FOTOGRAFICKÝ FESTIVAL V ARLES 2017

15/8/2017

FOTOGRAFICKÝ FESTIVAL V ARLES 2017

Pořadatelé 48. ročníku nejstaršího fotografického festivalu na světě Rencontres d´ Arles 2017 (arleské fotografické setkání) i letos vsadili - mimo jiné - na „světové ikony“.

Velmi respektovanou osobností, je nepochybně Annie Leibovitz, americká fotografka, která se ve světě profesionální fotografie pohybuje téměř padesát let. Proslula nekonvenčními portréty osobností i reklamními zakázkami. I přes nákladnou produkci komerčních prací tvrdí, že sdílí velkou blízkost k fotografovaným lidem. „Ukazuji přece jejich intimitu, erotiku těla, půvab i smyslnost“, řekla osobně v Arles. V prosinci 1980, v jednoduchém aranžmá, zachytila jednu z legend hudební skupiny Beatles, Johna Lennona v New Yorku. Od smrti jej dělilo doslova několik hodin. Leibovitz byla v roce 1972 jednou z ženských fotografek, která zaznamenávala prezidentské volby ve Spojených státech, ale také běžný život svých blízkých nebo koncertní turné hudebníků Rolling Stones. Z daného období jsou zde k vidění záběry běžné, pracovní i vizuálně zajímavé. Majitelem početného archivu 8.000 snímků Leibovitzové, ohraničených roky vzniku 1970-1983, se stala Nadace Luma. „Fotografie dělá intenzitu okamžiku“ připomněla mimo jiné autorka (hlásící se stylem své práce k Robertovi Frankovi i Henri Cartier-Bressonovi) k letos nainstalovaným 3.000 fotografiím v sluncem rozpáleném arleském areálu původních železničních opravárenských hal, jež se zásadní přestavbou, podle plánů architekta Franka Gehryho, mění v multifunkční komplex.

Čtyřicet originálních, raných děl amerického mistra barevné velkoformátové fotografie, Joela Meyerowitze, který začal svou kariéru v New Yorku v roce 1960 jako street–fotograf, ukazuje, s podporou Louis Roedererovy nadace, Howard Greenberg Gallery v New Yorku a galerie Polka v Paříži, prostor nedaleko hlavního náměstí Place de Forum.

Velkou - a nepřehlédnutelnou - retrospektivou je vedle festivalového centra uveden také Michael Wolf, německý autor, dlouhodobě žijící a tvořící v Hongkongu. Od černobílého dokumentu postupně přešel k fotografii velkoformátové a barevné. Lze ji charakterizovat jako sondu do stylu života asijského kontinentu (soubory z Tokia a z Hongkongu) ale i amerického Chicaga. Středem výstavy je instalace Real Toy Story (2004). Mezi sériově vyráběnými hračkami pro děti ukazuje Wolf spolu s více než 20.000 kusy plastovými hračkami také barevné portréty čínských dělníků na montážních linkách, chrlících pro celosvětovou poptávku levné zboží „Made in China“.

Metaforou domu má být příbytek obestřený tajemstvím, v němž dominují rozbité židle, šero, rozebrané panenky, torza obrazů i suknem přikryté tělo muže. „Moje fotografická cesta mě přesvědčila, že domov je místem hlubokých objevů“, poznamenal při zahájení výstavy fotograf Roger Ballen, domovem z jihoafrického Johannesburgu. Danou instalaci netradičně vytvořil jen pro arleský festival. V Praze jsme mohli jeho fotografie vidět před dvěma roky v Kafkově domě na Staroměstském náměstí (Roger Ballen´s Shadowland 1982–2014).

Vzestup krajní pravice, migranti a uprchlíci i napětí uvnitř Evropy jsou hlavním obsahem vizuálně silných, černobílých snímků na pomezí reality a fikce od Itala Alexe Majoliho, člena agentury Magnum, které v Arles představuje firma Olympus pod názvem Titanic.

