11/1/2005
Michaela Cibulková: Cirkus Berousek
Talentovaná fotografka a studentka Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě Michaela Cibulková se ve své tvorbě od počátku cíleně zaměřuje na dokumentární fotografii. Ostatně, už v samých počátcích svého soustředěného zájmu o fotografické médium přede dvěma lety, absolvovala dokumentaristickou dílnu Antonína Kratochvíla v Toskánsku. Od té doby pravidelně vytváří reportážně-dokumentární snímky ze svých cest (Itálie, Kuba, USA) ale také z tématických projektů realizovaných u nás.
Dosud zaujala především černobílými snímky z arény, zákulisí i osobního života cirkusu Berousek. Tento jeden z největších a nejmodernějších cirkusů v České republice představuje už šestou a sedmou generaci artistů a drezérů rodiny Berouskových. Michaela Cibulková zaznamenávala v loňském roce jejich vystoupení na řadě míst po Čechách i Moravě, kam za nimi pravidelně zajížděla. Systematicky fotografovala uzavřený svět s nostalgickým nádechem minulého a předminulého století, snad něco z vůně avantgardních hnutí a jejich vztahu ke světu cirkusových klaunů a artistů, který se mnohokrát odrážel v jejich dílech. Svou poetikou můžou skutečně fotografie Michaely Cibulkové připomenout Eduarda Basse a jeho Cirkus Humberto nebo plátna Paula Signaca, Františka Kubišty, Emila Filly, Františka Tichého. Z oblasti dokumentární fotografie připomeňme alespoň snímky sto let staré snímky Rudolfa Brunera-Dvořáka a nebo naopak Marie Kracíkové, autorky, která snímala prostředí cirkusu v devadesátých letech minulého století.
Představa cirkusu se váže s podmanivou směsicí dětských vzpomínek, romantiky, nevázané volnosti a svobody, poetiky i jemné nostalgie, tedy to, co si česká dokumentární fotografie v uplynulých desetiletích tradičně s oblibou spojovala s tématem cigánů. Lidé od cirkusu jsou nomády dneška, cestují z místa za místo za prací, i když už vždycky nebydlí v maringotkách. Jejich život se tak v mnoha ohledech ocitá na okraji – zájmu dnešních dospělých, životního stylu většiny lidí, zastávaných životních hodnot.
Michaela Cibulková ve svých cirkusových fotografiích s oblibou pracuje se světlem a s neostrostí, čímž umocňuje už tak osobitou atmosféru a shon, kdy bez oddechu jedno číslo programu bezprostředně následuje za aplausem z předchozího, ještě doznívající zážitek už vytěsňuje další podívaná. Citlivě se snaží zaznamenat všechny dojmy, z šapitó i zákulisí, ať už snímá Duňu, chloubu tohoto cirkusu a nejstarší cirkusovou slonici v Evropě, které je již takřka padesát let, drezúru zvířat nebo vystoupení artistů, žongléřů nebo šašků: „Berousek je pro mě tak trochu návrat do dětství…- mohla jsem se kouknout dozadu – za oponu, na moment jsem se mohla stát součástí účinkujících. Taky jsem si chtěla uchovat něco, co už tady možná za pár let nebude, protože pro to nebude u lidí prostor. Ostatně byla to poslední štace tohoto Berouska - jeho děti odešli dělat artisty do Německa a pan Berousek zůstal v zimovišti sám s Duňou.“
Tomáš Pospěch
Text ke katalogu výstavy
Představa cirkusu se váže s podmanivou směsicí dětských vzpomínek, romantiky, nevázané volnosti a svobody, poetiky i jemné nostalgie, tedy to, co si česká dokumentární fotografie v uplynulých desetiletích tradičně s oblibou spojovala s tématem cigánů. Lidé od cirkusu jsou nomády dneška, cestují z místa za místo za prací, i když už vždycky nebydlí v maringotkách. Jejich život se tak v mnoha ohledech ocitá na okraji – zájmu dnešních dospělých, životního stylu většiny lidí, zastávaných životních hodnot.
Michaela Cibulková ve svých cirkusových fotografiích s oblibou pracuje se světlem a s neostrostí, čímž umocňuje už tak osobitou atmosféru a shon, kdy bez oddechu jedno číslo programu bezprostředně následuje za aplausem z předchozího, ještě doznívající zážitek už vytěsňuje další podívaná. Citlivě se snaží zaznamenat všechny dojmy, z šapitó i zákulisí, ať už snímá Duňu, chloubu tohoto cirkusu a nejstarší cirkusovou slonici v Evropě, které je již takřka padesát let, drezúru zvířat nebo vystoupení artistů, žongléřů nebo šašků: „Berousek je pro mě tak trochu návrat do dětství…- mohla jsem se kouknout dozadu – za oponu, na moment jsem se mohla stát součástí účinkujících. Taky jsem si chtěla uchovat něco, co už tady možná za pár let nebude, protože pro to nebude u lidí prostor. Ostatně byla to poslední štace tohoto Berouska - jeho děti odešli dělat artisty do Německa a pan Berousek zůstal v zimovišti sám s Duňou.“
Tomáš Pospěch
Text ke katalogu výstavy
