Samota a osamění patří k výrazným charakteristikám současné společnosti a postihuje její jedince bez ohledu na generační příslušnost. Pocit osamění se stal epidemií naší doby. V případě subkultury single už nejde jen o pár podivínů na okraji společnosti.

„Snad nikdy dříve nežil člověk tak rychle, nevyužíval 

v takovém měřítku komunikační technologie,

neměl tolik sociálních kontaktů, ale zároveň se necítil tak osaměle 

i uprostřed masy ostatních lidí. Zároveň se nikdy dříve tolik nesnažil 

z životního a pracovního kolotoče uniknout do samoty.“ 

 

Jakub Hučín – člen Společnosti pro logoterapii a existenciální analýzu

 

Samota a osamění patří k výrazným charakteristikám současné společnosti a postihuje její jedince bez ohledu na generační příslušnost. Pocit osamění se stal epidemií naší doby. V případě subkultury single už nejde jen o pár podivínů na okraji společnosti. Takový životní styl je zjevně z mnoha důvodů lákavý, ale část společnosti je do této situace vržena nedobrovolně. V Česku žilo roce 2015 formou single 54 % mužů a 33 % žen ve věku 25–29 let. Současná společnost se již neopírá o generacemi budované vazby a vztahy mezi lidmi. Tradičně sdílený systém sociálních relací koroduje cíleným zpochybňováním „starého světa“ ve jménu neomezené individuální svobody a adorováním všech alternativních životních stylů. Každý člověk si buduje vlastní identitu a integritu na základě osobních prožitků a zkušeností a ve světě chaosu a radikálních změn si bolestně uvědomuje své osamocení.

To, co kdysi ve svých dílech předvídali existencialističtí filozofové a současně aplikovali ve svých dílech spisovatelé (Sartre, Camus), malíři (Hopper, Munch), filmaři (Antonioni, Bergman) dnes autenticky prožívá nezanedbatelná část postmoderní společnosti. Stav osamělosti, který zachvátil současnou západní kulturu, je v celé naší historii něčím naprosto novým. A protože se jedná o emocionální problém, předpokladem k jeho porozumění je empatický vhled. K pochopení daného fenoménu bychom měli umět naslouchat lidem, kteří stav osamění a samoty žijí a jsou ochotni o něm mluvit formou umělecké výpovědi. Teoretik Tomáš Pospěch v souvislosti s vizuálním zobrazováním osamění jedince ve velkoměstě v díle fotografa Vladimíra Birguse uvádí: „Zdá se, že Birgusovým velkým tématem, k němuž vlastně spějí všechny jeho imaginační a vyjadřovací schopnosti, je lidské vykořenění a osamění, které působí nejcitelněji právě ve velkoměstském prostředí. Odhaluje starou pravdu, že náhodné setkávání a míjení ještě neznamená pospolitost. Zároveň však nastoluje otázku, zda lidé, žijící takovýmto způsobem po několik generací, vlastně po této pospolitosti a sblížení touží, zda je potřebují, a zejména, jsou-li jich vůbec schopni.“ Na druhé straně prožitek samoty není nutně vázaný na fyzické podmínky nepřítomnosti druhých lidí. Člověk může být sám i v autobuse, v místnosti plné lidí či uprostřed přírody. Jedná se spíše o stav duše, pro který je charakteristický intenzivní prožitek sebe sama a svých hodnot. Být single znamená být sám, ale nikoliv osamělý.