Když začaly v roce 2013 protesty v centru Kyjeva, byl v ukrajinské metropoli také švýcarský fotograf Niels Ackermann. Jakmile došlo k bourání symbolu sovětského impéria – obrovské sochy Vladimíra Iljiče Lenina, přijala ukrajinská vláda zákon a zakázala sovětské symboly, včetně památek Lenina. V zemi se nacházelo více než 5 500 těchto soch různých rozměrů. O dva roky později se Ackermann na Ukrajinu vrátil společně s francouzským novinářem Sebastianem Gobertem, jenž zemi znal jako píšící reportér. Začali pořizovat záběry a texty o osudech „padlých“ Leninových soch. Některé zmizely zcela, další byly prodány, uskladněny, jiné byly přetaveny. Například pro sochu olympijského vítěze Vladimíra Golubničije. Ukrajinská společnost přesto zůstala rozdělena. Pro někoho byly Leninovy sochy připomínkou politické symboliky i prosperity, pro další svědectvím komunistické krutovlády s miliony mrtvých. Dvojice autorů pořídila stovky záběrů padlých soch. Letos v červnu z nich vydalo nakladatelství FUEL knižní titul s průvodními texty „Hledání Lenina“. Sebastian Gobert se nedávno svěřil reportérovi The New York Times s jednou ze svých vzpomínek na tento projekt: „Jeden Ukrajinec mi řekl, že se o Lenina nestará, ale socha byla uprostřed vesnice a on zde poprvé políbil svou ženu. Když socha padla, odešla i část jeho osobní historie.“ Výstavní prostor arleského kláštera sv. Trofima je také těmito fotografiemi zaplněn.

První retrospektivou již nežijícího Masahisa Fukase (1934–2012) v Evropě se stal právě arleský festival. Fukase je považován za jednoho z nejradikálnějších a vlivných fotografů své generace. Daná prezentace „Nevyléčitelný sobec“ si všímá aspektů Fukaseho práce pro časopisy i publikace v rozmezí 60.–90. let 20. století.

Oddíl kultury krajiny a její poezie zastupuje v Arles například výstava Marie Bovo, která zvolila pro koncept svého projektu několikadenní cestování vlakem napříč současným Ruskem. Nastaveným fotoaparátem v úzkém východu z vlaku snímala výsek zastávek v ruské krajině. Zraněné člověkem i proměněné vlivem roční doby.

Projekt Latinskoamerická fotografie 1960–2016 má v Centru Vincenta van Gogha podtitul vizuální eseje o identity. Výstava pokrývá půl století času z kolekce Leticie a Stanislase Poniatowského. Cílem bylo přiblížit pre-hispánský a post-koloniální svět, tržní společnost, specifiku venkova i města. Ve skutečnosti se divák přímo topí v množství instalovaných fotografií různé kvality.

Jedna z expozic na hlavním náměstí vedle radnice, nazvaná „66 íránských fotografů – 38 let“, zdůrazňuje, že součástí moderních dějin země je také fotografické svědectví. Fotožurnalistika i dokument zde mají divákům zprostředkovat pohled na současný Írán. Jako zprávu o zemi, poznamenanou řadou revolucí i válek.

Se čtyřicátým výročím Centra Pompidou v Paříži souvisí výstava v galerijním prostoru železničních hal. Kurátorka Karolina Ziębińska-Lewandowska „Přízrakem surrealismu“ odkazuje na interakci mezi fotografií a surrealismem (Hans Bellmer, Marcel Duchamp, Claude Cahun, Dora Maar, Man Ray a jiní klasici), stejně jako ke sbírkovému fondu Centra Pompidou. Představuje zde i díla podstatně mladší generace, která více než s nadreálnými příběhy reaguje na podněty současnosti. Ve výběru jsou také snímky Júliuse Kollera, dvojice Jasanský-Polák, Jiřího Kovandy, Karla Milera, koláže Evy Koťátkové, video Anety Grzeszykowské nebo fotografie sochařky Aliny Szapocznikow.

O patro výše je fotografiemi i instalacemi připomenut malíř Jean Dubuffet (1931–1985). Kolekce, sestavená z archivu několika tisíc snímků (negativy, tisky, obrazová alba) Nadace Dubuffet (včetně obrazů a architektonických modelů) má šířit umělcův odkaz a podpořit tak další badatelskou i publicistickou práci.

Jiný z vystavovaných projektů v Arles je například „Monsanto: Fotografické zkoumání“ Mathieu Asselina, jenž reaguje na vliv chemických herbicidů v životním prostředí i na zdraví a osudy těch, kteří byli zasaženi dioxinem, směsí dvou herbicidů, nazývaného také Agent Orange.

