Alena Šourková, rozená Hásková (ročník 1928), poskytla fotografovi Oldřichu Malachtovi několik krabic svých negativů. Dala mu tím příležitost k pozoruhodnému objevu. Student Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě vlastně netušil, co najde. Procházel tisíce dochovaných snímků a skenoval… Bakalářskou práci Alena Šourková, fotografka, šéfredaktorka pak obhájil v roce 2016.

Název výstavy: Alena Šourková / Poezie všedního dne / Fotografie z 50. a 60. let 20. století

Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava, 10. 4. – 14. 5. 2019

Autorka fotografií: Alena Šourková

Kurátor: Oldřich Malachta

Při psaní vycházel z rozhovorů s protagonistkou a s pamětníky. Postupně zjišťoval, nakolik poznamenalo dospívání titulní postavy válečné internování rodičů nacisty; ovlivnilo i její rozhodnutí stát se fotografkou a dokončit tedy okupací přerušené všeobecné vzdělávání specializací na Státní grafické škole.

Malachta přiblížil Šourkovou čtenářům mimo jiné coby elegantní ženu schopnou pracovat s těžkým vybavením: na jedné z četných ilustrací ji ukázal při pořizování zpravodajského snímku v postavení profesní výjimky v hustých řadách kolegů. Přidaným efektem je odpověď na otázku, proč bývalo tolik starších záběrů vedených z podhledu. Šlo o vliv konstrukce dvouokých zrcadlovek, kdy fotografující komponovali obraz na matnici pohledem do šachty shora.

Sotva si však Šourková vytvořila k životopisci vztah, prodělala mozkovou příhodu. V jejím novém útočišti, v Domově sociální péče na pražském Hagiboru, uspořádal Malachta vůbec první výstavu Aleny Šourkové. Nyní představil záběry z 50. a 60. let minulého století veřejnosti. Průřez vedl žánry spíše nostalgického rázu: portréty známých osobností, náměty z městského a vesnického prostředí, postřehy ze života dětí. Motivy momentek pojila takzvaná poezie všedního dne, vlastní ovšem nejen Aleně Šourkové. Platí za ladění charakteristické pro fotopublicistiku období, které vystřídalo strnulost stalinistické éry.

Šourková zapadla mezi dlouho přehlížené tvůrce. Vždyť její snímky zůstávaly uzavřeny na stránkách zaprášených ročníků časopisů Květy (do roku 1956) a Vlasta (1956–1965); byly tudíž postupně zapomenuty. A to je škoda, neboť Šourková patří mezi hlavní představitelky humanistické reportážní fotografie v Čechách – společně s Dagmar Hochovou, Danielou Sýkorovou, Marií Šechtlovou, Libuší Kyndrovou a Miladou Einhornovou…

Díky Šourkové získávaly v tisku více plochy reprodukce. Obrazovou škálu Vlasty inovovala i zavedením fotosoutěží a prosazením medailonů tuzemských a zahraničních fotografek či fotografů. V pozici reportérky obou jmenovaných týdeníků snášela po více než patnáct let stres časopiseckých uzávěrek, neboli termínovaných a zároveň politizovaných nároků. Uprostřed 60. let využila nabídky vedení nakladatelství Orbis řídit Československou fotografii. Právě v roli šéfredaktorky specializovaného měsíčníku, kterou však zastávala pouze do jara 1972, se promítla do trvalejšího povědomí fotografické obce.

Kurátor charakterizoval Alenu Šourkovou v jednoduchém průvodním leporelu k výstavě jako autorku humanistických zájmů, ovlivněnou především americkým kolegou Edwardem Steichenem a náladou jeho katalogu k slavné putovní přehlídce Lidská rodina. Rozhodně vystihl její odkaz trefně. V úsilí vrátit přínos Aleny Šourkové na kulturní scénu Malachta neustává; výzkum prohlubuje monografickou prací magisterskou. Na rozdíl od letošní komorní výstavy tisků variabilních formátů má obsahovat rovněž úzkostný fotografický dokument z tryzny za prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda v centru hlavního města.

Josef Moucha

Zdroj: Historická fotografie. Sborník pro prezentaci historické fotografie. Praha: Národní archiv, 2019, s. 70–72.