17/1/2017
Skrytá poselství Jindřicha Štreita
Skrytá poselství Jindřicha Štreita
Rozsáhlý fotografický cyklus „Kde domov můj“ Jindřicha Štreita je věnován našim spoluobčanům, kteří žijí z různých důvodů nejen v bezdomoví, ale také v bezčasí. Vidina nekonečných hodin od půlnoci do rána, trýznivé chvíle mezi psem a vlkem, vteřiny těžké k neunesení, existenciální čas, kdy jsou pohozeni sami sobě napospas bez schoulení a doteku konejšivé ruky, navíc s vědomím, že neexistuje žádná berlička v podobě rozsvícené televize, která by je přenesla do nového rána. Alkohol se pak stává jen chabou náplastí na zanícenou ránu vykořenění.
Z pohledu fotografa patří sociální portréty lidí bez domova a jejich krajiny bytí mezi „přitažlivá témata“, která však přinášejí řadu nástrah. Fotograf se často nevědomě ocitá ve stejné situaci jako cizinec, turista, který navštíví kulturně odlišné prostředí a během několika hodin si utvoří názor, jejž pak veřejnosti prezentuje jako zasvěcený vhled do daného problému. A právě dlouhodobý projekt Jindřicha Štreita „Kde domov můj“ může tuto situaci zásadně změnit. Autor se ponořil do bezbřehého světa bezdomovců bez předsudků a s pokorou, kterou si vybudoval v předchozích fotograficko-sociálních projektech. Během čtyř let, za významné pomoci Charity ČR, dalších organizací a jejich sociálních pracovníků, vznikl soubor fotografií z vybraných lokalit v České republice. Jindřich Štreit se v novém cyklu nesnažil analyzovat příčiny bezdomovectví, „pouze“ přinesl zasvěcenou a obrazově silnou zprávu ze světa, do něhož se neodvažujeme ani v myšlenkách dobrovolně vstoupit.
Rozsáhlý projekt „Kde domov můj“ umožňuje Jindřichu Štreitovi sestavovat variabilní výstavy s různým přístupem k zamýšlenému poselství. Otevřený kurátorský pohled nabízí tvůrčí uchopení obtížného a závažného tématu a neuzavírá jej do jediné možné roviny interpretace.
A právě specifická atmosféra galerie České spořitelny v Praze inspirovala Jindřicha Štreita k fotografickému vyprávění o bezdomovectví v hluboké meditativní rovině. Výběr fotografií a podmínky k jejich vnímání podřídil autor touze po ztišení. Představené obrazy se nepřekřikují ve snaze sdělit jedinečné příběhy zobrazených lidí. Štreitovy syrové, ale nestylizované portréty bezdomovců v jejich přirozeném prostředí vyzařují teplo vzájemné důvěry a empatie.
Štreitova výstava v galerii České spořitelny poskytuje emocionálně silné, ale zároveň tiché vyprávění na samé hranici slyšitelnosti. Zabydlené krajiny lidí na periferii života, impresionisticky svítící zátiší a asambláže nalezených předmětů působí poeticky a výtvarně do té míry, že skrytá morální výzva k soucitu se zobrazenými působí nenásilně a přirozeně lidsky. Štreitova výstava vede diváky stezkami citlivosti ke křehkému mentálnímu naladění i vnitřnímu usebrání. V tomto okamžiku přestáváme být „pouhými“ diváky, ale stáváme se přirozenou součástí obrazového vyprávění s nadějí na reflexi i vnitřní proměnu.
Domov patří k nejdůležitějším konstantám lidského života a klíč k otevření jeho dveří musíme hledat především v sobě. Je nám poskytnuta vzácná příležitost zakotvit v tomto nádherném světě, ale zároveň nám hrozí bloudění v houštinách hedonistického bytí. Sami sebe poznáváme převážně setkáním a dialogem s někým jiným, s jeho příběhem. A právě prostřednictvím soustředěného naslouchání Štreitovu mnohovrstevnatému románu o životě bez domova se nám na projekčním plátně vlastní duše vynořuje nepatetický význam slova lidství.
Jiří Siostrzonek