Velká retrospektiva díla Vladimíra Židlického je k vidění v bratislavské Danubianě, galerii uprostřed Dunaje, na vodním díle Čunovo. A to od 2. 11. 2019, kdy proběhla slavnostní vernisáž v rámci 29. ročníku festivalu Mesiac fotografie, až do 19. 1. 2020. Retrospektiva mapuje období Židlického tvorby v letech 1968 – 2019, tedy přes půl století jeho aktivní tvorby. Autor vystavuje celkem 213 svých děl.

Vernisáž, které se zúčastnilo nejen mnoho známých osobností ze světa české a slovenské fotografie, ale i ze zahraničí, uvedl ředitel festivalu Mesiac fotografie, profesor Václav Macek. Kurátorem výstavy je Josef Moucha z Institutu tvůrčí fotografie v Opavě a Miroslav Ambroz, brněnský historik umění. Umělec rozdělil retrospektivu do několika částí, podle toho, jaké techniky fotografie pro vyjádření svého záměru zvolil. Mezi ně patří bromostříbrné zvětšeniny, ferotypie, ambrotypie, kombinované techniky i barevné pozitivy.

 

Čím je vlastně Židlický tak známý a tak jedinečný? 

Jeho abstraktní kompozice směřují k dramatickým scénám s nahými postavami, které – odhmotněné – plují ve svém vlastním časoprostoru. Fotografie jsou umocněné tónováním, rytím, škrábáním a poškozováním částí negativů. Mocným nástrojem autora je světlo. Tvůrce vytahuje z rukávu řadu dramatických situací, u nichž divákovi dochází, že mu na zdánlivě neexponovaných postavách opravdu záleží. A přes veškeré tvůrčí inovace a experimenty umělec nakonec vzdává hold historickým fotografickým disciplínám, do kterých vrství své výtvarné a vizuální nápady.

 

Židlický, rodák z Hodonína, začínal v 60. letech jako abstraktní malíř, nakonec však vystudoval katedru fotografie FAMU pod vedením profesora Jána Šmoka. Počínaje Milotou Havránkovou, Židlický je jedním z umělců, který od 70. let porušuje negativ a přidává fotografii nový rukopis.

 

Vladimír Židlický o své tvorbě přímo v instalaci výstavy uvádí: „Potřeba manuálních zásahů do fotografie je pravděpodobně daná mojí malířskou minulostí. Když jsem kdysi v druhé půlce šedesátých let minulého století udělal půjčeným fotoaparátem svou první fotografii (byl to pokus o portrét mé tehdejší lásky), doslova mě ohromila pregnantnost vzniklého obrazu, ale i přesto jsem měl pocit – ano, je to celkem vydařený portrét, ale co dál? Fotografie, tak, jak jsem ji chtěl intuitivně vnímat, přece nemůže být bez mých dalších zásahů hotová… Jakoby nevyjadřovala úplnou pravdu.“

 

Za povšimnutí stojí Židlického reinterpretace leteckých fotografií z první světové války. Autor zde oslavuje letce této doby. Samotná letadla vypadají na první pohled ilustrativně a naprosto jednoduše, ale ocitnutí se ve vzduchu nahoře mezi oblaky je až palčivě reálné. Žádný záběr není úplně statický. Vzduch a vítr v plachtách, neklidná obloha, zosobněný pocit. Poetický a dramatický zároveň. Autor glosuje: „Soubor reinterpretace původních leteckých fotografií z 1. světové války jsem vytvořil na památku mého dědy, který v této vojně jako záložní důstojník rakousko-uherské armády padl. Hrou osudu jsme s bratrem jako malí kluci našli na půdě mezi starými fotografiemi několika originálních kontaktních fotografií (formát 6 × 4,5 až 6 × 9 cm). Na tyto fotografie jsem si téměř šedesát let nevzpomněl a náhodně jsem na ně opět narazil až v roce 2007, když jsem už dokázal plně vnímat jejich autentičnost a emocionální sílu. Na základě těchto fotografií, i dalších z toho období, které se mi postupem času podařilo shromáždit, jsem se pokusil vytvořit novodobými prostředky novou realitu, která by tehdejší realitu reinterpretovala do nové fiktivní podoby. Velikost tohoto zážitku mě ohromila a byla hnací silou mého projektu.“