 „Rozsáhlý soubor fotografií zobrazuje skutečný stav 

a můj reálný život. I když některé fotografie inscenuji, 

pravdivě ilustrují to, co prožívám, co cítím.“

 

Miroslav Zeman, autor fotografického projektu Single, je vysokoškolským pedagogem, odborníkem na IT technologie a současně studentem závěrečného ročníku magisterského studia na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Autor nám umožňuje prostřednictvím svého fotografického deníku nahlédnout do života single. Vyznění jeho souboru se téměř shoduje se zažitým obrazem reprezentanta této subkultury. Miroslav Zeman žije v současnosti sám v malé vesnici na úpatí Jeseníků, ale s rodiči, kteří zůstali v Ostravě, jej stále spojuje velmi silná vazba. Již řadu let rekonstruuje ve volném čase svůj dům a jeho okolí a s největší pravděpodobností bude v tomto koníčku dlouho pokračovat. „Projekt Single začal vznikat začátkem roku 2013, kdy jsem začal dokumentovat změnu mého životního stylu, proměnu hodnot a priorit. Zásadním impulzem k zahájení projektu byla především změna mého bydliště. Z Ostravy jsem se přestěhoval do Opavy a později do úplně jiného kulturního a přírodního prostředí podhorské vesnice Heřmanovic. Fotografie vznikají tak, že fotoaparát na stativu ovládám samospouští přes dálkové ovládání. Zachycuji sama sebe v každodenních situacích v mém přirozeném prostředí. Je to pro mě forma sebepozorování.“ Autoprezentace není jediným zdrojem vizuálních informací. Jsou umělci, kteří dokumentují život samotářů formou reportáže nebo sociálního dokumentu. Jako příklad můžeme uvést práci fotografa Jana Šibíka, který svými snímky ilustroval příběhy šumavských samotářů v knize Raději zešílet v divočině spisovatele Aleše Palána.

 

„Projekt je dnes nedílnou součástí mého života. 

Beru to jako svůj osobní deník a zpověď.“

 

Fotografický projekt Miroslava Zemana je pozoruhodný z několika hledisek. Jedná se o dlouhodobé mapování vlastní životní situace a jejich proměn. Jde o introspektivní pohled do světa člověka, který prožívá klady i zápory dobrovolné samoty a částečně nuceného osamění. Není zřejmé, zda při prohlížení fotografických obrazů divák interpretuje a prožívá stejné emoce jako autor. Fotografický cyklus Miroslava Zemana je vlastně intimní zpovědí, neostýchá se informovat veřejnost o prožívaném spektru subjektivních pocitů, stavů a nálad. „Můj způsob fotografování nebyl vědomě nikým ovlivněn, ale je pravdou, že jsem na výstavách viděl mnoho deníků ze života lidí, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Můj život se mění a tak mám stále potřebu zachycovat nové události. I když jsem single, můj život není monotónní. Fotografuji tak, jak to cítím, fotografuji to, co chci zachytit, bez ohledu na to, zda bude obsah pochopen diváky. Fotografuji nejen sebe, ale snažím se dokumentovat i prostředí, kde zrovna přebývám, nebo drobnosti, ze kterých mám radost. Autor fotografuje sám sebe s vědomím, že nemá smysl nalhávat sám sobě.  Tento projekt slouží především samotnému autorovi pro vlastní reflexi.

Miroslav Zeman se průběžně řadu let fotografuje v přirozeném prostředí a v poslední době také ve veřejném prostoru, který umožňuje představit jeho relaci s lidmi. Zobrazená krajina, detaily, zátiší mají stejnou výpovědní hodnotu jako sugestivní autoportréty. Autor komponuje pečlivě každý záběr jako kulisu v divadle. Malíř Giorgio de Chirico vystihl podstatu metafyzických zátiší, která hraje roli i v Zemanových fotografiích: „Všechna hluboká umělecká díla mají v sobě dvojí osamocenost, jednu, kterou můžeme nazvat plastickou osamoceností, kontemplativní krásou, vytvořenou géniem konstrukce a spojováním forem, druhá má znaky osamocenosti zcela metafyzické a pro její chápání je apriorně vyloučena jakákoliv možnost vizuální nebo psychické přípravy". Některé fotografie jsou mnohoznačné a odkazují na divákovu zkušenost. Nejednoznačné vyznění snímků je způsobeno kombinací a prolínáním jemných odstínů smutku, humoru, absurdity, soucitu, odcizení, údivu. Obrazy připomínají sekvence filmu zatavené do konzervy okamžiku. Při pozorném prohlížení se před divákem rozvíjí mikropříběh, který ve své absurdní a úsměvné poloze často odkazuje ke klasikům českého filmu 60. let. Jako například autoportréty při koupání v přehradě nebo relaxace v lese.

