám Josef Illík odkázal svědectví o fluidu Prahy na sklonku éry, v níž nástup moderních prvků ještě nestihl dozvuky staletých tradic přehlušit. Skutečnost zaměřenou objektivem sytil energií fotografovaných scén, aktérů i světelných nálad tak, aby dal najevo osobní citové pohnutky. Díky tomu se jeho pragensia nevztahují k nábřežím Vltavy, k dominantě Hradu, k vznosné vertikalitě gotiky a k přebujelosti baroku z pouhé setrvačnosti, čili mechanicky.

Vědomí neopakovatelnosti motivů, autorem nutkavě zvěčňovaných, posiluje rovněž doba, jež od osvitů negativů uplynula.
Stejně jako jiná pragensia tíhnou Illíkovy imprese k nadčasovosti. Kniha obrací vykreslení pomíjivosti a nevratnosti ve výzvu k pomyslné výpravě do minulosti, kdy balíky doručovalo vozatajstvo, na periferii postávaly maringotky stěhovavých spoluobčanů a s dvojřadem barokních světců se na gotickém mostě míjely automobily…

Josef Moucha
Zdroj: Kuta, Lukáš (ed.): Josef Illík Praha 1945–1958. Praha: Argo, 2018, s. 156–159.