 

S barvou začal Židlický experimentovat v posledních dvou dekádách své tvorby. Sám vysvětluje: „Barvu začnete najednou dělat a najednou ji dělat musíte: jdete za tím a zkoumáte další výrazové prostředky, které rozšiřují možnosti. Barva vás pohltí. Negativy překrývám, maluji do nich štětcem, zanechávám ryté stopy, přenáším je do inverze, používám opakovaný osvit a jakékoliv další, často dost extrémní postupy.“

Umělec ve svých barevných tiscích většinou opět vzdává hold ženám a ženskému tělu, ovšem ne tak, jako v počátcích svého tvůrčího období. Vytrácí se z nich nádech dříve typického mystéria komplikovanosti, vybízejícího k hledání pochopení. Zůstává líbivá dramatičnost, umocněná barvou. Nicméně své příznivce si nacházejí, zejména v zemích vycházejícího slunce, v Asii. Některé fotografie dokonce zachycují asijské modelky – velkou roli zde hraje červená barva.

 

Výstava je skutečně velkolepou a důstojnou podívanou. Obzvláště působivě vyznívá v tak rozlehlém a čistém dvoupatrovém prostoru, jakým muzeum Danubiana je. Když si dovolíte věnovat této události celý den, uvidíte propojení s exteriérem vodní plochy během změn denního světla; toto působení je ohromné. Postupný nástup tmy, zvláště za zimního období, umožní divákovi proniknout do Židlického světa snad ještě lépe než během dne. Takové setkání je komornější. Divák fotografie lépe procítí a možná se v některých i najde.

Autor vyniká precizním zpracováním samotných svých děl. K tomuto se Židlický sám přiznává a mimo jiné i toto ho právem řadí mezi umělce světového formátu.

 

Josef Moucha, kurátor retrospektivy, k výstavě dodává: „Vladimír Židlický po dlouhých desetiletích nadvlády přímého převodu negativu na pozitiv rozvinul různé metody úniků z popisnosti, obvyklé v žánrech aktu i krajinářství. Bez toho, aby se vzdával ozvěn svých abstrahujících malířských východisek, těží od 70. let stejně z naturalističnosti média fotografie. Jím podepsaná díla se potom prosazují vlastnostmi ztvárnění, stejně jako naléhavostí námětu. Proto se Židlického práce nepropadává do dekorativních poloh. Pozorovatele spíš znepokojují.“

 

Závěrem

Výtvarně zpracovaná fotografie s osobitým rukopisem, poznávací znamení autora, vyjadřující naléhavé a dramatické emoce, je přínosně stráveným časem, který návštěvníka obohatí a v mysli mu zanechá neklid a intenzitu Židlického vnímání ženského těla. Dokazuje, že ačkoliv snímky mohou být i padesát let staré, svým výtvarným zpracováním potvrzují svou nadčasovost.

 

Patrně nejsilnějším zážitkem výstavy jsou fotografie z raného období tvorby. Umělec se k němu přibližuje svými leteckými fotografiemi, kdy se dokázal oprostit od tématu aktu. Naopak zklamáním mohou být některé barevné tisky z novějšího období, kde autor příliš nedává prostor divákovi k zapojení fantazie a na první pohled poměrně přímočaře odkrývá svůj záměr.

Odchod z výstavy je přenosem zpět do skutečného světa. Fotografie ve své podnětnosti vybízí k tomu, aby si v každé z nich jednotliví návštěvníci prožili svou vlastní zkušenost. Výstava tak reflektuje nejen dílo Vladimíra Židlického, ale i představivost každého z nás.

Martina Koubková