Podle amerického architekta židovského původu Daniela Libeskinda se Hélène Binet stala jedním z předních fotografů architektury na světě. Pokaždé, když vytvoří fotografii, odhalí sílu, dojímavost i křehkost architektury. Nejen její fotografie architektury si nyní můžeme prohlédnout v její zatím poslední monografii Composing Space. The Photographs of Hélène Binet.

Tato kniha je zatím poslední, v pořadí již čtvrtou monografií této švýcarské fotografky žijící v Londýně. Kromě monografií vydala Hélène Binet bezpočet fotografických publikací, pořádá přednášky po celém světě a na svém kontě má desítky skupinových i samostatných výstav.

Hélène Binet se narodila v roce 1959 ve švýcarském městě Sorengo. Fotografii studovala na univerzitě v Římě, kde vyrůstala a kde také záhy objevila svůj zájem o fotografování architektury. Již přes dvacet pět let fotografuje současnou i historickou architekturu a pracuje s věhlasnými světovými architekty. Zmiňme alespoň Daniela Libeskinda či Petera Zumthora. Fotografovala také díla dnes již zemřelých architektů, například Zahy Hadid, Le Corbusiera či Andrea Palladia. Je zastánkyní analogové fotografie, zřídka používá umělá světla, fotí na velkoformátový fotoaparát převážně na černobílý film. Upřednostňuje tvrdou, těžkou práci a proto volí analogovou fotografii, kdy je člověk omezen časem i filmem a musí v danou chvíli na daném místě ze sebe vydat to nejlepší, protože později se toho v temné komoře už moc změnit nedá. Černobílou fotografii upřednostňuje především proto, že se ve svých snímcích snaží vystihnout objem a materiál a to podle ní černobílá fotografie, ve které je méně informací, dokáže zachytit lépe.

Knihu Composing Space. The Photographs of Hélène Binet vydalo v roce 2012 nakladatelství Phaidon v limitované edici 1800 kusů. Zachycuje zhruba 20 let práce fotografky Hélène Binet. Je rozdělena na 7 kapitol: Memory (Paměť), Shadow (Stín), Light (Světlo), House (Dům), Materiality (Materiálnost), Formations (Uskupení / Formace) a Ground (Země / Povrch). Kniha tedy není dělena podle jednotlivých architektů, ale podle témat. V jedné kapitole se tedy setkáváme nejen s různými budovami, ale také odlišnými autory. Pokud jsou však dvě fotografie vedle sebe, jedná se vždy o tutéž stavbu. V knize nalezneme bezpočet fotografií Hélène Binet, text této fotografky bychom v ní však hledali marně. Na konci knihy, před závěrečným indexem všech fotografií, které jsou v knize reprodukovány, si však může čtenář přečíst text Marka Pimlotta, umělce a návrháře, který vystudoval architekturu a umění. Kniha má 223 stran a obsahuje reprodukce fotografií na jednotlivých stranách či dvojstranách. Obal knihy je z černého plátna, na kterém rozpoznáme detail struktury stěn Muzea Kolumba v Kolíně nad Rýnem. Tentýž motiv se objevuje na krabici, do které celou monografii můžeme zasunout, zde je však již reprodukce fotografie tohoto místa.

Mark Pimlott čtenáře nezahlcuje fakty o životě Hélène Binet, ani nezačíná výčtem jejích úspěchů a získaných cen. Namísto toho se čtenář díky jeho textu ihned v úvodu ponoří do způsobu, jakým tato fotografka pracuje. Lépe řečeno pracovala již v roce 1989, kdy s fotografováním architektury neměla ještě žádné zkušenosti. Přesto, že na místo dorazila bez asistenta a hojné fotografické techniky, a ani neměla velké znalosti o architektuře nebo záměrech autora stavby, dokázala instinktivně a skrze proces pochopení uchopit světlo, prostor i povahu díla, které měla ztvárnit na fotografii. Především díky světlu dokázala vystihnout hluboké a mystické aspekty této budovy, které by v konvenčním pojetí zůstaly zcela skryty. Její fotografie téměř nikdy nezachycují celou budovu, tato fotografka se soustředí na detail a jednotlivé části, které pak v celé sérii fotografií vytváří mozaiku, která nakonec tvoří celek. Její fotografie zachycují specifickou povahu každé jednotlivé budovy či stavby.

 Pimlott také zasazuje Binetinu tvorbu do kontextu vývoje fotografie a zdůrazňuje její  individuální, odlišný přístup. Hélène Binet nebyla nikdy zaměstnána architektonickým časopisem ani agenturou. Díky jejímu specifickému přístupu, technické zručnosti i schopnosti uchopit povahu architektury si ji najímali a najímají přímo architekti, kteří jí dají čas i prostor, který potřebuje k zobrazení stavby vlastním pohledem. Binet se na předmět fotografování dlouze dívá, snaží se proniknout do jeho povahy a nalézt jeho podstatu.

První část, Memory, obsahuje 24 fotografií, z nichž jsou 3 barevné. Na většině fotografií jsou zachyceny fragmenty budov, schodiště, stín na fasádě nebo také detaily interiérů. Tato první kapitola začíná fotografiemi staveb Johna Hejduka, pravděpodobně proto, že to byly vůbec první stavby, které Hélène Binet fotografovala. Objevuje se mezi nimi i Pomník Jana Palacha od tohoto architekta. Následuje Památník obětem holokaustu od Petera Eisenmana v Berlíně, Židovské muzeum od Daniela Libeskinda v Berlíně, které Hélène Binet fotografovala také v průběhu stavby. Poslední stavbou této kapitoly je Muzeum Colomba od Petera Zumthora v Kolíně nad Rýnem, které bylo postaveno na ruinách původně románského kostela, který byl značně zničen při bombových náletech v roce 1945. Kromě osobních vzpomínek na své začátky s fotografováním architektury zde tedy nalezneme stavby, které zajisté souvisejí s událostmi, na které by lidstvo nemělo zapomínat.

