Rekordní Paris Photo 2016

16/4/2017

Rekordní Paris Photo 2016

Loňské Paris Photo předčasně ukončily teroristické útoky v Paříži. Pro mnohé galerie tak účast byla ztrátová, protože velká část sběratelů nepřijela. Letošní jubilejní 20. ročník Paris Photo byl proto očekáván s velkým napětím, zda se podaří naplnit celý gigantický prostor Velkého paláce, kde už několik let tento nejvýznamnější fotografický veletrh probíhá. Nakonec téměř stovka zájemců musela být odmítnuta a přes síto výběrové komise se dostalo 153 galerií a 30 nakladatelů z tří desítek států. Počet návštěvníků, kterých mezi 10. a 13. listopadem přišlo 62 tisíc (loni jich bylo téměř o polovinu méně), vytvořil nový rekord. S výjimkou hodin, určených pro odbornou veřejnost a novináře, se před vchodem neustále tvořily dlouhé fronty.

Paris Photo totiž není jenom samotný prodejní veletrh, kde je možno vídět ohromné množství děl z historie a současnosti fotografické tvorby. V jeho programu jsou i kurátorsky připravené výstavy, přednášky, autogramiády, soutěž fotografických publikací. Je to místo, kde je možno potkat mnohé fotografické legendy – letos třeba Williama Kleina (bohužel už na invalidním vozíu), Elliota Erwitta (o holích), Joela Meyerowitze, Anderse Petersena, Josefa Koudelku, Martina Parra, Pierra a Gillese, Alexe Webba a mnohé další. Do Paříže se vypravilo přes osmdesát výprav z předních uměleckých institucí včetně Muzea moderního umění v New Yorku, Národní galerie ve Washingtonu nebo Muzea Viktorie a Alberta v Londýně. Ředitelé a kurátoři v nich doprovázeli bohaté mecenáše a doufali, že je iniciují k nákupu některých fotografií do svých sbírek. Samotná muzea totiž až na nepatrné výjimky typu Muzea J. Paula Gettyho v Los Angeles zpravidla nemají dostatečné fondy na nákup drahých fotografií a jsou odkázána hlavně na dary autorů a patronů. Kurátorka fotografické sbírky Pomipdouova muzea v Paříži Karolina Lewandowska mi prozradila, že její světově významná instituce má ročně na akvizice fotografických děl asi 200 tisíc eur, což stačí tak na zakoupení necelé půlky fotografie Jeffa Walla. Na všechno ostatní musí získat dárce. O tom, že se jí to daří, svědčila i expozice přírůstků Pompidouova centra z posledního desetiletí, která byla součástí Paris Photo, i fotografie Věšák od Václava Chocholy, jedna z autorových 39 dobových zvětšenin věnovaných jeho dcerou a vnukem. Sedm dalších je vystaveno v dlouhodobé expozici Pompidouova centra (v té předchozí byly čtyři fotografie Jaromíra Funkeho).

Noví ředitelé veletrhu Florence Bourgeoisová a Christoph Wiesner, kteří jeho vedení převzali loni, se snažili rozšířit prostor pro kurátorsky sestavené expozice. V Čestném salonu v prvním poschodí Velkého paláce byly vedle ukázek ze sbírek Pompidouova centra a americké banky J. P.. Morgan, jednoho z hlavních sponzorů veletrhu, vystaveny také velkoformátové fotografie a rozsáhlé autorské série, vybrané v rámci sektoru Prismy. Klasik litevské fotografie Antanas Sutkus tam představil jednoduché, ale sugestivní černobílé portréty lidí, kteří přežili hrůzy ghetta v Kaunasu a ve Vilniusu, Kanaďan Edward Burtynsky předvedl retrospektivu své dosavadní tvorby, často ukazující destruktivní industriální zásahy do krajin, William Klein byl zastoupen mozaikou svých subjektivních dokumentů, módních snímků a portrétů z Paříže. Úspěch měla polská autorka Zofia Kuliková, jejíž ohromná montáž, symetricky složená z desítek symbolicky laděných inscenovaných fotografií, našla kupce za 190 tisíc eur.

Samozřejmě to ani zdaleka nebyla nejvyšší cena z letošního Paris Photo. Globální velkogalerie Gagosian opět prodávala díla velkých uměleckých hvězd Andrease Gurského, Cindy Shermanové, Jeffa Walla, Richarda Avedona, Petera Lindbergha, Douglase Gordona a dalších za částky ve statisících eur. Na rozdíl od minulých let, kde u nich neuváděla ani jména či názvy (ty přece každý zná!) letos k fotografiím popisky připojila. V obdobných relacích se prodávaly i fotografie některých dalších proslulých tvůrců Man Raye, Edwarda Westona, Andrého Kertésze, Irvinga Penna, manželů Becherových a dalších. Většinou šlo o vzácné dobové originály, ale například Howard Greenberg Gallery z New Yorku prodala posmrtnou zvětšeninu fotografie Diany Arbusové, vytvořenou Neilem Selkirkem v 75 exemplářích, za 370 tisíc eur. Na nejprestižnějším veletrhu, kde jsou galerie pečlivě vybírány, bychom asi nečekali falza. Letos jich tam však několik bylo. Například jedna londýnská galerie vystavovala zjevné reprodukce Rodčenkových fotografií a fotomontáží a chtěla za ně tisíce eur (u některých dokonce tvrdila, že jde o staré vintage printy), už po několikáté bylo možno na Paris Photo vidět Sudkovy bromografie z portfolií vydaných v masových nákladech ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění nebo v Pressfotu nabízené jako originály.

