Třiadevadesátiletého Roberta Franka charakterizuje kurátor Walter Moser jako jednoho z nejvlivnějších umělců minulého století. Zásadně podle něj proměnil disciplínu fotoreportáže, zvláště oboru, jehož námětem je pouliční ruch.

Okamžiky lidství

Galerie fotografie vídeňské Albertiny zve na 110 exponátů, reprezentujících Roberta Franka podchycením všech tvůrčích fází. Nabídka počítá s převahou nezasvěcených diváků, jimž vychází vstříc víceméně chronologicky rozmístěnými tematickými celky, opatřenými heslovitými návody k vnímání. Prohlídku otevírají nepříliš četné pozůstatky rané tvorby, pocházející ze Švýcarska, kde se Robert Frank narodil (1924) a kde se učil fotografovat v ateliérech různých firem (od roku 1941). V druhé polovině 40. let pak začíná průlomová dekáda, završená publikací Američané (1958), která autora posléze proslaví. Kurátor instaloval obě první vydání Američanů, čili francouzské i americké (1959), přičemž je tiskovým komuniké poněkud nadneseně označuje za kolébku uměleckých alb v médiu fotografie vůbec.

Po příchodu do USA (1947) se Frank zbavil formátu 6 × 6 a klasických kompozic. Retrospektiva dokládá, kam ho opuštění čtvercového rámce nasměrovalo: dynamičtější obdélník snesl méně přísnou výstavbu obrazu. Osmdesát tři černobílé reprodukce knihy Američané (s předmluvou Jacka Kerouaca) vybral ze 767 kinofilmů, tedy z více než sedmadvaceti tisíc záběrů, exponovaných mezi lety 1955 a 1957. Shrnutí Frankova průlomu je opakováno v nesčetných variacích včetně historizujícího svazku Documentary Photography nakladatelství Time-Life, kde prosazení nové éry připsal jeho Američanům s odstupem zhruba jednoho desetiletí kolektiv autorů. Střízlivou a zdánlivě nestrannou dokumentaristiku obohatil Švýcar přiznaně subjektivním uchopením motivů i vlastního fotografování. Tato a další rekapitulace vyznívají co oslavy tvůrce, s nímž mělo začít platit za důležitější svědectví o životě osobním, ba vnitřním, než sociálně kritické rysy výpovědi.

Vedlejší efekt

Zmíněná niternost podmiňuje umělecký pohled na svět pro kdekoho. A nejspíš kvůli tomu se Frankovi přisuzuje, že přivedl momentky z podceňovaných sfér objektivizující dokumentace na vyšší úroveň. Rozumějme: spolu s Henri Cartierem-Bressonem, Williamem Kleinem a dalšími protagonisty bezprostřednosti takzvaného leicastylu. Nicméně kurátor Moser vynáší jako doslova revolucionizující právě Frankův počin, personifikovaný Američany.

Čeho míní dosáhnout, sepsal Frank v žádosti o poskytnutí stipendia Guggenheimovy nadace. Předsevzal si „vytvořit autentický současný dokument, jehož vizuální působivost bude taková, že se obejde bez vysvětlování.“ Získání podpory mu dovolilo jednak cestovat napříč Spojenými státy, jednak mu umožnilo (vedle zkušeností dokumentaristy s intuitivností postřehů) uplatnit intelekt: „Mé fotografie nejsou plánovány nebo komponovány napřed a nepředpokládám, že divák bude sdílet vždy můj názor a stanovisko,“ glosoval Frank zpětně. „Nelze dělat kompromisy, ale jen málokterý fotograf akceptuje tento fakt,“ dodal. „To je asi důvod, proč máme tak málo dobrých fotografů.“

Nebezpečí směru, jejž Frank inicioval, je spjato s nástrahami formalizace. Exponáty totiž bývají v průsečících galerijního a knižního provozu pokládány za důležitější než lidé, jež humanističtí fotografové zobrazováním jejich existenčních zápasů původně podporovali.

Robert Frank se jako fotograf dlouze odmlčel kvůli své filmařské vášni. Vídeň si ovšem přehlídku jeho experimentů s vizemi v pohybu dopřála spolu s výstavou. Filmy ponechme mimo recenzní záběr, leč následující výrok alespoň naznačí souběh jeho sklonů, všestranně tíhnoucích k existenciálním podobenstvím. O třicetiminutovém titulu Pull My Daisy (1959) Robert Frank prohlásil: „Ve své době znamenal tento film odklon od všech existujících tvůrčích pravidel. Nemá příběh. Obsazení neherci, ztělesňujícími sebe samé, je víceméně reálné a spontánní. Film drží pohromadě jejich životní osudy vyprávěné Jackem Kerouacem.“

Josef Moucha

Zdroj: Fotonoviny. Bratislava: Stredoeurópsky dom fotografie – FOTOFO, 2018, č. 42, s. 17.