(Dům fotografie, Galerie hlavního města Prahy, 10. 10. 2017 – 7. 1. 2018)

Expozice je koncipována jako vhled do autorovy portrétní tvorby. Fotografické cykly přítomné na výstavě jsou v takovémto rozsahu prezentovány vůbec poprvé. Pocházejí z různých míst a různých časových období, avšak přesto mají určité společné rysy. Autor se jejich pomocí snaží dostat blíže k portrétovaným a sám prozkoumat a ukázat něco z jejich i ze svého života.

Pavel Baňka vystavuje několik hlavních kompaktních cyklů: černobílé fotografie ze 70. a 80. let 20. století, na kterých je zachycena především autorova rodina, sérii inscenovaných portrétů pořízených v 80. letech při autorově pobytech ve Spojených státech, nebo rozsáhlý soubor barevných portrétů přátel a význačných osobností českého veřejného života fotografovaný v improvizovaných ateliérech. Výstavu, jež je výrazně autorská a role kurátora Martina Mazance není příliš patrná, doplňuje několik velkoformátových tisků, které diváka zaujmou hned při vstupu do galerie.

Nejstarší vystavené fotografie ze 70. a 80. let jsou součástí cyklu Z mého života (1957–2017) a zobrazují Baňkovu rodinu a přátele na pozadí reálií normalizačního Československa. Jsou intimním vhledem do přátelských i milostných vztahů autora, což dokládá i krátké literární zachycení jeho snu, prezentované v rámci tohoto souboru. Různorodost fotografií, kdy jsou zařazeny čisté portréty, akty, ale i momentky z Baňkova života, je podpořena instalací. Fotografie nejrůznějších formátů jsou zdánlivě nahodile umístěny na jedné výstavní ploše. V tomto souboru jsou velmi patrné Baňkovy kořeny v amatérské fotografii, kterými se autor nijak netají. Zmínil je i při komentované prohlídce, kde byl jeho projev velmi civilní a prost extravagantních gest vlastních mnoha jiným umělcům. V nejednom rodinném archivu z té doby bychom zcela jistě našli snímky typově podobné některým z vystavených, některé inscenované fotografie pak mohou připomínat tvorbu brněnské skupiny Epos.

Možnost vycestovat v 80. letech do Spojených států autor využil mimo jiné k dokumentaci afroamerických teenagerů, jejichž portréty tvoří druhý velký cyklus výstavy. Výrazná kulturní odlišnost tamějšího prostředí Pavla Baňku inspirovala k vytvoření sociálního dokumentu, který nabízí vhled do této komunity prostřednictvím souboru inscenovaných portrétů. Některé z těchto fotografií evokují portrétní tvorbu Bruce Davidsona, Weegeeho nebo i Williama Kleina. Je z nich ale patrné větší zaměření se na kulturní odlišnost než u zmíněných autorů. Právě fascinace odlišným prostředím zcela ospravedlňuje vytvoření tohoto souboru, jehož námět by bylo možné z dnešního pohledu považovat již za mírné klišé.

Nejnovější část prezentované autorovy tvorby tvoří portréty, jejichž základem je soubor nazvaný Matky a dcery. Pavel Baňka jimi zobrazuje zejména své přátele a osobnosti pohybující se kolem něj. Soubor snímaný velkoformátovou kamerou je do značné míry založený na portrétovaných osobnostech, na různorodosti prostředí a jednoduchém svícení ateliérovými světly před záměrně nedbale improvizovaným pozadím; nepřináší však do fotografie významně nové nebo oživující prvky. Přesto je v České republice svojí rozsáhlostí a zpracováním ojedinělým dílem zachycujícím určitou sociální skupinu.

Portréty prezentované na výstavě Pavla Baňky jsou prosté laciných póz a gest a vyobrazují jednotlivé osoby vždy s vážným výrazem. To umožňuje divákovi ponořit se do vztahu portrétovaného s fotografem. Ať už je tento vztah dlouhodobý či trvající pouze v momentě vzniku fotografie, je možné vycítit sílu a jedinečnost chvíle, kdy byl portrét vytvořen.

Instalace výstavy je podle autorových slov záměrně provedena velmi jednoduše. Tisky jsou mnohdy uchyceny lepící páskou bez jakékoliv adjustace, což by u jiného typu fotografií mohlo působit svěže a alternativně, ke svíceným ateliérovým portrétům by se ovšem jistě našel vhodnější způsob prezentace. Dům fotografie, kde se v období od 10. 10. 2017 do 7. 1. 2018 výstava konala, nabízí vystavujícím velkorysé prostory pro jejich díla a v tomto případě by v nich bylo určitě možné vytvořit nápaditější instalaci. Zejména přísnější editace vystavených souborů, vystavení menšího počtu snímků a práce s rozmanitějšími formáty tisků by zcela jistě přispěly k celkové větší působivosti výstavy. Z hlediska pořádající instituce pak zůstává otázkou, zda tříměsíční výstavy jsou pro českou fotografickou i širokou veřejnost přínosné. Zcela jistě by bylo vhodnější v době tří měsíců, kdy výstava trvala, uvést ještě minimálně jednu další výstavu.

Text: Jan Dytrych