Zobrazování tristní situace člověka ve specifických podmínkách  komunistických  zemí  70.  a  80.  let získalo u Vladimíra Birguse nádech obsese. Birgusovy fotografi e znázorňují prototyp anonymního, ale přesto tak důvěrně známého jedince. Důležitou roli v  nich  nehrají  jen  lidé,  ale  také  tapety  opadávající z omítky, torza zraněných chodníků, prázdné výlo hy, ušmudlaný veřejný prostor, zkrátka celá vizuální kultura. Autor naskicoval do svých fotografi í ponurou atmosféru doby, aby připravil scénu pro prezentaci příběhů,  které  nemají  začátek  ani  konec.  Snímky nezachycují děj, ale esenciální bytí vypreparované na samotnou dřeň. Nemožnost setkání, nemožnost objetí,  chlad  doteku,  nekonečná  vzdálenost  dvou bytostí.  Rozšířenou  rezignaci  člověka  na  pozitivní změnu  podtrhuje  autor  všudypřítomnou  šedivou korozí.  Stav distancované emocionality.
 

Synonymem  nesvobody  se  v  Birgusových fotografi ích stávají vyprázdněné společenské rituály různých  komunistických  manifestací  a  přehlídek. Je  zřejmé,  že  rituál  naplňuje  svůj  smysl,  jen  pokud motivuje účastníky k vnitřní spoluúčasti. Na Birgusových fotografi ích však vidíme rezignované tváře lidí bez  emocí.  Ensorovy  masky.  Lidé  splývají  s  šedým prostředím a vytvářejí mimikry k přežití s cílem nevyčnívat,  neupozorňovat  na  sebe,  přečkat. Jedinoum možnou obranou vůči totalitnímu politickému systému je tvorba vlastního osobního světa a péče o duši. Birgusovy  fotografi e  nejsou  jenom  sarkastické  při mzobrazování stádnosti ofi ciózních slavností nebo devastace prostředí a lidí v období totality, ale i chápavé při  ukazování  těch,  kteří  neměli  dost  odvahy  a  síly se tomu vzepřít. Jednou z nejsilnějších je fotografie muže v koženkovém kabátě a klobouku, který v práci vyfasoval prapor a nyní ho musí nést při oslavách třicátého výročí Vítězného února. I když Birgusovy fotografi e vypovídají o morálních postojích, neuchylují se k zesměšňování a ironizování lidí, autor „pouze“ akcentuje situace a motivuje k přemýšlení.

Birgusovo  rozsáhlé  a  z  velké  části  stále nepublikované  dílo  z  období  70.  a  80.  let,  vznikající  nejenom  v  Československu,  ale  i  v  Sovětském svazu,  Polsku,  Rumunsku  a  dalších  zemích,  se prostřednictvím výstav a katalogů pomalu vynořuje na povrch fotografi ckého života. Na rozdíl od prací Dany Kyndrové, Viktora Koláře, Jindřicha Štreita, Jaroslava Kučery, Karla Cudlína a dalších českých au-
torů, kteří se podobně snažili o autentický a přitom nezřídka  ironicky  podbarvený  pohled  na  kontrast mezi  ofi ciální  propagandou  a  neutěšenou  realitounormalizační  totality,  zůstala  převážná  část  Birgusových  fotografi í  s  touto  tématikou  celá  desetiletí nepublikována. Většina těchto archivních fotografií Vladimíra  Birguse  má  pro  diváka  nádech  zjevení. Snímky nejsou zavaleny balastem kunsthistorických stereotypů  a  stigmat,  a  tak  je  může  divák  přijímat v surovém stavu a zaplňovat prostor subtilním rozhovorem  s  obrazem. Zlověstné  munchovské  stíny, odkapávající  ticho,  industriální  bezčasí,  olověná krajina, to vše bez ohledu na vybranou domácí nebo zahraniční lokalitu určuje  univerzální formální atributy Birgusových fotografi í z normalizačního období v Československu. Je signifi kantní, že i když autor už od začátku 80. let vytvářel barevné subjektivní dokumenty, naprostá většina jeho záběrů s tématikou života v totalitě je černobílá.  

Fotografické  práce  Vladimíra  Birguse  ze 70.  a  80.  let  mají  trvalou  historickou  platnost  jako subjektivní  dokument  doby,  ale  zároveň  nesouuniverzální poselství pro jedince i společnost. Staly se  součástí  fotografi ckého  dědictví  i  varovného poselství  dalším  generacím.  Fotografi e  dozrávají,  k  divákovi  se  dostávají  v  neuvěřitelné  kondici a  jejich  energie  nepodléhá  entropickým  zákonům. Pokud se naladíme na stejnou vlnu plynutí, budeme se  k  Birgusovým  fotografi ím,  které  přinášejí  nejen vizuální  rozkoš,  ale  vedou  nás  k  hlubším  úvahám o světě i nás samých, vracet stále častěji.

Jiří Siostrzonek

Vernisáž výstavy Vladimíra Birguse Tak mnoho, tak málo

Vernisáž výstavy Vladimíra Birguse Tak mnoho, tak málo