Autorský kolektiv jiných fotografů (Julie Balagué , Vincent Fillon, Bruno Fontana, Jean Noviel, Camille Richer) zase výstavou „Levitt France“ glosuje ambiciózní stavitelský záměr William J. Lewita, díky němuž došlo ve Francii začátkem 70. let minulého století k výstavbě předměstských domů (Ile-de-France) podle severoamerického konceptu (vybudování standardizovaných domů ve velmi krátké době na několika hektarech s až 1700 domy mezi čtyřmi městy).

Nejen české publikum si spojuje populární francouzkou herečku Audrey Tatou s filmovou Amélií z Montmartru. Ta v jihofrancouzském městě Arles dokládá vedle svého talentu pro herectví také velikou vášeň pro fotografii. Ve výstavním sále opatství Montmajour představuje 520 autoportrétů, snímaných v posledních letech při natáčení filmů nebo během rozhovorů s novináři. „Fotografovala jsem jako autodidakt, aniž bych své snímky ukazovala. Čas plynul, a nyní jsem tady,“ řekla Audrey Tautou, schovaná při vernisáži pohledům přítomných za černými brýlemi, a s jezevčíkem Raphaelem v náručí.

Během zahajovacího týdne „Rencontres“ proběhl jako satelitní akce také knižní festival, zaměřený na fotografické publikace vydávané ve větších i menších nákladech. Cosmos-Arles Books byl podobně jako v loňském roce zaměřený na současné trendy ve vydávání fotografických knih. Přítomnost 80 mezinárodních vydavatelů byla soustředěna vedle prodeje i na experimentální výstavní a publikační projekty. Konaly se zde také prezentace blížících se festivalů (např. Trienále fotografie v Hamburku 2018).

Knižní ceny Rencontres d´Arles mají již řadu let za cíl zpropagovat (a také ocenit částkou 6000 Eur za kategorii) pozoruhodné fotografické projekty vydané mezi 1. červnem a 31. květnem. Je příležitost vidět je tady na jednom místě – i je prolistovat. Letos byl odměněn titul Ville de Calais od Henka Wildschuta (za autorskou knihu), dále kniha Gaza Works od Kenta Kliche, v kategorii „foto –text“ byl oceněn titul The Movement of Clouds around Mount Fuji autora Masano Abe, cena za historickou knihu směřovala pro titul „Latif al Ani“. Lze si jen povzdychnout nad skutečností, že vystavený dvojsvazek Historie evropské fotografie 1970–2000, za jejíž historiografickou rešerší i profesionální produkcí stojí s kolektivem historiků profesor Václav Macek ze Středoevropského domu fotografie v Bratislavě, byl zcela opomenut a nebyl zařazen ani mezi finalisty.

Dummy Books Award, další z udělovaných cen (s odměnou ve výši 25000 Eur) klade důraz na experimentální a inovační formy publikování. Během úvodního týdne porota udělila cenu autorům (Olga Kravets, Maria Morina, Anna Špakova, Oksana Juško) za knihu Grozny: Nine Cities, ukazující poválečné Čečensko s jeho hodnotami, islamizací i globalizačními rezidui.

Letošní arleské fotografické setkání má být také o politických změnách, klimatickém chaosu, ekologickém a sociálním boji. A jeho organizátoři v čele s ředitelem Samem Stourdzém si kladou otázku: „O jaké budoucnosti budeme snít?“ Čtyřicet hlavních expozic 250 tvůrců na 25 místech festivalu Les Rencontres d'Arles 2017 má být až do 24. září 2017 hlavně observatoří soudobé fotografické tvorby. S ním souběžný Off festival nabízí dalších 140 výstav v různících se termínech trvání.

Kdo má navíc rád moderní malířství, neměl by ve starobylém městě vynechat retrospektivní výstavu americké portrétistky, malířky Alice Neel (1900–1984) v moderním komplexu Nadace Vincenta van Gogha Arles (trvá do 17. září 2017). „Alice milovala bídníka, také blázna hrdinu a hrdinu v bídě. Myslím, že to viděla u nás všech“, prohlásila o díle malířčina snacha Ginny Neel.

Václav Podestát