Světově žádaný módní fotograf Juergen Teller (*1964) v pražské Galerii Rudolfinum představuje svá díla z posledních let. Výstava je společným projektem Galerie Rudolfinum s Bundeskunsthalle Bonn a Martin Gropius Bau. Teller pro každou z těchto institucí připravil instalaci na míru. S naším vnímáním jeho fotografií si tedy pohrává sám autor. Vede nás všemi sály Rudolfina, nechává nás se ztratit ve změti intimních fotografií různých formátů, řazených bez ladu a skladu, bez popisků. Nechává naší fantazii volný průběh a jen místy nám napoví deníkovými zápisy. Některé fotografie jsou v rámečku, jiné jen připíchnuté špendlíky. To vše by mělo udržet diváka ve střehu.

Galerie Rudolfinum, 15. 12. 2016 – 19. 3. 2017

Photo © Juergen Teller

„Síla Juergenových fotek jde zevnitř. Zevnitř jeho stehen.“ (Fabrice Paineau)

Enjoy your life

Název výstavy není jen jakýmsi ironickým zvoláním. Navádí nás k tomu, abychom se, stejně jako autor, nezabývali společenskými normami a svobodně žili svůj život. To může být běžnému smrtelníkovi sympatické. Buď se u fotky zasměje, nebo se do modelu projektuje, případně se pokusí vší silou vyhnout pocitu pohoršení nad tím, co nám to prestižní galerie prezentuje. Nic ale není náhoda. Vše je důkladně promyšleno a naaranžováno. Monte Packham k tomu v doprovodné brožuře Galerie Rudolfinum říká, že autor „stírá hranice mezi dobrým a špatným vkusem a dělá z ošklivosti novou, nezbytnou vlastnost krásy.“

Teller byl v Galerii Rudolfinum představen již před třemi lety v hromadné výstavě snapshotů Only the good ones pod taktovkou Michala Nanoru. Výstava představovala momentky světoznámých autorů, ale stejně tak by se mohlo jednat o výběr neznámých fotografů, kteří poskytli pár fotek z rodinného alba. Což je i dojem z aktuální výstavy.

Enjoy my life

Teller ve své tvorbě stírá hranice mezi komerčními zakázkami a osobními projekty. Občas je i sám sobě modelem. Snaží se tím přiblížit divákovi, nepovyšovat se, ukázat lidového fotografa. Zároveň se tím sbližuje se svými modely, kteří odhazují zábrany, otvírají svá nitra a nechávají se vést mimo svět konvencí. V pražské instalaci můžeme vedle sebe najít intimní rodinný portrét a pompézní akt Vivienne Westwood. Pozorný divák se marně snaží zachytit logickou linku. Nepozastavujme se však nad tím a nechme se vést zdánlivou nahodilostí instalace. „Všechno je svým způsobem autoportrét,“ jak říká sám autor. Všechno je Rodina. Všechno jsem Já. Mimochodem zmiňovaný akt autor řadí do rodinného alba, neboť po dlouholeté spolupráci je Vivienne Westwood považována za přirozenou součást rodiny.

Teller – vypravěč

Teller je známý tím, že k fotografii přistupuje jako filmový režisér. Vzhledem k tomu, že většina fotografií je bez popisků a datace, nechává dotváření příběhů na divákovi. Pár fotografií je však doprovázeno deníkovými záznamy. Texty nepodávají komplexní vysvětlivky k autorovu dílu, ale pomáhají nám zacílit pozornost, vnořit se do autorova života, prožít společně zlomek jeho vzpomínek. Autorovy zápisky nás vtáhnou do děje. V cyklu Irene im Wald se setkáváme s jeho matkou a s lesem jeho mládí. The Clinic nám přibližuje jeho pobyt na odvykací kúře.

Podobná dobrodružství nám ve svých dílech zprostředkovává Sophie Calle (*1953). Její práci charakterizuje zaujetí pro sdílení intimních zážitků svých i cizích s širším publikem. Její fotografie jsou často jednoduché, popisné, ilustrující doplňující text, zpověď autorky. Například ve své publikaci Elle s'est appelée successivement Rachel, Monique, Szyndler, Calle, Pagliero, Gonthier, Sindler. Ma mère aimait qu'on parle d'elle se autorka zabývá svým vztahem se zesnulou matkou.

Zvířátka

Zvířata Teller ve své tvorbě využívá k vyjádření vztahu k ostatním lidem. Na jeho fotkách se objevují žáby, jakožto erotický symbol, anebo liška, jejíž symbolika je sporná stejně jako jeho vztah v ranějších projektech k protagonistce fotografií s liškou, Charlotte Rampling. Samostatnou kapitolou je oslík, který ztělesňuje autorovo trauma, kdy se ho, jedoucího na tomto zvířeti, pokusil nějaký muž znásilnit.

Jirka Talíř

Autor chtěl do instalace dostat objekty spojené s jeho jménem; Teller, talíř. A tak jeden z jeho nejnovějších cyklů Plates/Teller představuje jeho ranou tvorbu natištěnou na porcelánových talířích různých velikostí. Na první pohled se zdají být prvoplánové, laciné, jaksi za hranicí vkusu. Ale v ucelenějším pohledu se nám otevírá autorův svět a smysl pro příběh. Z těchto objektů se stávají nositelé jeho vzpomínek. V dalším cyklu Mit dem Teller nach Bonn fotí modely s talířem. Zdá se, jako by model bez talíře neexistoval. Talíř tu je nositelem hodnoty. A v neposlední řadě sloužily talíře jako porcelánový servis pro živého oslíka na vernisáži výstavy.

Terapie

Hlavní téma celé instalace se nám odhaluje hned po vstupu na výstavu. Je jím hledání vlastní identity. Je tu fotografie autorovy matky, fotografie mrtvého psa a fotografie s oslem. Autor se snaží vyrovnávat se se svými traumaty. Nahý si sedne na oslíka. Přivede oslíka na vernisáž. Znovuprožíváním se vyrovnává s minulostí.  Fotografie je s tímto terapeutickým záměrem pevně spjata. I proto ve mně výstava probudila zvědavost, možná skrytý voyeurismus, zájem objevit více Tellerovo dílo, listovat si jeho publikacemi, možná i pro jednou vydržet u sledování jeho filmů, kterými byla instalace doplněna. Stává se tak ale přítomnost jasnější?

Veronika Makovská