Niterné reflexe duše skrze tělo a naopak, přemítání nad stereotypy a zkoumání sebe, tedy člověka a jeho zákoutí.

Letošní OFF Festival, který již osmým rokem probíhá souběžně při Měsíci fotografie v Bratislavě a představuje mladé talenty si tento rok za téma zvolil Duši a tělo. V socialistickém obchodním domě Dunaj nad nimi přemítali jak jednotlivci, tak fotografické školy, mezi nimi i Institut tvůrčí fotografie, jehož expozici sestavili přední česká portrétistka Štěpánka Stein a fotograf Ostravska Ondřej Durczak. Vítězem festivalu se stal finský umělec Eetu Linnankivi se svým souborem videí, která zkoumala stereotypní vnímání mužských citů. Tentokráte se přehlídka mladých umělců přesunula z Pisztoriho paláce do jedné z výkladních skříní socialismu v Bratislavě – Obchodního domu Dunaj z 80. let. Jeho studený dobový ráz dodal výstavě naprosto jinou atmosféru než předešlé prostory historické budovy. Výstavní místo jako takové byly jedním víceméně spojitým prostorem, který rozdělovaly skleněné příčky, panely z drátkoskla či sádrokartonové polopříčky. Diky vzájemnému vizuálnímu či prostorovému oddělení jednotlivých expozic mohl návštěvník vstoupit vždy přímo do prostoru konkrétni instalace a vnímat pouze to, co bylo bezprostředně kolem něj, což bylo vzhledem k multimediálnímu charakteru řady prací ku prospěchu věci. Celkově bylo prostorové řešení nevyvážené. Skupinové projekty fotografických škol, ať již zmíněného českého Institutu tvůrčí fotografie či skupinového projektu sedmi uměleckých škol z celého světa, dostaly stejný prostor jako jednotlivci. Jak už to tak bývá, některé instalace se s netradičním výstavním prostorem popasovaly dobře, některé hůře. Mezi ty zdařilejší instalace patřila například práce slovenského umělce Paliho Hovance Autoportrét. V kruhovém prostoru tvořeném panely z průsvitného drátkoskla Hovanec návštěvníky pozval do sebe samého, tedy představil své výstřední ego jako barevnou a až démonickou hru světel a předmětů připomínající styl známého performera Daniela Nekonečného. Sám Hovanec v místnosti zahalené dýmem seděl a umocňoval tak efekt meditativní svatyně. Svůj prostor si také uhájila srbská fotografka Mirjana Vrbaški s projektem Verše prázdnoty. V jejích velkoformátových portrétech je až hypnotizující inspirace byzantskou ikonografií. Po chvíli pozorovatel přestal vnímat obraz konkrétního člověka na fotografii a začal rozpoznávat v podstatě jakýsi univerzální obraz, který by mohl být popisem člověka jako druhu pro někoho, kdo se s ním nikdy předtím nesetkal. Poněkud méně nadpozemskou instalací byly syrové fotografické tapety Borci německého umělce Hannese Wiedmanna. Na lidské oko útočily naturalisticky laděnými snímky komunity hackerů z menších měst v USA, kteří se snaží o spojení lidského těla a umělých technologií tím, že si do těl operačně implantují nejrůznější zařízení a předměty. Jejich počínání je však často na hranici jejich vlastního zdraví. Více než fotografie zneklidňovalo návštěvníka téma samotné. Opakem k této nervy drásající zkušenosti byla vítězná instalace Fina Eetua Linnankiviho s titulem Buď jako chlap. Citlivé zpracování intimního námětu, kterým byli muži a jejich potlačované emoce a mužství, dokázalo zapůsobit nejen na mužské návštěvníky. Šest pocitově statických videoportrétů v kombinaci s proslovem portrétovaného vybočuje z tradičního pojetí fotografie a z přemýšlení o ní jako o jednoduchém čistě dvojrozměrném obraze. Video-fotografický portrét zachycuje nejen obraz člověka, ale říká daleko více i o jeho osobnosti a příběhu skrze médium hlasu. Různé důvody a různé situace vždy vedou k podobnému výsledku – normální dospělý muž je neschopen vyjádřit své emoce, být empatický, přirozeně reagovat na emoce a blízké okolí Na těžko reprodukovatelné pocity, osobní traumata i příběhy z nejbližšího okolí se zaměřila také instalace Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Svou instalaci představil v malé prosklené kóji, kam se vměstnaly práce 7 studentů. Zajímavým počinem jak formou tak obsahem byl soubor Jana Dytrycha s názvem Chybí věnující se tématu prázdného a opuštěného domu a vzpomínek z dětství. Také Tomáš Zumr zaujal zkoumáním narcisistní podstaty člověka skrze vlastnoručně vytvořené ateliérové konstrukce. Rovněž zajímavý a mírně zneklidňující soubor na téma vnitřního souboje s názvem A nebo? představila Miluše Jančová. Celkově pojetí letošní instalace ITF bylo jednodušší, minimalisticky šedě vymalovaný prostor doplňoval už jen stropní baldachýn. Malé formáty prezentovaných fotografií a občasné vyfouknutí kouře podporovalo snovou atmosféru. Jinou formu instalace zvolil již zmiňovaný společný projekt Zmatek sedmi uměleckých škol z celého světa. V částečně odděleném prostoru visely na stěnách dlouhé svislé plakáty s kolážemi většího počtu barevných fotografií a to v různých kombinacích. Prostor pak dotvářela prezentace puštěná na malé starší televizi. Instalace byla zajímavou prací s estetikou plakátu a příslušného materiálu s vhodně zvoleným obsahem, kde se prolínaly nejrůznější témata a kultury a zároveň se zde ani nezapřel charakter společné práce několika různých institucí. Třetí skupinová výstava představila práce studentů Univerzity umění a designu v Berlíně. Díla čtyř autorů oscilují mezi tematikou rekonstrukce vlastních snů, zkoumáním sebe sama, pocity nejistoty a analýzou mužnosti v západní kultuře. Celkem byl letošní OFF festival přehlídkou prací 15 jednotlivců a 3 skupinových instalací různých umělecký škol, přičemž nezbývá než doufat, že účast uměleckých škol bude v příštích ročnících větší, neboť bez pochyby nabízejí kvalitní a inspirativní obsah. Nemohu nezmínit, že vystavující by určitě uvítali delší termín pro zaslání svých prací, ten loňský byl poměrně krátký. Odbornou porotu letos opět čekal nelehký úkol vybrat vystavujicí účastníky z velkého množství přihlášených. Ředitelem festivalu je jeho zakladatel Dušan Kochol, který je mimochodem bývalý student a absolvent Institutu tvůrčí fotografie. Originální prezentace tvorby mladé nastupující generace fotografů dělá z této výstavy místo k zastavení nejen v kontextu alternativní akce k oficiálnímu Měsíci fotografie. Zároveň fakt, že vítězné dílo není tradiční fotografií, ukazuje na otevřenost pořadatelů a dává možnost těšit se na další ročníky.

Pavel Vrzala