 

„Být single, znamená pro mě být v pohodě, 

neřešit žádné problémy

a pokud možno se jim vyhýbat“

 

Na jedné straně získáváme pocit, že se autor ve své samotě zabydlel, na druhé straně vytrhuje diváky z proklamované harmonie znepokojivými obrazy s tlumenou melancholií a smutkem. V některých fotografických zátiších zřetelně slyšíme disharmonické tóny tísně a osamění. Například snímek zachycující prožitek atmosféry vánočních svátků vyvolává u diváka stavy soucitu a nutkání pozvat osamělce z fotografie zakletého mezi počítačem a rozsvíceným stromkem k sobě domů. To je moment, ve kterém nelze nalézt ani chabou emocionální oporu u blikající televize. „Není nic tajemnějšího než televize, která běží v prázdné místnosti; je to ještě podivnější než člověk, který mluví sám se sebou, anebo žena, která sní nad svými hrnci.“ Takto uvažuje filozof Jean Baudrillard o významu televize jako společníka v osamění. Zemanův soubor je pro diváka komunikativní také tím, že evokuje řadu důvěrně známých emocionálních a existenciálních prožitků. Například ze snímku, na kterém je nemocný autor zachycen v posteli, apaticky sleduje svatbu v televizi, na stole sklad léků, vyzařuje téměř hmatatelná absence doteku, tepla, přívětivého slova a vůbec přítomnosti další lidské bytosti.

 

Samota je vzácný fenomén, kterého si člověk díky sociálním médiím a komunikačním prostředkům příliš neužije. Situaci být sám se sebou, vnímá většina lidí jako ohrožující a člověka obvykle napadnou spíše negativní asociace – osamocenost, opuštěnost, ohrožení, nejistota, nuda. „Jako pedagog jsem v intenzivním kontaktu se studenty a kolegy. Samozřejmě mi někteří dávají najevo, že jsem sám, ale já už to neřeším, přizpůsobil jsem se. Potřebu sociálních kontaktů naplňuji ve chvílích, kdy jsem v práci nebo mimo svůj dům.“

Samota ovšem není jen absence druhých, ale je to zejména setkání se sebou a se svým prožíváním. Samota je jednou ze základních podmínek pro to, aby se člověk mohl setkat s hlubinami své duše. Projekt Miroslava Zemana nám klade znepokojivou otázku: „Kdy jsme vlastně sami?“ Nastoluje nám možnosti zklidnění a vědomého vedení vlastního života. Zemanovy fotografické obrazy se při kladení otázek opírají o univerzální ikonické vykřičníky – například recyklovaný pohled z okna do neurčité krajiny, člověk zakotvený v krajině, obrácený zády k divákovi. Tyto náměty známe z obrazů, fotografií, nebo filmů řady umělců. Zmíněný motiv symbolizuje stav usebrání mysli vedoucí ke spiritualitě.

 

„Po pracovním vytížení je pro mě úžasné

přijet do klidné a tiché vesničky

a užívat si klid.“

 

