Menu

12/3/2018

Fabio Sgroi: Past-Euphoria Post-Europa

01–1
 

Crowdfunding je dnes běžnou platformou pro vydávání fotografických knih, a tak není divu, že se na něj obrátil i italský fotograf Fabio Sgroi, aby s jeho pomocí publikoval svou knihu Past-Euphoria Post-Europa (Přešlá Eufórie Minulá Evropa). Výběr 83 černobílých fotografií převážně z bývalého východního bloku, které Fabio posbíral během dvaadvaceti let svých cest, se ptá, zda není Evropa automaticky předurčena k selhání. Atmosféru úpadku lidských a kulturních hodnot a depresivní návraty do minulých životů předkládá autor zcela syrově a bez výčitek. V kontextu dnešních fotografických reedicí z této doby je však ojedinělý svým jazykem, který je moderní, jednoduchý a pro diváka zcela pohlcující.

Sgroi je fotograf ulice, jeho obrazové prostředky jsou však bohatší než běžné momentky. Často zařazuje například dvojexpozice, které nepůsobí strojeně, ale naopak, jakoby byly fotografovány přes sklo jeho okna. Jeho scény z života jsou plné pohybových neostrostí, a přesto z knihy působí dojem strnulosti, zmaru, konce. Fotografie nalezených zátiší či postindustriálních krajin pak doplňují celkový dojem.

Především z pohledu Východoevropana je na knize asi nejzajímavější to, že ať se podívá na jakoukoliv fotografii z kterékoliv země, dokáže si představit stejnou scénu v sousedství svého domova. Jakoby nebyl rozdíl mezi jednotlivými státy a východní blok byl jakousi Unií před Unií evropskou.

V knize najdeme fotografie z východního Německa, České republiky, Slovenska, Srbska, Bulharska, Rumunska, Polska, Albánie, Bosny a Hercegoviny, Makedonie, Chorvatska, Maďarska a Řecka. Česko zastupují fotografie, které Sgroi pořídil během svých návštěv Aše a Chebu. Asi nejvíce z nich zaujme záběr dvou mladíků, kteří v dešti procházejí po ulici v Aši. Scéna je silně sugestivní, efekt deště zvýrazňuje mokré sklo, přes které Fabio fotografoval. Jakoby voda smývala starou dobu, ta však zůstává v pohledech mužů – jeden se ohlíží za sebe, jakoby přemýšlel, zda by se tam neměl vrátit, a druhý nedůvěřivě až nevraživě sleduje samotného fotografa. Fotografie je velmi neostrá a v pohybu, přesto jakoby zastavila čas zrovna v době, kdy nepřízeň počasí koresponduje se stavem společnosti.

Další fotografií z Česka, jakoby vypadlou z objektivu Jindřicha Štreita, je hejno krůt na dvoře statku kdesi v Chebu. Zde je výrazovým prostředkem kontrast mezi blokem bílých těl ptáků a tmavým pozadím rozpadající se usedlosti. Jiné české příspěvky ukazují například vybledlou fotografii kohosi neznámého či štamgasta odhalujícího své tetování před restaurací.

Obálku knihy, která je v tradici dnešních fotoknih vyvedená v textilem pokrytém kartonu, velmi vkusně oživuje přebalový pás, který zasahuje jen asi polovinu výšky, ale fotografie výhybky na rozpadající se železniční trati je velmi chytrým úvodem i lákadlem tématu knihy. Embosovaný a parciálním lakem krytý nápis dodává knize vážnost a kvalitu. Vtipně si Sgroi pohrál s předsádkou, kterou tvoří fotografie politických plakátů z Bratislavy. Rozhodně nešetřil ani na gramáži papíru, který dává dojem luxusního kartonu. Sazba fotografií je vesměs moderní. Autor si pohrává s pozicí fotografií – některé staví na horní linii stran, jiné na spodní. Nezachází však příliš daleko a drží tak formu pod kontrolou, aby nepřebila subjektivní dojem ze samotných záběrů.

Sgroi čerpá z méně známé a přesto bohaté italské dokumentaristické tradice, ke které patří například Mario Giacomelli, Paolo Pellegrin nebo Gianni Berengo Gardin. Zatímco Giacomelliho známé letecké záběry krajinných struktur nebo jeho populární skupinové fotografie regionálních tradic z počátku tvorby Sgroi jakoby nikdy neviděl, pozdější tvorba z přelomu 80.tých a 90.tých let, kdy se Giacomelli zabýval osobnějšími a emotivnějšími tématy, zanechala zřejmý otisk. Dokonce by se dalo říci, že Sgroiovy fotografie pochází ze stejné vlny. Jeho záběry však působí mnohem syrověji a nestrojeně. Podobnost lze nalézt také ve fotografiích o rok staršího Pellegrina - člena Magna, mnohonásobného vítěze World Press Photo a držitele zlaté medaile Roberta Capy. Jeho nejznámější díla však vznikala roky poté, kdy Sgroi zahájil svou dvaadvacetiletou práci za čerstvě odstraněnou železnou oponou. Oproti Gardinovi, který je výrazově bližší klasickému sociálnímu dokumentu, je Fabiova kniha plná pohybové neostrosti, těkajících pohledů fotografovaných a nalezených zátiší. Je obrazově mnohem modernější, mladší, odvážnější. Jeho momentky jakoby patřily do mladého dynamického fotoklubu spíše než do historického dokumentu.

Také v kontextu dokumentaristických počinů z bývalého východního bloku je ve Sgroiově tvorbě znát věští divokost a syrovost. Nabízí se srovnání s knihou Broken Dream (rozbitý sen) Antonína Kratochvíla, která stejný region zachycuje zdánlivě o něco dříve, ještě v šoku z konce komunismu a hledající cesty, jak se srovnat s novou skutečností. Sgroiovy fotografie jakoby uzavíraly tyto snahy pocitem ztráty nadějí a úplnou dezintegrací společnosti. Zcela určitě se projevil rozdílný původ autorů ale také Italův mladý věk a silný dojem, který v něm postkomunistické země zanechaly.

Sgroi se narodil v roce 1965 a už od svých jedenadvaceti let spolupracoval s několika zahraničními časopisy a novinami jako fotograf. V roce 1989 ho zaměstnalo konsorcium, jež financovalo italské ministerstvo pro umělecké hodnoty, aby zařazoval bibliografii a fotografie historických náměstí západní Sicílie. Od roku 1991 fotografoval pro regionální státní správu. Mezi lety 2005 a 2013 pracoval v Risu – muzeu moderního umění Sicílie v Palermu. Dodnes pracuje v regionálním centru pro plánování a restaurování Palerma. Je držitelem několika cen. V roce 1998 byl mezi vybranými kandidáty ceny Oskara Barnacka a jeho prezentaci shlédlo publikum v Antickém divadle během festivalu v Arles.

Za sebou má několik desítek sólo výstav po celé Evropě a dalších desítek skupinových se účastnil. Vytvořil pět kalendářů, z nichž jeden také pro Ilford v ČR. Sgroi má k Čechám vřelý vztah. Už v roce 1994 se zúčastnil mezinárodního workshopu Mezi nebem a zemí, Fotodiagonála, pořádaném městy Palermo, Edinburgh, Monako a Cheb. Do Chebu se potom často vracel, například v rámci společného projektu Muzea města Aš a Galerie 4 pod názvem Aš, deset let poté. Tato galerie pak jeho díla několikrát vystavovala, naposledy v roce 2008.

 

text: David Sládek

 

obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 

Partner