Mnoho lidí bere fotografii jako čistý obtisk reality, zachycení skutečného momentu, který se alespoň trochu dotýká pravdy. Fotografie však dokáže autorovi poskytnout velké možnosti umělecké licence a také volnost k abstrakci reality.

„Fotografovat znamená přivlastňovat si fotografované. Jde o zasazení sebe sama do určitého vztahu ke světu, který je pociťován jako vědění – a tím pádem i jako moc“, píše Sontagová ve svých esejích O fotografii. V této myšlence staví na stejnou úroveň vidění a vědění. Uznává, že fotografie může mít nekonečně mnoho podob. Ať už slouží nejrůznorodějším zájmům a sleduje různé cíle.

Budeme-li vycházet z foucaultovského předpokladu, že reálná skutečnost je zárodkem pro vytvoření fotografie, otevírá se otázka, jak substantní tato skutečnost musí být. To, co je fotografované, musí nějakým způsobem existovat. V jakém rozsahu to však musí být hmatatelné?

Fotografie může vznikat ať už na bázi abstraktní idee až po dokumentární zobrazování světa. Jak rozdílné embryo skutečnosti je potřeba pro vytvoření smysluplné fotografie, ukazuje výstava studentů Institutu tvůrčí fotografie, která se koná v Národní technické knihovně pod názvem Znejistění paměti. Expozice celkem zahrnuje 25 autorů, přičemž prezentuje nejrůznější pohledy od sérií prezentujících dokumentární vidění světa přes umělecká zpracování abstraktních idejí až po jejich dokonalou parodii.

Tato mnohotvárnost reflektuje myšlenku Sontagové o zasazování sebe sama a určování vztahu ke světu. Výstava ukazuje individuální pohledy a představuje jak vyprofilované fotografy z instituce, kteří se jsou vidět na výstavách častěji, tak i studenty z nižších ročníků, kteří se na skupinových expozicích ještě neobjevili.

Vzhledem k tomu, že vystavovaná díla jsou rozmanitá, radikálně se liší i způsoby jejich reprezentace. Lze zde najít vše od velkoformátových tisků, přes videa nebo konvenční fotografie v rámech, stejně jako fotografie nalepené na zdi. Mezi nejzajímvější formy exhibice patří tisky fotografií na polštáře. Zážitek z výstavy umocňují také prostory NTK, jejíž moderní architektura a dvoupatrový prostor umožňují jednotlivé expozice „prožít“.

Mezi tradičnější dokumentární formy na výstavě se zařazuje soubor Lenky Grabicové, která ve své sérii Kandidáti zkoumala situaci v českém sokolnictví. Ve svém souboru mluví o této aktivitě jako o druhu umění a zobrazuje vztah člověka a dravce, jehož tradice sahá nazpět 4000 let. V rámci její série nechybějí větší reportážní tisky z míst, kde se sokoli chovají, stejně jako doplnění atmosfericky nasvícených minimalistických fotografií masek sokolů.

V podobném dokumentárním duchu se nese také soubor Svatopluka Klesnila, který se zabýval historií Veveří a pro svou tvorbu využil jak staré historické dokumenty, tak mystické portréty lidí, jež s touto oblastí byli v minulosti spjati. Soubor přináší na povrch smutnou historii Veveří a přinutí diváky nad kontemplací o tamní historii.

Méně konvenční zpracování společenských témat přivádí Ivetta Gintowt-Paprocka, která s nadhledem komentuje téma o sběhlém vrahovi, který v roce 1966 terorizoval město Krakova. Na autorských fotografiích do jisté míry glosuje iracionální chování vystrašených krakovských obyvatel, kteří si pod vlivem strachu z konfrontace s šílencem našívali pod oblečení ocelové pláty nebo jiné předměty. Retro stylizované fotografie lidí, kteří si svá těla chrání poklicemi od hrnců, polštářemi nebo kuchyňskými prkny tak nepůsobí pouze jako výpověď o historii Krakova, ale zároveň dávají popud k zamyšelení nad iracionalitou lidského strachu a způsoby jak řešit psychicky náročné situace.

Na výstavě se objevují také pod záštitou ITF častěji exponovaní autoři, například Rafal Milach. Stejně jako v minulosti se i tento soubor zabývá oblastní tématikou bývalého sovětského svazu a tamními socio-kulturními jevy. Jeho soubor je bezpochyby jeden z nejnápaditějších a zároveň politicky nejvíce aktivistických. Pod názvem The Winners zobrazuje výherce celostátních a regionálních soutěží podporovanými běloruskými úřady. Vzniká tak místy až směšný obraz o sebezamilovanosti tamních autorit, které se neostýchají ocenit nejkrásnější dívku ve městě, stejně jako nejlépe udržované kancelářské prostory. Na jeho fotografiích nechybí nejlepší průvodčí ani nejhezčí pár. Ostře svícena křiklavá vizualita podporuje pocit nerovnosti a dokáže tak parodovat smutnou situaci ve zkorumpované politické sféře, jež si znaží udržet náklonost veřejnosti.

Při vstupu do galerie zaujmou také fotografie Jiřího Straky, který v souboru Scenes reflektuje postavení společnosti v záři filmových reflektorů. Fotografie vznikají na veřejných prostranstvích, ve kterých autor nechal vzniknout filmové prostory pomocí techniky nasvicování, ve kterém volně procházejí chodci na ulici. Vzniká tak výpoveď o lidech kteří nereagují na markantní zásahy v jejich stereotypních cestách stejně jako úvahy o roli vykonstruovaných filmových obrazů v lidském životě a konfrontace reálného světa s vyumělkovaným filmovým.

Výstava probíhající v prostorách NTK lze popsat slovem směsice. Směsice dojmů, pohledů a názorů, ne však směsice ve špatném smyslu. Lze zde najít cokoliv, od objektivních dokumentů přes introspektivní výpovědi o duševním stavu autora k abstraktním výpovědím o barvě.

Na výstavě je také několik souborů, ve kterých může divák hledat celou škálu významů. Tyto fotografie mohou sloužit také jako introspektivní nástroj autora k vyjádření svých niterních problémů. Může v nich však být spatřován i trend v současné mladé umělecké fotografii. Na někoho mohou tyto práce působit od významu oproštěné, někdo jiný v nich však může nalézt komentáře ke zcela individuálním otázkám.

Vrátíme-li se nyní k Sontagové, která říká, že „fotoaparát nutně dělá z každého turistu ve světě druhých, a nakonec i v jeho vlastním.“ Je nutné si uvědomit, že fotoaparát umožňuje zkoumat svět ve zcela nové perspektivě a objevovat tak skutečnosti pro jiné na první pohled neviditelné. Tuto větu Sontagové lze však chápat také v opačném smyslu, kdy se divák na výstavě stává turistou ve světě plném nekonvenčních pohledů. Každý z vystavovaných souborů je nutné vnímat jako diverzifikovaný pohled na fotografii jako médium, které nereflektujie pouze okolní svět, ale také skutečnost vnitřní a abstraktní, která je u každého z autorů individuální.

 Z tohoto důvodu není možné hodnotit výstavu jako celek, ale je nutné ji vnímat jako řadu malých i větších světů, do kterých se divák může ale nemusí nechat během výstavy přenést.

 

Kateřina Sýsová

 

foto  David Macháč