Miroslav Zeman je sice obklopen lidmi, ale zvolil si samotu. Toto rozhodnutí má možná kořeny v předchozí životní etapě, v dětství a dospívání. „V mladém věku jsem si užíval naplno společenského života v Ostravě, každý víkend jsme chodili na koncerty, do klubu nebo jen tak do hospody.  S kamarády jsme jezdili na společné výlety a dovolené. Časem jsem ale zjistil, že mi stále více vyhovuje být sám. Byl jsem přesycen společností.“ Každý člověk má potřebu samoty trochu jinou. Hledání vlastního bezpečného komfortního prostoru se stalo pro Miroslava Zemana prioritou před nejistotou vztahů a bolesti ze zklamání. Jeho cílem je držet lidi v patřičné vzdálenosti, protože riziko blízkého vztahu s duševní investicí způsobuje výpadky paměti a nemůžeme si pak vzpomenout, kdo vlastně jsme. Tak popisuje jedno z nebezpečí pevného vztahu socioložka Bella DePaulo. „Když mám potřebu komunikace s ostatními, zajdu si na kulečník nebo do místní hospůdky, nebo za mým sousedem, u kterého si v klidu popijeme a pohovoříme. Jsou ale okamžiky, kdy kolem mě procházejí nějací lidé a já mám chuť se s nimi někdy zastavit na kus řeči, ale většinou si jich nevšímám a nechám je projít, abych měl svůj klid.“ Nemít partnera se dříve považovalo za projev vlastní nezajímavosti, dnes je však svoboda v kurzu. 

Nezanedbatelným nebezpečím pro singles se může paradoxně stát neohraničený čas, který mohou libovolně strávit. Nemají povinnost se komukoliv věnovat, a proto musí svůj čas smysluplně vyplnit. „ Dnes jsem vyrovnaný a klidný, protože už vím, že mým životním posláním a naplněním se stal můj dům, zahrada a stromy, které neustále vysazuji.“ Svobodní lidé, které Miroslav Zeman svým životem i fotografickou tvorbou reprezentuje, lépe vnímají sami sebe, ať už jde o hlubší osobnostní rysy (hodnoty) nebo o „povrchnější“ věci například záliby. Svobodní lidé s jasně strukturovaným denním programem mají větší dispozice odvrátit mentální onemocnění a jsou celkově konzistentnější.

 

„Když je člověk nemocný, potřebuje péči,

ale péče by neměla být přehnaná,

aby nenarušila mé soukromí.“

 

Z některých fotografií Miroslava Zemana cítíme vyrovnanost, přijetí jeho sociální situace, dokonce jakousi radost ze samoty, která poskytuje svobodu. Existují lidé, kteří si prostě přejí žít sami, nebo chtějí navazovat jen vztahy, ze kterých je možné kdykoliv odejít. Samota je obranný mechanismus před emočním týráním. Někteří potřebují partnera a děti z důvodu, že „tak žijí všichni“. Miroslav Zeman si sám určuje řád a smysl svého života, jeho náplň, program, priority. Určitě jsou situace, kdy je pro něj obtížné být sám, ale převládá touha rozhodovat svobodně o svém životě bez zásahů zvenčí. „Být single přináší samozřejmě i negativa, zvláště, když je člověk nemocný a potřebuje zajistit potraviny a léky“ Být single rozhodně neznamená být osamělý a usilovně někoho hledat. Singles se dobrovolně a vědomě rozhodli pro svůj životní styl. „Při představě, že mě fotografuje někdo jiný, se nemohu zbavit pocitu, že si o mně vytvoří určitou představu, která nemusí stoprocentně odrážet skutečnost a snímky pak mohou být zkreslené. Také se může stát, že fotograf bude se mnou manipulovat a nutit mě do určitých nepřirozených póz. Za svými fotografiemi si stojím, ale jsem si vědom, že i já mohu do jednotlivých záběrů promítat své sny a představy, ale to také vypovídá o konkrétním člověku. Při prohlížení fotografií cítím, že je to vlastně deník, který koriguje změny v mém životě. Na jeho základě vedu vnitřní dialog sám se sebou.“ Miroslav Zeman nás prostřednictvím projektu provází svým životem a nechává plně na našem rozhodnutí, jak přijmeme vyprávění o uspořádání jeho vnitřního světa, který si zvolil, který jej naplňuje a za který také nese osobní odpovědnost. Dosavadní fotografická tvorba Miroslava Zemana i jeho osobní život jsou důležitým příspěvkem ke společensky aktuálnímu tématu osamění a zároveň k němu přidává pozitivní alternativu.

 

Jiří Siostrzonek

 

Fotografie: Miroslav Zeman