Fotograf utopie

11/1/2005

Fotograf utopie

René Burri: Utopia. Architektura a architekti. 8.9. - 28.10.2004, Praha, Nejvyšší purkrabství Pražského hradu, Leica Gallery Prague.

Pražská fotografická galerie Leica představila za dvě výstavní sezóny, které ji bylo dopřáno působit v atraktivní lokalitě Nejvyššího purkrabství Pražského hradu, tvorbu několika věhlasných osobností světové fotografie, mimo jiné Helmuta Newtona, Mary Ellen Markovou, Elliotta Erwitta, Raghu Raie nebo Edwarda Steichena. Jako poslední výstavu zde uvedla expozici vybranou z fotografií architektů a architektury fotoreportéra René Burriho.

René Burri (1933) se narodil v Curychu, ale většinu života prožil v Paříži. Je řazen po bok takovým slavným švýcarským dokumentaristům, jako byl Werner Bischof nebo Robert Frank. Po studiu fotografie u Hanse Finslera na Uměleckoprůmyslové škole v Curychu vytvářel především statické snímky detailů architektury, ale díky přátelství s Wernerem Bischofem a seznámení s Henri Cartier-Bressonem se začal zabývat živou momentní fotografií. Tak úspěšně, že se v roce 1959 stal řádným členem prestižní nadnárodní agentury Magnum a v roce 1982 byl dokonce zvolen prezidentem její evropské části. Podobně jako jeho kolegové se zaměřoval především na rozsáhlejší tématické fotoeseje pro prestižní obrazové časopisy jako Life, Look, Geo nebo švýcarský Du. Známé jsou jeho fotoreportážní snímky ze souborů o výchově hluchoněmých dětí v Curychu (1955), o Picassovi (1957), o rozděleném Berlíně (od roku 1957), o pastevcích v Argentině (1958), o Jižní Koreji (1961), z Jihoafrické republiky (1967) nebo o rodeu v texaské věznici (1978). Vedle těchto větších sérií vytvářel celou řadu reportáží z významných událostí (o pohřbu prezidenta Kennedyho, o šestidenní válce na Blízkém Východě, o startu raketoplánu Columbia, z války v Bejrútu). Kromě toho pracuje na zakázku pro nejrůznější průmyslové podniky a také natáčí dokumentární filmy. Shrnutím Burriho plodné fotografické činnosti jsou knihy Němci (1962), Gaučo (1968), Ve svaté zemi (1979) a především Jeden svět (1984).

Pro nás může být zajímavé, že v roce 1959 vytvořil René Burri v plzeňské Škodovce jednu ze svých prvních reportáží pro agenturu Magnum. Se skrovnější přehlídkou jeho prací jsme se u nás mohli setkat před necelými deseti lety v ostravské galerii Opera. Hans-Michael Koetzle, spisovatel, nakladatel a kurátor současné expozice, reprízované po uvedení v New Yorku v pražské Leica Gallery, se zaměřil na ty Burriho fotografie z let 1950 až 1980, které zachycují známé architekty a jejich stavební realizace, významné historické památky nebo fotogenické urbanistické celky. Součástí výstavy jsou ale také záběry Čínské a Berlínské zdi nebo výmluvný snímek klubka ostnatého drátu. Vedle portrétů Le Corbusiera, Oscara Niemeyera a Luise Barragána zde najdeme také snímky, které tyto architekty zachycují při práci, při prohlídce stavby, v diskusi se zadaveteli. Zdá se, že zdaleka nejčastěji mířil René Burri objektiv své Leicy na Le Corbusiera a jeho dílo. Vedle architekta při práci nebo s dominikány při stavbě kláštera La Tourette, snímá otevírání Notre-Dame-du-Haut ve francouzském Ronchamp, průlomy, kterými ostře vniká světlo do interiéru kaple i pouť na toto návrší.

Výstava přibližuje poněkud netradiční tvář Burriho díla. Ukazuje, že stejně invenčně jako mediální celebrity typu Che Guevary, Fidela Castra, Johna Kennedyho, Pabla Picassa nebo Alberta Giacomettiho dokázal zachytit i významné architekty doby, jako je Walter Gropius, James Turrell, Richard Meier, Tadao Andop, Mario Botta, Renzo Piano, Max Bill a další. Dokládá, že jej nezajímaly jen války a revoluce; daleko více než destrukce si všímal budování, vzniku nového, byť třeba právě tak utopického. Není to pohled fotografa architektury, ale spíše dokumentaristy, který si více než vizí architekta a snahy docílit maximálního vyznění stavby všímá vztahu architektury a lidí.

Výstava René Burriho není představením autorovy tvorby a není ani typickou výstavou fotografií architektury. Koncepčně je ukotvena někde uprostřed. Architektura je zde pojata v nejširším smyslu a tak například jedna z nejznámějších Burriho fotografií, snímek egyptského prezidenta, je zastoupen víceméně jen proto, že se na pozadí objevují pyramidy. Sympatická je především snaha o nalézání společenských souvislostí mezi architekturou a lidmi. Výstavu tak můžeme vnímat především jako sympatický přístup, jak prezentovat architekturu – na vynikajících fotografiích přiblížit architekta, výstavbu, okamžiky slavnostního otevření, i následného užívání staveb, které se staly klenoty moderní architektury.

Tomáš Pospěch