Paris Photo dobře odráží vývoj popularity určitých trendů i autorů. Už řadu let je možno vidět vzrůstající oblibu dříve poněkud podceňované módní fotografie. Netýká se to jenom děl proslulých klasiků Horsta P. Horsta, Helmuta Newtona či Herba Rittse, ale i současných autorů, k jakým patří David LaChapelle nebo Vivianne Sassenová. V popředí komerčního zájmu samozřejmě stojí i fotografie výrazně upravované v počítači (v oblibě jsou třeba různé stylizace do portrétů starých mistrů), množí se trojdimenzionální díla, neustále se opakují povrchně efektní snímky složené z tisíců malých fotografií stejného motivu. Dále vzrůstá zájem o průkopnická díla z oblasti barevného dokumentu, která byla v Paříži zastoupena vedle prací Joela Meyerowitze, Stephena Shorea nebo Williama Egglestona i osobními momentkami Davida Hockneyho, který začátkem 70. let zachycoval své rodiče a blízké přátelé, nebo dosud téměř neznámými vytříbenými záběry z ulic Vancouveru, San Franciska, Portlandu a dalších měst vytvářel od padesátých do osmdesátých let Kanaďan německého původu Fred Herzog. Protože fotografoval na diapozitivy Kodachrome a své snímky nezvětšoval, zůstávaly jeho práce do nedávna mimo zájem galerií a muzeí.

Bohaté zastoupení hned v několika galeriích letos měly velkoformátové fotografie Gregoryho Crewdsona, které svými promyšlenými aranžmá, invenčním využitím stylizovaných barev i precizností osvětlení, kombinujícího umělé a přirozené světlo, připomínají snové záběry z filmů. Velkou pozornost poutala především jeho nová díla, vzniklá v rurálních oblastech státu New York. Inscenovaná fotografie tvoří už dlouho jednu z dominant veletrhu, ale zdaleka to neznamená, že by byla zastoupena jenom kvalitními díly. Zdá se, že světová sláva dovoluje některým autorům vytvářet a prezentovat cokoliv bez ohledu na kvalitu. Příkladem letos byly třeba mimořádně nevkusné křečovité akty a portréty, které za pomocí různých manipulací udělali Asger Carlsen a Roger Ballen, autor starších skvělých portrétů z Jihoafrické republiky, volně navazujících na díla Arbusové.

Cena stánků na Paris Photo apriorně určuje, že většina vystavovatelů přiváží díla, která mají potenciál dobrého prodeje. Najdou se však i výjimky. K k takovým patřila netradičně instalovaná kompaktní expozice v bruselské galerii s příznačným názvem Sorry We’re Closed. Bohatý byznysmen Thierry Struvay ji sestavil z desítek amatérských snímků, po většinou nalezených na bleších trzích. Na různých festivalech a v muzeích jsme si už zvykli vídat podobné práce s nalezeným materiálem, jaké prezentují třeba výstavy kurátorsky připravené Holanďanem Erikem Kesselsem, na fotografických veletrzích se však dosud příliš neobjevovaly. V malé míře se na Paris Photo objevily i fotografické dokumentace různých akcí z oblasti happeningu a body artu, jaké představovaly třeba práce reprezentantů vídeňského akcionismu.

A jak byla v Paříži reprezentována česká fotografie? Bohužel musím opakovat, že výborně jenom co se týká děl klasiků, kde v různých amerických a západoevropských galeriích byla k vidění i ke koupi špičková díla Františka Drtikola, Josefa Sudka, Drahomra Josefa Růžičky, Jaroslava Rösslera nebo Jaromíra Funkeho, k nimž letos přibyly i práce Běly Kolářové. Z žijících českých autorů byli zastoupeni jenom Josef Koudelka (jedna jeho fotografie z cyklu Cikáni stála 40 tisíc eur), Markéta Luskačová a v Německu žijící Jitka Hanzlová, která vystavovala novější cyklus o koních. Z mladší generace vůbec nikdo. Ani v přehlídce vítězů soutěže fotografických knih nebo mezi nakladateli jsme neměli nikoho. To bohužel pro postavení naší současné fotografie v mezinárodním kontextu není dobrá zpráva. Polští fotografové se v Paříži dovedou prosazovat mnohem lépe, jak o tom svědčilo zastoupení galerií Asymetria a Źak/Branicka přímo na veletrhu, výstavy Zofie Kulikové a Tomasze Gudzowatého v rámci cyklu Prismy či vítězství v v kategorii katalogů v soutěži fotografických knih Aperture / Paris Photo za publikaci Wojciech Zamecznik od Karoliny Puchalové – Rojekové a Karoliny Lewandowské. Ale naši polští kolegové byli aktivní i jinak – v galerii Le Bal uspořádali hojně navštívené přednášky a prezentace a v nedalekém baru ještě hojněni navštívený večírek Polish Paradise. Vypadá to, že se od našich severních sousedů musíme leccos učit.

Vladimír Birgus

Zdroj: FOTO, číslo 30/2016