Druhá kapitola, Shadow, zobrazuje fotografie stínů na fasádách budov, v interiéru, na podlaze nebo zdech vevnitř budov i venku. Mezi 27 fotografiemi v této kapitole je jediná barevná, která působí velmi silně, nikoliv však rušivě. Spíše jako něco, co nás mezi mnoha černobílými fotografiemi příjemně „probudí“. Většina fotografií v této kapitole zachycuje klášter La Tourette ve Francii od architekta Le Corbusiera, kde hra světla a stínu působí skutečně magicky. Neméně magicky vyznívají také fotografie Kaple Bruder Klaus v Německu od Petera Zumthora, z nich jedna je fotografována v noci, kdy pomalá expozice zachytila na temném nebi pohyb hvězd.

Není překvapivé, že po kapitole Shadow následuje kapitola Light. Je do ní zařazeno 16 fotografií, z nichž jsou 2 barevné. Je zajímavé, že do kapitoly o světle zařazuje Hélène Binet také dva snímky parkoviště od architekty Zahy Hadid, kde bílé čáry na zemi konstrastují s plochami tmavšího betonu. Velmi působivá je fotografie kostela ve Firmini od Le Corbusiera, na které je zachycena hra světla na stěně, která se však objeví pouze v jednom ročním období a pouze na půl hodiny denně. Poprvé se v knize objevují v této kapitole fotografie z Termálních lázní ve Valsu od Petera Zumthora, na kterých se můžeme kochat nádhernou hrou světla, vody, materiálu a atmosféry místa.

Další kapitola nese název House a můžeme si v ní prohlédnout fotografie rodinných domů, případně vil, včetně jedné od Andrea Palladia. Zařazeno zde bylo i pět fotografií vlastního domu architekta Petera Zumthora, z nich tři jsou barevné. Ani v zachycování rodinných domů však Hélène Binet neupouští od fotografování detailů, fragmentů, odrazů nebo hry světla a stínu.

Následuje kapitola Materiality. Ze 17 fotografií je pouze jediná barevná, přestože barva je jistě také důležitou charakteristikou materiálu. I přes absenci barvy si však materiál podle fotografií lze velmi dobře představit, je vystižena jeho struktura i povrch, dřevo, cihly, lesklá podlaha, vše je dokonale zachyceno, opět především v detailech a fragmentech. Jediná barevná fotografie v této kapitole je abstraktním zachycením dřevěných desek na venkovní zdi Kaple sv. Benedikta ve Švýcarsku od Petera Zumthora.

V následující kapitole Formations se poprvé setkáváme s jinými záběry, než záběry architektury. Hélène Binet v této kapitole kombinuje fotografie krajiny, které jsou všechny čtvercového formátu, s fotografiemi různých staveb architekty Zahy Hadid. Všech 25 fotografií je černobílých. Přestože krajina a architektura jsou odlišnými fotografickými žánry, celá kapitola působí kompaktně. Fotografie krajiny zachycují zajímavým způsobem strukturu a povrch krajiny i její detaily a mnohé fragmenty staveb Zahy Hadid rovněž připomínají přírodní fenomény.

Kniha se uzavírá poslední kapitolou nazvanou Ground. Zde Hélène Binet kombinuje fotografie krajiny s povrchem vytvořeným lidskou rukou a nalézá v nich mnohé podobnosti. Z 24 fotografií je pouze jediná barevná, zachycuje pohled do zelené zahrady na Srí Lance. I zde pracuje fotografka s fragmenty a hrou světla a stínu, ať už zachycuje chodník, schody, nebo prasklinu v povrchu krajiny či povrchu stvořeném člověkem.

Kniha Composing Space. The Photographs of Hélène Binet je velkorysou ukázkou krásných fotografií krásné architektury a krajiny. Fotografie jsou tištěny ve dvojicích či samostatně, v menším formátu či přes celou stránku, případně přes dvojstranu, ale celkový design a grafika knihy je umírněně příjemná. Názvy staveb (a jména jejich architektů) zachycených na jednotlivých fotografiích jsou uvedena vždy na začátku kapitoly, nic nás tedy neruší při prohlížení fotografií samotných. V každé kapitole najdeme různá díla od různých architektů, téma jednotlivých kapitol však fotografie spojuje i propojuje a díky  dostatečnému počtu fotografií v každé kapitole má tak čtenář možnost ponořit se hlouběji do jednotlivých témat. Černé provedení obalu knihy v kombinaci s papírovým pouzdrem, do kterého se kniha zasunuje, působí velmi elegantně. Limitovaná edice nákladu 1800 výtisků přispívá k jedinečnosti této monografie, v každém exempláři je navíc spolu s podpisem fotografky uvedeno pořadové číslo výtisku. Papír v knize je pololesklý, má vysokou gramáž a je vysoce kvalitní, vhodný pro reprodukci fotografií. Knihu doporučuji všem, kteří mají rádi zajímavou a krásnou fotografii, černobílou, ale soudobou, a také zajímavou a krásnou architekturu, historickou i moderní. Architekt Le Corbusier řekl, že „Architektura je mistrovskou, přesnou a velkolepou hrou objemů seskupených ve světle.“ Jsem přesvědčena, že takovou architekturu najdete v této knize na fotografiích Hélène Binet.

Petra Ocelková

Mark Pimlott: Composing Space. The Photographs of Hélène Binet. London, Phaidon Press 2012, 223 stran.